Válečníci, teroristé a jiní šílenci - 50 reportáží o přelomu století

Poprvé jsem dějiny na vlastní kůži pocítil 21. 8. 1991 po půl jedné v noci. Byl to pocit intenzivní, neboť jsem byl postřelen - připletl jsem se k státnímu převratu. Moskvou jezdily tanky a jednomu pučistovi se nelíbilo, že fotím mrtvé tělo ležící ve dveřích obrněného transportéru. Ze dvou metrů po mně vystřelil, dostal jsem zásah do hlavy, na chvíli jsem přestal slyšet, vidět - byl jsem si jist, že přichází smrt. Smrt nepřišla - patrona byla slepá. Do hlavy mě zasáhla jen sprška drobných střepinek. Vždy jsem si myslel, že ten střelec mě chtěl jen vystrašit. Ale nedávno mi kdosi řekl, že vojáci tehdy ládovali do zbraní směs ostrých a slepých patron. Že ta slepá na mě možná vyšla náhodou. Taková ruská ruleta. Návraty k starým příběhům jsou dobrodružné, i když někdy ponuré. Napadlo mě třeba prozkoumat, jak dopadli čečenští polní velitelé, o nichž jsem psal před více než deseti lety. Nebylo těžké dohledat jména v archivech ruských novin: „Zastřelen, zlikvidován, zabit.“ Ale i tak jejich přízraky stálo za to na chvíli oživit.

Zkoumal jsem i dohru reportáže z kosovské vesnice Čuška, do níž jsem dorazil nedlouho poté, co srbské jednotky povraždily přes 40 lidí. I po letech mi z těch řádků běhal mráz po zádech - a snažil jsem se vypátrat, zda spravedlnost dopadla na některého z vrahů. Dopadla, i když ne spravedlnost pozemská: Nebojsa Minič, velitel skupiny vraždící v Čušce, byl lapen v Argentině, ale než byl vydán soudu, zemřel. Trpěl AIDS a rakovinou. Ale co jsem o spravedlnosti měl říci dvěma ženám, které jsem v roce 2004 fotografoval v Beslanu při pohřbu jejich dcery a vnučky? Ten snímek tehdy vyhrál v soutěži Czech Press Photo a já se tam rok poté rozhodl vrátit, abych ty ženy nalezl. Byl to návrat hrůznější, než jsem čekal - našel jsem je v jejich malém panelákovém bytě, zhroucené, osamělé, mlčenlivé. Dodnes přesně nevědí, jak se to tehdy vše odehrálo. Jsou přesvědčeny, že jejich šestnáctiletá Inna nemusela zahynout spolu s 330 dalšími lidmi, že masakru ve škole obsazené čečenským komandem šlo nějak zabránit. Jelena, tak se jmenovala její matka, promluvila vlastně jen jednou. Pokládali jsme květiny na Innin hrob a mohutný poryv větru rozmetal věnce a pozhasínal svíčky. „Mrtví se na nás zlobí,“ řekla vysíleně. A pak už zase jen mlčela. Někdy nezapomenutelná scéna trvá jen pár vteřin. Dva týdny před definitivním odchodem Tonyho Blaira z premiérského postu jsem vloni vycházel z jeho sídla na Downing Street a on se mi shodou náhod připletl do cesty. Ale protože se na něj právě neupíraly objektivy kamer, uviděl jsem na chvíli - na půl metru - úplně jinou postavu než státníka s image sebevědomého a veselého světáka. Byl to prostě ustaraný a stárnoucí muž, který ví, že za pár dní sestoupí z vrcholu moci. A strašně se toho děsí.

Pravda, Tony Blair je díky té historce jedním z mála politiků, které stálo za to z archivu vylovit. Jinak totiž, což vlastně není příliš překvapivé, články o politicích po letech, měsících a většinou ani po pár dnech nestojí za to číst... Zato lidé obyčejní a jejich příběhy dokážou přežít dlouho. No nepřijde vám zábavná historka o amatérském historikovi, kterému napomohla při hledání těla zavražděného cara tajuplná zmínka v Majakovského básni Imperátor? (Básník psal o cestě, v níž je „imperátor zahrabán“ na „deváté verstě“ - bolševici totiž cara s rodinou zahrabali v opuštěné lesní cestě.) No a ten chlapík carovo tělo opravdu nalezl a odnesl si domů jeho lebku. Českou stopu v dějinách výmluvně ilustruje dramatický příběh plíšku objeveného při vykopávkách v ruském městě Kazaň. Je to město staré: v roce 1894 slavilo 500 let své existence, v roce 1977 zase 800, pak se rozhodli zaokrouhlit to na tisíc let. A archeologové tam krátce po tom rozhodnutí objevili českou minci, kterou prý vyrazil počátkem 10. století kníže Václav, pak se nějak zatoulala do Kazaně a dokázala, že je jí přesně tisíc let. Potíž však je, tvrdí čeští vědci, že ten olověný plíšek není mince a s Václavem zjevně nemá nic společného. Ale jinak je to vše pravda. A Kazani je přesně tisíc let, ani více, ani méně.

Nu a na dávné tradice též dbají Britové - například známý filozof Roger Scruton, který jednou bojoval proti vládnímu zákazu honu na lišku vskutku originálním happeningem: uspořádal na svém statku hon na myš, pokoušel se na ni štvát psy, čímž porušil zákon, šel se následně udat na policii a byl hrozně zklamaný, že nebyl zatčen. Což též dokazuje pradávnou pravdu: svět je sice často opravdu šílený, ponurý však většinou rozhodně není. Knihu Válečníci, teroristé a jiní šílenci (50 reportáží o přelomu století) vydalo nakladatelství Euromedia - Knižní klub. Ukázky je možné najít na www.janrybar.cz.

Autor: Jan Rybář Zdroj: Mladá fronta DNES str. 6 Víkend - panoráma