Paměť je jedním z témat literárního modernismu. A americký prozaik Richard Powers (* 1957) ve svém devátém, v češtině prvním vydaném románu (oceněném Národní knižní cenou za rok 2006) ukazuje, že ani po sto letech toto téma neztratilo na naléhavosti.
Americká literatura dlouhá léta čekala na román, který by dokonale vyjádřil americkou „zkušenost“, klíčový to pojem zaatlantické kultury, jímž se zaklínají všichni Američané: od Ralpha Emersona přes Jimmiho Hendrixe po Billa Gatese. Čekání to bylo dlouhé a vlastně i marné, jelikož dokonalost umění zabíjí. Ale i tak tento sen o převedení vágního snu do slov vydal řadu pozoruhodných knih, za něž může být světová literatura vděčná autorům jako Don DeLillo nebo Philip Roth.
Nicméně ještě než se sen o velkém americkém románu stihl naplnit, přišla katastrofa, která současným americkým prozaikům vnutila nové téma, totiž 11. září. Tato traumatická „zkušenost“ totiž v mnohém narušila stereotypní schémata: území Spojených států se stalo vůbec poprvé terčem zaoceánského útoku, což evidentně pozměnilo i celou společnost. Šok, jaký teroristické útoky způsobily, je patrný i z ticha, které se rozhostilo bezprostředně po nich. Jako by američtí spisovatelé – na rozdíl od svých evropských kolegů stále tak pozorní k vývoji a proměnám společnosti – potřebovali šok vstřebat, a též vysondovat, jaké komentáře k 11. září budou pro společnost přijatelné. Záhy se ukázalo, že vždy tolik liberální, sebekritická, až sebemrskačská společnost v tomto ohledu žádné kontroverzní výroky nesnese (dobře se o tom přesvědčila i známá provokatérka Susan Sontagová, která se musela za slova, jimiž zpochybnila protiteroristickou propagandu bezprostředně po útoku, omluvit).
Toto téma však zůstávalo stejně atraktivní jako ožehavé, a tak bylo jen otázkou času, kdy se ho američtí prozaici chopí. Udělalo jich to hned několik najednou a s plody jejich práce se mohou seznámit i čeští čtenáři: Jonathan Safran Foer věnoval pádu dvojčat svůj druhý román, Ken Kalfus napsal o 11. září zajímavou satiru Americký problém, Claire Messudová jej pojednala v brilantním románu Císařovy děti nemají šaty a v ozvěnách se útoky odrážejí i v pozoruhodné knize Richarda Powerse Stopy paměti, jež vychází česky teď (pro úplnost dodejme, že stejný nakladatel má v edičním plánu i další z díla s týmž tématem: Padajícího muže od Dona DeLilla). Ozvěny změn Adjektivum „pozoruhodný“ není v případě Richarda Powerse rozhodně zdvořilým klišé – jeho kniha je vskutku hodná pozornosti, a to nejen tématem, nýbrž především ambicí a provedením. Dlužno předeslat, že právě vysoké ambice činí četbu tohoto románu idejí někdy obtížnou, nicméně čtenář je za své úsilí nakonec bohatě odměněn. „Změna“ je leitmotivem současné prezidentské kampaně, až se zdá, jako by si kandidáti na amerického prezidenta neuvědomovali, že v jejich společnosti se změna dávno udála, že je to změna spojená s teroristickými útoky a že to nebyla změna k lepšímu, nýbrž že v mnohém obnášela odvrat od tradičních liberálních hodnot, na nichž americká společnost stála. Richard Powers se pokusil tuto změnu zachytit prostřednictvím „ozvěn“ rezonujících daleko na americkém Středozápadě. Pro román, jenž se v originále jmenuje Echo Makers (tedy Vyvolávači ozvěn) ho inspiroval úchvatný obraz jeřábů u řeky Platte v Nebrasce: „Zatímco padá noc, jeřábi přistávají dál. Stuhy ptáků se snášejí dolů, vlají po obloze. Připlouvají ze všech světových stran, po tuctech, v letkách ve tvaru klínu, se soumrakem padají k zemi. Desítky příslušníků rodu Grus canadensis dosedají na tající led na řece. Shlukují se na mělčinách, škubají trávu, tlučou křídly, troubí: předvoj hromadné evakuace. Každou minutu přistávají další, zvuk rudne jejich voláním.“ Právě jeřábi jsou jedinou místní pozoruhodností – městečko Kearney leží uprostřed prázdné krajiny, „země nikoho obývané jen vlasteneckými ignoranty a náboženskými fanatiky“, jak píše ve výborném doslovu Hana Ulmanová. Ptáci jsou však symbolem, předávají paměť, kterou jde jen obtížně sdělit slovy, paměť, jež se tolik liší od té lidské, individuální. O tu přijde protagonista románu, sedmadvacetiletý March Schluter, poté, co se svým vozem nevysvětlitelně sjede ze silnice a utrpí těžké zranění hlavy. Po nehodě se poměrně rychle zotaví – tedy až na jednu maličkost. Odmítá poznat svou sestru, respektive přijmout ji znovu za svou. Uznává, že žena, která za ním chodí, je podobná jeho sestře, mluví jako jeho sestra, ví to, co mohla vědět jen jeho sestra, ovšem přes tato nesporná fakta ji jako sestru odmítá, a namísto toho vymýšlí neuvěřitelně složité teorie o spiknutí.
