Kříž Romanovců

Anotace

Ukázka z textu

str. 134
Dnes v noci, pomyslel si kníže Jusupov, všechno změním. Nejen to, jak na mě svět pohlíží, nýbrž i samotné dějiny.
Byl si zcela vědom toho, jakým působí v kosmopolitní společnosti dojmem. Již několik let záměrně šokoval všechny, kteří ho znali – objevoval se v kavárnách, restauracích a na večírcích v nejhezčích dámských šatech, omotaný šperky své matky. V palácích, které měla jeho rodina v Moskvě, Petrohradě i na venkově, pořádal divoké večírky – popravdě řečeno to byly spíše orgie. Užíval si přízně jak dívek, tak chlapců, hereček, operních zpěvaček a švarných mladých námořníků. A aby tomu nasadil korunu, oženil se s jednou z neteří samotného cara, princeznou Irinou, která byla oslavována pro svou výjimečnou krásu. Popravdě si myslel, že je stejně krásný jako ona, nicméně byla velmi vyhledávanou partií, takže musel uznat, že dohromady tvoří dokonalý pár.
Dnes v noci byla ovšem princezna uklizena do bezpečí stovky kilometrů od Petrohradu, do velkého jusupovského loveckého zámečku na Krymu. Chtěl, aby byla dnes, v ten osudný silvestrovský večer, daleko od Jusupovského paláce na Mojce. Stačilo, že v léčce posloužila jako návnada.
Jusupov slíbil Rasputinovi, že když se dostaví o půlnoci do paláce, bude tu večírek, na kterém se s proslulou kráskou konečně seznámí. „Kněžna o vás slyšela tolikrát vyprávět,“ řekl mu Jusupov, „že trvala na tom, abych zařídil schůzku, kde se s vámi osobně setká.“ Rasputinovu chamtivost překonala pouze jeho marnivost. „Slíbil jsem jí, že přijdete.“
Kníže vyslal vlastní automobil – černého bentleye s rodovým erbem na dveřích – aby Rasputina vyzvedl a dopravil do paláce. Když pohlédl na zlaté kapesní hodinky, zjistil, že by měl vůz každou chvíli přijet. Z horního patra slyšel, jak gramofon hraje „Yankee Doodle Dandy – v té době v ruské společnosti velice oblíbenou písničku – a také hlasy ostatních spiklenců, kteří předstírali bujarý večírek v plném proudu.
Sníh padal na kamenné dlaždice dvora a lepil se na tenoučkou vrstvu ledu, která pokrývala kanál za branami. V podzemních klenutých pokojích, kde měl být čin vykonán, bylo vše pečlivě připraveno. Na stříbrných tácech byly rozložené výtečné, kyanidem napuštěné dortíky. Dekantovaná madeira, rovněž otrávená, jen čekala na vypití. A jakmile spatřil Jusupov doktora Lazoverta, jak v převlečení za šoféra projíždí s vozem železnou bránou, vyšel ven pozdravit svého hosta.
„Vítejte!“ zvolal a rozhodil ruce, když Rasputin vystoupil.
„Felixi!“ odpověděl Rasputin a sevřel ho v medvědím objetí.
Na své poměry byl bláznivý mnich dnes večer vskutku dobře upravený. Jusupov si všiml, že se dnes vykoupal – na kůži se mu držela vůně levného mýdla – a na sobě měl bohatě vyšívanou hedvábnou halenu a černé sametové kalhoty. Dokonce i kožené boty měl vyleštěné a čisté.
Ale řetěz s křížem, který se mu obyčejně houpal na prsou a jehož smaragdy byly prý nadané nějakou tajemnou čarovnou silou – jak jinak by takový neotesanec mohl dosáhnout takového věhlasu a moci? – na sobě neměl. Jusupov to považoval za zásah štěstěny, jako by ho vyzval na souboj soupeř se zlomeným kopím.
Rasputin zaklonil hlavu, pohlédl k horním pokojům, ze kterých vycházel ryk, a řekl: „Začali jste se zábavou beze mě!“ Ale to už ho kníže vedl do vstupní haly a pryč od hlavního schodiště. Rasputin se bránil a Jusupov musel zašeptat: „Kněžna se přidá později k našemu soukromému večírku dole.“
„Co je špatného na tamtom?“ řekl Rasputin se zábleskem nevole v očích.
