O dívce Grace

Průměr: 4.333333333333333
(3x)
Nakladatel: Moba (Moravská Bastei MOBA, s. r. o.)
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:464
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:152 × 212 mm, 686 g
Více podrobností
Běžná cena: 349 Kč

Toto vydání aktuálně nelze zakoupit,
protože jej nemáme na skladě, podívejte se na jiná vydání tohoto titulu
Jiná vydání
Není skladem 
Bližší informace o dostupnosti nejsou k dispozici.
Informace o dostupnosti

Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu.

Poslední změna: 18.03.2024 19:39

Anotace

David Winkler, tichý chlapec okouzlený nestálostí počasí a posedlý sněhem, žije na Aljašce ve městě Anchorage. Někdy vidí události ještě předtím, než se stanou ? muže s krabicí na klobouky srazí autobus, sám David se v supermarketu zamiluje do krásné ženy. Sen o tom, že se mu nepodaří zachránit svou malou dceru při záplavách, ho naprosto zdrtí. Odjede tisíce mil daleko, opustí svou rodinu, domov i budoucnost, aby vyplnění tohoto snu zabránil. Na ostrově v Karibiku, kde skončí sám a bez peněz, navíc netuší, jestli jeho dcera přežila a jestli mu manželka útěk kdy odpustí, mu poskytne přístřeší rodina s mladou dcerou. A právě ta ho nakonec probudí zpět k životu a přiměje ho hledat všechny, jež opustil. Doerrovy postavy jsou plné smutku a nenaplněných tužeb, ale také laskavosti. Jeho pochopení pro lidskou slabost je až neuvěřitelně jímavé.

Další verze titulu

About Grace 1. vydání
Skladem

Specifikace

Název: O dívce Grace

Originální název: About Grace

Autor: Anthony Doerr

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-243-7652-3

EAN: 9788024376523

Objednací kód: -

Hodnocení a komentáře

O dívce Grace (Eva Francová , 22.7.2023) Odpovědět

vřele doporučuji (*****)
Román o lidské slabosti a síle přírody. Hlavní hrdina David žije na Aljašce. V průběhu života zjistil, že se mu vyplní některé jeho sny. Když se mu zdá, že se mu nepodaří zachránit dceru při záplavách, rozhodne se „změnit“ osud a uteče tisíce mil daleko. Tím začíná jeho putování a poznávání. Miluji knihy Anthonyho Doerra. Toto je čtvrtá kniha, kterou jsem od něho četla a opět jsem nadšená. Vždy se dokáži ponořit do příběhu a prožívat s hrdiny jejich příběh. Po dočtení mám pocit, jako by byli moje rodina a já v příběhu byla s nimi. Tato kniha je o rodině, životě i o smrti. Je to smutné a dojemné čtení, ale díky naději je to i plné síly a odhodlání. Kromě lidských osudů, které jsou zde na prvním místě, se dozvíme spoustu zajímavých informací o vodě, sněhu i mracích. A to mám u knížek moc ráda, když mi mohou předat něco nového. Navíc mám ráda sny i jejich význam, takže hlavní téma je pro mě více než zajímavé. V knize se dostaneme na různá místa v Americe. Bude nám zima i velké horko, projdeme suchem i vydatnou bouří. Je tu ukázána síla přírody i to, že by si s ní člověk neměl zahrávat. Nádherný příběh, který mě uchvátil, užila jsem si všechna nádherná místa, úžasné popisy i zajímavé postavy.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

UKÁZKA 1:

