Hledači mušlí

Byla to perfektní volba, od té doby se k ní stále vracím. Působí na mě hrozně uklidňujícím dojmem. Když nevím co si přečíst, sáhnu právě po téhle knížce  a vždycky si ji ráda znovu přečtu.

Hledači mušlí

Je to příběh staré ženy– Penelope Keelingová, která vzpomíná na celý svůj život. Ale není to nijak skličující. Je to napsáno trochu jinak, než jsem byla zvyklá. Každá kapitola vypráví o někom z jejího života. O jejích třech dětech, o její tchyni a její rodině. Její otec byl slavný malíř, vlastně slavným se stal až po své smrti. Penelope taky prožila válku. Byla jedináček a narodila se svým rodičům, až když byli staří, takže její otec pro ni byl tak trochu dědeček. Vypráví ale o tom, jak žili v Cornwallu, u moře. Její otec tam měl ateliér, kde maloval své obrazy dokud nedostal artritidu do prstů a poté už malovat nemohl. Právě v tom ateliéru také namaloval obraz, který se jmenuje Hledači mušlí.

Pak začala válka a Penelope dobrovolně narukovala, protože ale neuměla skoro nic, měla jen rodinnou školu, dělala servírku. V armádě se seznámila se svým budoucím mužem. Nechtěně s ním otěhotněla a odešla z armády. Vzali se, ale později toho Penelope litovala. Spolu s ním dostala do rodiny upjatou tchyni, která si myslela, že je něco víc a také své chování a myšlenky přenesla na Penelopinu první dceru, která se jmenuje Nancy, která se později chová stejně jako ona. Stále jí chybí peníze a když je Penelope už stará a bydlí v takzvané Doškářově chalupě a její děti se dozví, že obrazy, které maloval její dědeček nabírají na ceně, snaží se Penelope dotlačit k tomu, aby je prodala a peníze rozdělila mezi svoje tři děti. Penelope totiž měla ještě dvě děti, chlapce Noela, který si také žije trochu na volné noze.  Penelopina druhá dcera se jmenuje Olivie a ta je úplně jiná. Možná i proto, že před jejím narozením prožila Penelope krátký románek s mužem svých snů, který ovšem později padl. Přesto je Olivie dcerou jejího stávajícího manžela jako ostatní dvě děti. V knize je popsána i Penelopina smrt a boj o dědictví.

V knize je několik míst, které mě nutí i přemýšlet, třeba o tom, jak válka zasáhla do osudu i těch lidí, kteří jí neprožívali bojem. Vypráví jak bylo zatěžko za války sehnat jídlo a bylo ho málo. I tak daleko od bojů, jako Cornwall.

Podle knihy si Cornwall dokážu docela dobře představit a myslím si, že se mi líbí myšlenka se tam jednoou odstěhovat a žít v nějaké malé vesničce poblíž moře. Třeba jednou na stará kolena se tam dostanu. Chtěla bych se tam podívat, krajina je podle všeho v těch místech Anglie moc krásná.

Je to poutavě napsaný příběh ženy, která bilancuje svůj život. Což asi v jejím věku, pokud se ho dožijeme, budeme tak nějak dělat i my všichni ostatní. Také mě nadchl popis okolní krajiny a rodné vsi Penelope. Vůbec není nudný jak se mi často jeví popisy krajin v jiných knihách a dokážu si to představit před sebou jak to tam vypadalo a jak tam žili, před válkou, během války i po válce. Jak se jim ten život měnil, aniž to mohli nějak ovlivnit. Byla to těžká doba a přesto se rodili a vychovávali děti. Ale nepůsobí to vůbec depresivně, naopak, se zájmem jsem si to všechno přečetla.

Od Rosamunde Pilcherové jsem četla více knížek a všechny se mi líbí. Často se v nich objevuje její oblíbený kraj Cornwall.

Autorkou recenze je Eva Frouzová