Powers demonstruje, že lidská paměť zdaleka není jen povědomím o faktech, ale že ji – na rozdíl od jeřábů řídících se svými instinkty – i sami ovlivňujeme tím, co chceme akceptovat a co nikoli. To platí na individuální i kolektivní rovině a ne vždy je tento „volní“ aspekt k užitku. Mark vytěsnil z paměti sestru a nahradil ji konspirativními teoriemi, v nichž se to hemží mimozemšťany; stejně tak americká společnost pokroutila své dějiny, v nichž odmítá vidět negativa. Vnitřní hranice Pro zkoumání společenských změn v USA je Středozápad ideální místo. Krajina ležící mezi kulturním východem a dynamicky se rozvíjejícím západem je zaostalá a zároveň moderní: místní městečka, jež po velkou část americké historie fungovala jen jako tranzitní body, si udržují letité zvyky, a přitom si díky moderním technologiím, zejména internetu, nárokují být součástí globalizovaného světa a především moderní Ameriky s její vykonstruovanou identitou. Středozápad je zvláštní hranicí uvnitř země, onou stopou paměti americké historie, kterou by současná společnost nejraději smazala.
V Powersově podání je Středozápad tak trochu nereálný, rozpolcený mezi tradiční svět a svět internetu, nicméně stejně rozpolcený je i hlavní hrdina knihy, který bolestně hledá vlastní identitu a kráčí po tenké hranici mezi skutečností a přeludem. Richard Powers dokázal toto hledání zachytit fascinujícím způsobem a z původní fascinace jeřáby a neurologií vytvořil krásnou knihu. Pozorný, ale doslovný překlad Bohužel v náročné četbě čtenáři nepomůže překlad, který je sice pozorný a významově přesný, ale místy příliš doslovný a klopotný. Šroubovaná souvětí typu „Podle všeho mu jaktěživo nedarovala nic, co by mělo nějakou cenu. Ale on si to všechno nechal. Měl dokonce i nekrolog její matky, vystřižený z místního plátku dlouho poté, co měl celý obsah té krabice dávno hodit do ohně,“ by potřebovala trochu počeštit, stejně jako by bylo dobré se u takové knihy vyvarovat anglicismů „bylo v něm něco elementárního“ (patrně živelného), neobratností jako „zamrazilo ho po páteři“, doslovných převodů („jakmile servírka odešla, hrůza se mu opět vrátila“) či směšných konstrukcí („Zadíval se jí do tváře a přivolal si na pomoc neurovědu, aby ho očkovala proti kráse“). Většinou jsou tyto nedostatky spíše úsměvné, bohužel najdeme i místa, kde překladatelka doslovností text zatemňuje. Příklad? Pasáž, kde si mluvčí v originále poměrně prostě stěžuje na mobilní telefony, konkrétně na zobrazení čísla volajícího, je převedena takto: „Okamžité ,Geralde‘, když se jeho redaktor ozval, Webera zaskočilo. Identifikace volajícího: jedna ze skutečně zákeřných světových technologií.“ Možná se mýlím, ale přece jen si myslím, že romány by se neměly překládat stylem internetových překladačů, tedy slovo od slova. Překladatel na sebe má vzít jistou dávku odpovědnosti a pokusit se dát textu výraz v jazyce, do kterého překládá. V tomto případě můžeme litovat o to víc, že Stopy paměti jsou skutečně velký román.
Ladislav Nagy Zdroj: Lidové noviny str. 23 Orientace - knihovna, 23.8.2008
Přidat komentář