Říkal tomu sny. Ne proroctví nebo vidiny, ani předtuchy nebo tušení. Výraz sny to vystihoval aspoň o něco líp: pocity – dokonce zážitky –, které ho navštěvovaly ve spánku a vytratily se, když se probudil, jen aby se znovu vynořily v následujících minutách, hodinách nebo dnech.
Léta trvalo, než dokázal rozpoznat, kdy to nastane. Napovědělo mu něco ve vůni místnosti (cosi jako cedrové hobliny nebo kouř, možná horké mléko a rýže) či ve zvuku autobusu, který projížděl pod jeho bytem, a on si uvědomil, že tohle už zažil předtím. Teď se to stane znovu: otec se řízne do prstu o plechovku sardinek, na parapet dosedne racek. Stane se totéž, co už jednou zažil. Ve snu.
Samozřejmě měl i normální sny. Takové, jaké mají všichni, filmové kotouče paradoxních spánkových výjevů, všechny ty prapodivné příběhy namíchané mozkovou kůrou s cílem utřídit vzpomínky. Někdy se to, co viděl ve spánku (déšť, co naplní strouhy; instalatér, který nabízí půlku svého krůtího sendviče; mince nevysvětlitelně ztracená z kapsy), trochu lišilo. Působilo to ostřeji, pravdivěji – varovně.
Chodilo to takhle celý jeho život. Jeho sny předpovídaly bláznivé, neskutečné věci: stalaktity rostoucí ze stropu. Otevře dveře koupelny a zjistí, že je nacpaná tajícím ledem. A pak předpovídaly běžné věci: žena upustí časopis. Kočka přinese ke dveřím pochroumaného špačka. Z nedovřené přihrádky v letadle vypadne taška a její obsah se na zemi rozbije. Tyhle vidiny ho pronásledovaly na periferii spánku, a když skončily, téměř vždycky se vytratily, rozložily se do úlomků, které už později nedokázal poskládat.
Párkrát v životě měl ale celistvější vidiny, jejichž prožitek byl zaostřený a hyperreálný – jako když se probral na sotva zamrzlém jezeře, kde se při jeho krocích ozýval hlasitý praskot –, a tyhle sny s ním zůstávaly dlouho po probuzení, připomínaly se mu během následujících dní, jako by se bezprostřední prožitek nemohl dočkat proměny v minulost, nebo se ten přítomný vrhal k budoucnosti, dychtící po tom, co se má stát. Tady svět selhával ze všeho nejvíc: tohle byly sny hlubší než snění, než vzpomínání. Snít takhle znamenalo vědět.
Poposedl si a sledoval šiky mraků, které proplouvaly pod křídlem. Řítily se k němu vzpomínky, stejně zřetelné jako vlákna v potahu sedadla před ním. Viděl v okně modrou záři svařovacího oblouku, viděl déšť zalévající čelní sklo jeho starého chrysleru. Bylo mu sedm amatka mu koupila první brýle. Pobíhal po bytě a všechno zkoumal. Strukturu námrazy v ledničce, cákance deště na okně v průčelí. Byl to takový zázrak vidět podrobnosti světa: duhu oleje plující na hladině louže, hejna komárů nad Ship Creekem. Výrazné vlnité okraje mraků.

UKÁZKA 2:

Byl v letadle, bylo mu padesát devět, ale zároveň mohl být – v záhybech svojí paměti – o čtvrtstoletí mladší, usínat v posteli v Ohiu. Dům byl tichý a potemněl. Vedle něj spala na pokrývce jeho žena, nohy roztažené, s tělem sálajícím horkem jako vždycky. Jejich maličká dcerka, miminko, spala tiše v pokoji naproti přes chodbu. Byla půlnoc, březen, déšť bubnoval do oken – a on musel v pět ráno vstávat. Naslouchal tikotu hodin, bubnování kapek do tabulek. Víčka mu klesla.
V jeho snu se ulicí valila metr hluboká voda. Z okna v patře – stál u něj s dlaněmi přitisknutými na sklo – vypadaly sousední domy jako zaplavené archy: voda sahala až k oknům v přízemí, ploty pod hladinou, stromky ponořené až po korunu.
Jeho dcera někde plakala. Postel za ním byla prázdná a ustlaná – kam šla manželka? Na prádelníku stály krabice cereálií a pár misek, nad schody čekaly gumové holínky. Běhal z pokoje do pokoje, volal dceru. Nebyla v postýlce ani v koupelně, nebyla nikde v patře. Přízemí zakrývala voda, půl metru vysoko, tichá a chladná, v barvě kávy s mlékem. Dceřin vzlykot se nesl pokoji, jako by byla v každém rohu. „Grace?“
Voda venku mumlala a tiskla se ke stěnám. Brodil se přízemím. Po strope tančily bledé odlesky světla. V brázdě za ním lenivě proplouvaly tři časopisy. Do kolene ho bouchla nasáklá role papírových utěrek a odplula.
Otevřel spíž a vypustil z ní proud vody, který se vyvalil do kuchyně a převracel stoličky. K lednici plulo hejno napůl ponořených žárovek jako vršky maličkých lebek. Zarazil se. Už ji neslyšel. „Grace?“
Zvenčí se ozval zvuk projíždějícího motorového člunu. Každý výdech před ním chvíli visel, než se rozptýlil. Světla ubývalo. Chloupky na pažích se mu zježily. Zvedl telefon – šnůra plula za ním –, ale ve sluchátku nebyl žádný tón. Z útrob mu začalo stoupat něco trpkého, řídkého.
Donutil se otevřít dveře do sklepa a zjistil, že celé schodiště je zatopené, ponořené pod zpěněným hnědým obdélníkem vody. Plula tam stránka z kalendáře, co patřil jeho ženě, s fotkou růžově pruhovaného majáku, který v pěně tmavl a otáčel se.
Zpanikařil. Hledal Grace pod stolem v hale, pod křeslem (které už skoro plavalo); hledal ji na směšných místech: v příborníku, v plastových krabičkách na jídlo. Tápal rukama kolem těla pod hladinou, táhl prsty po podlaze. Jediným zvukem bylo šplouchání jeho těla a menších vlnek, které narážely na stěny.
Našel ji, až když potřetí prošel obývacím pokojem. Ležela v košíku na nejvyšší polici, kde stál manželčin květináč, proti zamlženému oknu, s vykulenýma očima a pokrývkou přehozenou pres ramena. Na hlavičce měla žlutou čepičku. Její pokrývka byla suchá. „Grace,“ zabroukal na ni a zvedl ji do náruče, „kdopak tě tam dal?“
Po tvářičce jí přelétly emoce, stiskla rty, svraštila čelíčko. Její výraz se stejně rychle uklidnil. „To nic,“ uklidnil ji. „Dostaneme se odsud.“ Přitiskl si ji k hrudi, probrodil se halou a trhl s předními dveřmi.
Voda ze dvora vzdychla. Ulice se dočasně proměnila v hustou řeku. Cukrový javor Sachsových ležel spadlý pres cestu. V jeho větvích se zachytávaly igelitové tašky a vibrovaly, jak jimi protékala voda. Vydávaly přitom vysoké, nadpozemské bzučení, jako by kolem kroužil hmyz. Nikde se nesvítilo. Po nízké větvi dubu na předním dvorku se procházely dvě kočky, které tu nikdy neviděl. Ve vodě plula spousta předmětů: zahradní lehátko, plastové odpadkové koše, přenosný chladicí box. Všechny předměty byly pokryté bahnem, všechny se zvolna ubíraly dál ulicí.
Sešel po schodech na chodník. Brzy už mu voda sahala po pás. Oběma rukama si tiskl Grace k rameni, zatímco bojoval s proudem. Její dech ho hřál v uchu. Jeho dech zůstával viset před nimi v pomíjivých oblacích mlhy.