„Je tam poněkud nelibá společnost,“ řekl Jusupov a opětovně ho pobídl ke schodům do sklepa. „Pár těch potížistů z dumy.“
„Já z nich nemám strach!“ řekl Rasputin. „Mohou si láteřit, jak chtějí. Vedle mě jsou všichni politici takhle malí. Všechny je strčím do kapsy.“
„Pro vás však máme připraveného něco mnohem lepšího.“
Rasputin se neochotně podvolil a nechal se vést po točitém schodišti do spodních pokojů s klenbami. V krbu plápolal přichystaný oheň a ve vzduchu vonělo kadidlo. Velkovévoda Dimitrij, který nervózně postával u baru, pozdvihl sklenku šampaňského a opakoval hostitelovo přivítání.
Jeho přítomnost zjevně Rasputina uchlácholila. Takzvaný svatý muž byl zajímavou směsicí různých osobností – chvíli to byl muž z lidu, který je hlasem rolníků, pak zase podlý dobrodruh, který se touží vetřít do přízně šlechty, jíž ještě nedávno pohrdal. Jusupovovi bylo zřejmé, že se Rasputin stal pro šlechtu přítěží; jelikož byla carevna v jeho područí, mohl se stát strůjcem štěstí i bídy kteréhokoli člena dvora. A tento vliv začal čím dál víc uplatňovat k tomu, aby se mohl vměšovat do státních záležitostí, a dokonce i ovlivňovat průběh války. Protože se snažil strkat nos do všeho od vojenské strategie až po carův výběr ministrů, bylo vlastencům, jako byli kníže Felix a velkovévoda Dimitrij jasné, že musejí něco podniknout.
A dnes v noci to udělají. Kníže si byl jistý, že až se zpráva rozšíří, zázračně se promění ze známého bohatého marnotratníka ve spasitele matky Rusi.
„Připravili jsme vaše oblíbené,“ řekl Dimitrij a zdvořile nabídl podnos s dorty, které Rasputin vždy zbožňoval, starec je však k jeho i Felixovu zděšení odmítl. Procházel se po pokoji pod kamennými oblouky a obdivoval se drobným uměleckým předmětům, které vyplňovaly skleněné vitríny. Žulové podlahy pokrývaly silné peršany a bílá medvědí kůže, ze které stále ještě koukala hlava s vyceněnými tesáky.
„Hudba!“ řekl Jusupov a zatleskal a Dimitrij vzal do ruky balalajku a začal brnkat. Rasputin začal pohupovat rukou do rytmu hudby a pak se svezl na vyřezávaný divan. Dortíky na stolku vedle něj vypadaly lákavě, a zatímco Jusupov předstíral nevšímavost, Rasputin si líně jeden vzal a hltavě jej snědl.
Doktor Lazovert, který osobně namlel cyankáli a posypal jím každý dort, se zapřísahal, že smrt bude téměř okamžitá.
Dokonce i Dimitrij zpomalil hraní, aby ho mohl pozorovat. Ale Rasputin se jen vesele zašklebil a řekl: „Ještě! A tentokrát něco radostnějšího!“
Kníže užasle pozoroval, jak si mnich vylovil z huňatých vousů drobek a snědl ho. Spolu s dalším dortem.
Dimitrij tápal prsty po strunách nástroje. Jusupov čekal se zatajeným dechem.
Zdálo se, že Rasputinovi se nic nestalo.
„Nedal by si náš host trochu vína?“ řekl Dimitrij s nápadným záchvěvem v hlase, zatímco Jusupov, jako kdyby se probudil z noční můry, rychle došel pro karafu. Naplnil madeirou křišťálový pohár a podal ho mnichovi.
„Chcete, abych pil sám?“ řekl Rasputin a uchopil sklenici, zatímco kníže, předstírající pobavení, se vrátil k baru a sám si nalil velkorysého panáka brandy.
„Na Nový rok!“ řekl a pozvedl sklenku.
„Na krásnou kněžnu Irinu!“ zahřměl Rasputin, když hodiny v koutě začaly bít. „Má vůbec v úmyslu se k nám připojit?“ Obrátil do sebe sklenici madeiry, otřel si ústa rukávem a nastavil sklenici pro přídavek. Kníže se málem zapotácel, když šel pro láhev, aby mu dolil.
