Elizabeth z Havraního útesu

Anotace

Ukázka z textu

„Je mrtvá!“
Cecil Williams to oznámil ve dveřích jídelny na Havraním útesu. Pak za sebou zavřel dveře a několika rychlými kroky se vydal ke stolu.
Elizabeth Turnerová bezděčně vyskočila. „Kdy?“ zeptala se hlasem náhle plným napětí, s očima upřenýma na mužovu tvář.
„Dnes ráno, brzo ráno. Před úsvitem, abych byl přesný.“
Zavládlo ticho.
Elizabeth vší silou ovládla prudký nápor emocí: i když na tuhle zprávu tak dlouho čekala, v hloubi duše nemohla uvěřit, že ta slova opravdu uslyšela. Chvíli čekala, aby se informace měla dost času usadit, a pak pronesla: „Co se na to dá říct, Cecile? Vůbec nic, viď, a i kdyby, k čemu by to bylo? Nejsem pokrytec a nehodlám předstírat, že mě její smrt zarmoutila.“
„Ani já. Rozumím ti moc dobře, Elizabeth.“
Cecil dívku objal kolem ramen, zadíval se do jejích zářivých temných očí. Zaleskly se jí slzami a on bez nejmenšího stínu pochybností věděl, že ty slzy nevyvolala cizí smrt. Byly to slzy ryzí úlevy.
„Je to za námi, Elizabeth,“ vyslovil měkce. „Konečně. Tvoje mučení skončilo, jsi v bezpečí a jsi volná. Už ti nikdo nebude vykládat, co máš dělat. Jsi teď vlastní paní, osud máš ve svých rukou.“
Jako by se před ní vynořila její budoucnost: nepoznaná budoucnost. Nesmírná. Z vyhlídky na to, že se bude moci posunout, nechat svůj starý život za sebou a uchopit osud oběma rukama, se jí udělalo až mdlo. Všechny ty bezesné noci s časným vstáváním, úzkost z toho, co učiní její sestra. Nikdy se nedalo odhadnout, jaký trik si na ni Mary zase vymyslí, jaké obvinění na ni vychrlí. Elizabeth měla pocit, jako by žila na okraji propasti... propasti plné nebezpečí. Mary ji mučila už od dětství.