Jsou knížky, které si s nadšením přečteme jednou, dvakrát…, vracíme se k nim nejen jako ke knihám, ale jejich úryvky, věty, myšlenky či příběhy se nám promítají v hlavě jako film. Můžeme je zastavit, posunout, pozměnit, asociovat s vlastními zážitky, zkušenostmi, nechat je žít v další nové dimenzi: ve své hlavě, ve svém životě. Podle mého názoru je to pro knihu jako takovou to nejlepší. Jako by už překročila sebe sama a svým způsobem ožila.
Mám samozřejmě také několik takových nejoblíbenějších, ke kterým se ráda vracím a o které bych nerada přišla. Jednou z nich je Volba Jakuba Trpiše. Před pár lety jsem ji četla poprvé a nyní znovu – a má větší cenu! Dostala jsem ji od autora s věnováním.
A další pozitivní zprávou pro mě bylo, že když jsem se pustila do čtení, tak ano – patří sem: jen dobrá kniha a dobrý film může obnovit starý zážitek, jako by byl úplně nový. Čtu se stejným zájmem, detaily příběhu se mi za tu dlouhou dobu vypařily, ale ten pocit zůstal stejný. A těším se na každou novou větu a myšlenku.
Volbu nemůžeme tak úplně číst jen jako lineární příběh: je psychologickým vstupem, nebo lépe řečeno jakýmsi naším nevtíravým pomocníkem k pochopení vnitřních pochodů, mezilidských vztahů a souvislosti vlastní psyché s externím světem – jak vnímáme svět? Jsme v něm šťastní? Je plný problémů a překážek? Vstáváme ráno s úsměvem, nebo naštvaní, že zase míříme do stejného stereotypního dne, do práce, od které jsme dříve očekávali něco jiného… Co vlastně chceme od života? A proč to tak není?
Kniha se skládá ze tří částí. V první Tomáš prochází určitou vnitřní proměnou. Život mu klade samé nástrahy, komu ale ne! Manželčina autonehoda, frustrující práce, mizerné pocity, noční můry a vlastní děti? Dočká se někdy? Nakonec na doporučení navštíví odborníka, skutečně zvláštního člověka. První dojem je mírně řečeno šokující. Ale nedá mu to: musí přijít znova. A z podivného mužíka se stane opravdový přítel.
Tomášův život se změní! A není divu. Vždyť stačí jen vědět jak a chovat se podle toho. Je to tak jednoduché? Řekla bych, že ano – pokud skutečně víme jak, pak už ta změna není vůbec složitá.
Nic není jisté. A jestliže čtenář si začal zvykat na moudrého muže, jak Tomáše bude vést tím správným směrem až do konce knihy, tak chyba lávky! Tomáš se musí postavit na nohy sám. A co víc – setká se s lidmi, s určitou skupinou lidí a to proto, že je něco spojuje. A jejich úkol vůbec není jednoduchý. Musí fungovat jako celek a zároveň každá jednotka musí být schopná vlastního logického myšlení. Umět vyjádřit svůj názor a umět vyslechnout druhého a dokázat se sjednotit pro nějaký cíl.
Aby bylo možné postoupit dál – rozhodnout se a konat. Poslední část knihy má příznačný název Volba.
Stále je to na nás: je to naše volba, zdali zůstaneme laxní, nebo se rozhodneme pro změnu. Sic záleží na každém jednotlivci, ve velkých věcech už nejde jen o jednotky, ale o celou společnost. Ve hře je totiž (nečistá) politika. Ačkoliv kniha poprvé vyšla před pár lety, mám pocit, že je snad aktuálnější více než dříve. Žijeme v době geopolitických zvratů, střetů civilizací a máme strach – co bude, co se stane v (blízké) budoucnosti? Můžeme vůbec něco ovlivnit, nebo zůstaneme jen loutkami, jejichž šňůrky drží v rukách ziskuchtiví politici?
Trpišova Volba není žádnou abstraktní psychologickou knihou. Je to příběh – na fiktivním ději vám autor ukáže základní lidské myšlení a chování. A tak nějak nás to uvnitř nutí sami sobě si klást otázky. K poslední části knihy jsem se znovu dostala teprve před pár dny. Jaké to zvláštní propojení! K moci se dostává premiér, který se neštítí ani toho nejhoršího. Po bombových útocích na rychlo svolává tiskovou konferenc
Mrazí mě, čtu si dál, a zároveň u mě doma v pozadí běží televize s aktuálními zprávami z Turecka. Svět je propojený. Vracím se k rozečtené knize: Dokáže jeden člověk něco změnit? Jakou šanci má Tomáš?
Ačkoliv na první pohled může brožovaná knížka vypadat nenápadně, nese v sobě opravdu něco velkého a já bych jí ze srdce přála, aby se mohla ocitnout v každé knihovně a získala co nejvíce čtenářů. Jakub Trpiš není na českém knižním trhu ještě příliš znám, ale věřím, že tento autor má velkou budoucnost. Přiznává, že se spisovatelem stal neplánovaně a představa Volby se zrodila vlastně tak nějak scénou na konci – „V roce 2010 nebo 2011 se mi začala v hlavě odehrávat scéna na náměstí, která se nakonec stala závěrem Volby. Matně si vzpomínám, že jsem si to tehdy i spojoval se smrtí pana Havla, a jak na ni reagovala naše společnost. Ta scéna se stále vracela, více se zaostřovala i rozvíjela. Dnes už vím, že právě takhle u mě funguje tvůrčí proces, ovšem tehdy jsem neměl ani tušení, že právě vznikl námět pro mou prvotinu,“ uvádí Jakub Trpiš.
„Věděl jsem, že chci pomáhat lidem vyřešit jejich problémy. Proto jsem psal články a snažil se jim ukázat, jak mohou změnit svůj život, pokud byli nešťastní. A když jsem psal knihu, automaticky jsem do ní vkládal všechno, co jsme se o osobním rozvoji od malička naučil. V určité chvíli jakoby kniha ožila a pak už to šlo samo. První verze rukopisu mi zabrala osm měsíců.“
Nejprve kniha nezískala příliš ohlasů, autor ji vydal vlastním nákladem a neměla ani propagaci. Nicméně na podzim roku 2015 pro ni nastal zlom.
„Dodnes nevím proč, ale kniha se za pár týdnů vyšvihla mezi nejčtenější a nejlépe hodnocené knihy v knihkupectví ABZKnihy. Jestli do té doby prodávali 10 výtisků ročně, nyní se jich prodalo 50 měsíčně. Kolegyně v práci mi říkala, že dočítala Volby právě v době, kdy došlo k těm krvavým atentátům v Paříži. Díky tomu prý čtení Volby získalo úplně jiný rozměr.“
Přidat komentář
