Může věřit tomu muži, který tvrdí, že je její manžel? A co se tehdy před lety doopravdy stalo?

Manžel Tim dávkuje Abbie po malých kouscích to, co se s ní stalo. Abbie se po smrtelné nehodě mohla vrátit zpátky do života jenom díky technologiím, kterými se její manžel ve své firmě zabývá. Teď je z ní robot. Tim vyrobil umělou bytost, do které nahrál osobnost své manželky. Postupně jí nahrává další a další vzpomínky, aby Abbie získala komplexní obraz svého minulého života.

Abbie se převlékne a vyrazí s manželem domů. Necítí se úplně ve své kůži. Popravdě řečeno je jí dost divně. Myšlenky se jí honí hlavou, sem tam se vynoří nějaká vzpomínka. A pomalu si zvyká na svůj život. Stará se o svého autistického syna, o něhož až doposud pečovala chůva.

Jednoho dne najde ve své knihovně schovaný telefon a iPod a v nich plno podivných zpráv. Vyplývá z nich, že manžel jí řadu věcí tají. Záměrně.

Co když byla zavražděna? Co když se nejednalo o nehodu? A co když se manžel chopil příležitosti vytvořit mnohem lepší variantu svojí manželky?

Tak trochu jiná rodina

Manželství Abbie a Tima působí na první dojem naprosto dokonale. Ona je hezká a inteligentní, ráda maluje, surfuje, skvěle vaří a navíc se stará o svého syna – autistu. Navíc stíhá číst a věnovat se dalším činnostem a koníčkům. Zkrátka „Dokonalá manželka“. On taky není k zahození: chytrý muž, který je ochoten trávit dlouhé hodiny v práci a přitom si vždy udělá čas na svou rodinu.

Nenechme se zmást. Každá rodina má své problémy. I ta nejdokonalejší. A i tahle je má.

Tim svou Abbie miloval tak moc, že se po její smrti rozhodl vytvořit její kopii. Docela scestný námět, řeknete si. A daleko od pravdy teda rozhodně nejste. Umělý člověk s mozkem někoho, kdo kdysi skutečně žil, docela dost zabředává do žánru sci-fi. Díky své zápletce si však stále uchovává dostatek prvků dobrého thrilleru.

Samotný námět nebyl podle mě až tak špatný, i přesto, že téma umělé inteligence a robotů nevyhledávám. Poté, co jsem s nadšením dočetla knihy Ta přede mnou a Věř mi, jsem ale čekala mnohem víc. Vadilo mi třeba nedostatečné prokreslení postav. S žádnou z nich jsem se nedokázala ztotožnit a ke konci mi vlastně bylo fuk, jak to s nimi dopadne. Kromě toho mi nesedělo vyprávění ve 3. osobě, které působilo jako matoucí, a to natolik, že jsem častokrát měla potíže pochopit, kdo s kým vlastně vede rozhovor. Z devadesáti procent jsem věděla, jakým směrem se příběh bude ubírat. Výjimku tvořil snad jen úplný závěr, který mě docela překvapil.

Dokonalá manželka

Zaujala mě myšlenka, která sice nepřinesla nic nového, ale k zamyšlení rozhodně vybídla: naučíte-li robota lidským emocím, je to stále ještě robot nebo už člověk? Docela mě bavilo taky samotné spojení tématu autismu a robotiky. Jsou autisté něčím méněcennějším jenom proto, že přemýšlí víc jako stroje a méně emočně?

Pokud hledáte knihu, u které si oddychnete a odpočinete, vřele ji doporučuji! Zřejmě ale vzhledem ke specifickému námětu nesedne úplně všem.

Autorkou recenze je Andrea Simoglu.