Oblečení měl promočené a začal se třást. Síla vody – pomalé, ale ztěžklé hlínou, větvemi a celými trsy trávy – se mu odhodlaně opírala do stehen. Cítil, jak se mu pokouší podrazit nohy a odnést je oba pryč. V ulici asi o sto metrů dál za domem Stevensonových mrkal mezi stromy modrý majáček. Ohlédl se na dveře svého domu, temné, už tak vzdálené.
„Vydrž, Grace,“ povzbudil dceru. Neplakala. Podle toho, kde v šeru rozeznával telefonní sloupy, odhadl polohu chodníku a začal se brodit k němu.
Probíjel se vzhůru silnicí, jednou rukou se přidržoval pouličních lamp, kmenu stromu, přidržoval se jich, jako by šplhal po obrovském žebříku. Dostane se k tomu modrému světlu a zachrání je. Probudí se v bezpečí a suchý ve své posteli.
Povodeň syčela a mumlala jako krev, která mu stoupala do uší. Cítil její příchuť na jazyku: jíl a ještě něco dalšího, něco jako rez. Několikrát měl pocit, že už už uklouzne, a musel se zastavit, opřít se o schránku; plival vodu a tiskl dítě k sobě. Brýle se mu zamlžily. Nohy i chodidla měl otupělé. Voda mu nasákla do bot.
Modré světlo za Stevensonovými se zamihotalo a zamrkalo. Pak se zase vynořilo, když minulo překážky. Člun. Tam nahoře nebyla voda tak hluboká. „Pomoc!“ vykřikl. „Pomozte nám.“ Grace byla zticha, nepatrná tíha na jeho mokré košili. Daleko od nich, jako ze vzdáleného pobřeží, se ozývalo vytí sirén.
O pár kroku dál zakopl. Voda mu narazila do ramen. Opřela se do něj, jako se vítr opírá do plachty, a celý život, dokonce i ve snech, si ten pocit pamatoval: ten pocit, že ho přemohla voda. Jediná vteřina a už ho unášela. Držel Grace tak vysoko, jak dokázal, svíral její stehýnka v dlaních, palci se opíral o její zádíčka. Kopal, natahoval špičky nohou, snažil se najít dno. Horní poloviny domu klouzaly kolem něj. Na chvíli měl pocit, že je to pronese zpátky celou ulicí, kolem jejich domu, kolem slepého konce vozovky do řeky. Pak hlavou narazil do telefonního stožáru. Zatočil se ve vodě. Proud je stáhl pod hladinu.
Večer zasvítil posledním zábleskem modři před setměním. Winkler se snažil držet Grace nad sebou, svíral její malé boky. Jeho hlava zůstávala pod vodou.
Rameny narážel do ponořených větví a desítek dalších neviditelných překážek. Spodní proud mu strhl jednu botu. O pár set metrů dál v ulici se dostali do víru plného pěny a větví. Švihl nohama kolem poštovní schránky – poslední v ulici. Za ní se voda řítila přes parcelu se stromy na konci ulice a pak už se spojovala s rozvodněnou řekou Chagrin, která se vůbec nepodobala tomu pokojnému toku z doby před povodní. Tam se Winklerovi nějak podařilo zapřít se nohama o zem. Grace pořád držel pevně. Břichem mu projela křeč a rozkašlal se.
To pohupující se světlo, které předtím viděl za Stevensonovými, se zázračně přiblížilo. „Pomoc!“ vykřikl. „Tady!“
Schránka se pod jeho vahou ohnula. Světlo se blížilo. Byl to nafukovací člun. Pres příď se nakláněl muž a svítil baterkou. Slyšel hlasy. Schránka pod ním zaúpěla. „Prosím,“ snažil se vyslovit. „Prosím.“
Člun připlul k němu. Světlo mu zasvítilo do tváře. Ruce ho uchopily za opasek a zvedly na palubu.
„Je mrtvá?“ zeptal se někdo. „Dýchá?“
Winkler zalapal po dechu. Brýle už ztratil, ale viděl, že Grace má pusinku otevřenou. Vlásky měla mokré, žlutá čepička byla pryč. Její tvářičky ztratily barvu. Nedokázal uvolnit ruce – už mu vůbec nepřipadaly jako jeho ruce. „Pane,“ oslovil ho někdo. „Pusťte ji, pane.“
Cítil, jak se mu v hrdle rodí vřískot. Někdo na něj křičel, aby ji pustil, pustil, pustil.
Byl to sen. Nestalo se to.