Je to možné? začínal se sám sebe ptát. Mohla tato bytost, ten hnusný mnich ze sibiřské pustiny, skutečně být nějaký prorok? Byl i bez kříže na prsou nezranitelný, ochraňovaný božskou Prozřetelností, jak často a velkohubě prohlašoval?
Velkovévoda Dimitrij prohlásil, že ho přepadla náhlá bolest hlavy, upustil balalajku na pohovku a v hrůze prchl po točitých schodech nahoru.
Rasputin se na divanu probral a rázně se zvedl. Díky Bohu, pomyslel si Jusupov, že se mu alespoň pletou nohy. Jako medvěd se dovalil k jedné z vitrín, k té, v níž stál křišťálový krucifix, vyrobený v Itálii v šestnáctém století, a zkoumal ho přes sklo.
Jusupov byl s rozumem v koncích. Pro všechny případy schoval do ebenové kazety za bar revolver, který teď roztřesenýma rukama vytáhl a postavil se za mnicha.
„Nebojte se krucifix vyndat ze skříně,“ řekl, ale vypadalo to, že ho Rasputin raději ponechá na místě. Namísto toho si sáhl rukama na žaludek a hnětl si břicho.
„Chovejte se rozumně a nehýbejte se,“ řekl kníže nyní již odhodlanějším hlasem, „a pomodlete se.“ Jusupov viděl ve skle odraz Rasputinovy tváře, tak jako mnich viděl odraz té jeho.
Rasputin se náhle začal dávit, natáhl ruku, sáhl ke skříňce a řekl: „Vy jste mě otrávili.“
Jusupov neodpověděl. Namísto toho pozvedl třesoucí se rukou zbraň, namířil jí Rasputinovi přímo na záda a jednou vystřelil.
Rasputin se několik vteřin ani nepohnul. Kníže se pokusil vystřelit znovu, ale prst měl potem tak vlhký, že mu po spoušti sklouzl. Mnich se pomalu otočil, modré oči se mu zaleskly hněvem, pak se skácel a dopadl na medvědí kůži.
Jusupov zaslechl kroky na schodech, a když se obrátil, uviděl velkovévodu Dimitrije, doktora Lazoverta a dalšího spiklence, Puriškeviče, jak hledí na zbraň, která mu visí v ruce, a pak na tělo, které leží na podlaze. Mnich ležel nehybně, oči zavřené, ale nikde nebyla ani kapka krve. Doktor Lazovert se k Rasputinovi opatrně přiblížil, změřil mu tep a prohlásil ho za mrtvého.
„Dobře, tak ho do něčeho zabalíme a vyneseme odsud,“ řekl Puriškevič, který z nich byl nejstarší a nejrozvážnější, a porozhlédl se po klenutém sklepení.
Jak to, že nedomysleli tuto část plánu, spílal si Jusupov.
„Nahoře,“ prohlásil Puriškevič. „Použijeme modré závěsy ze salonu.“
Když všichni velice ochotně vyběhli po schodech, Jusupov zůstal s mrtvolou sám. Svezl se do křesla a revolver upustil na koberec. Čekal, že ho zaplaví emoce, že bude překypovat pocitem vítězství. Ale nic z toho nepřicházelo. Ruce se mu stále třásly a v uších mu zvonilo z rachotu výstřelu.
Z krbu vyletěla jiskra a přistála jen pár centimetrů od mnichovy holínky.
Která sebou škubla.
Knížeti se zarazil dech v hrdle, a jak zkoumal mnichovu tvář, uviděl nejprve, jak se otevřelo jedno oko a pak druhé. A ještě než stihl vůbec vyskočit z křesla, stál Rasputin zase na nohou, z vrčících rtů mu odletovaly sliny a rukama se sápal po Jusupovovi.
„Ty vrahu!“ řval mnich s rukama sevřenýma okolo krku knížete. Stahoval je oba k zemi, ale knížeti se podařilo vyprostit a utéct na schody, odkud volal o pomoc.
„Vrahu!“
Rasputin mu byl v patách, drápal se po točitých schodech nahoru jako zvíře po všech čtyřech. Jusupov slyšel, jak supí, a cítil, že mu rukama šátrá po lemu kalhot.
„Je živý! J