Jasno lepo podstín zhyna

V Irsku se stal literární událostí, v Česku si jeho překladatelka Alice Hyrmanová McElveen loni odnesla Magnesii Literu. Překladatelka s autorkou si povídaly den před Silvestrem v domě Sařiny matky v Lisgooldu, Midleton, County Cork.

* Tvoje první knížka v Česku už tak trochu zdomácněla. Příběh osamělého staršího podivína Raye a jeho vztahu k nezvladatelnému jednookému psovi působí tak pravdivě a přesvědčivě, že u mnohých vyvolal otázku, jak mohla takovou postavu napsat mladá žena — tys na to odpověděla, že je autobiografická. V čem a do jaké míry?

            V tom smyslu, že jsem do ní vložila vlastní pocity smutku, strachu, úzkosti a osamělosti, které jsem v té době prožívala. V jedné přímořské vesnici jsme si s přítelem Markem pronajali ošklivý zchátralý dům, který v knize popisuju. A Jednooko je náš osvojený pes Wink, do všech detailů. Měl s lidmi v mládí špatné zkušenosti a strach se u něj projevuje agresí. V chování k cizím lidem a zvířatům je naprosto nepředvídatelný, není možné ho svěřit někomu jinému. Byla jsem hrozně překvapená, když na něj lidé reagovali tak pozitivně. Je to přece nebezpečné zvíře, nevhodné do lidské společnosti, většina lidí zastává názor, že psa, který kouše lidi, je třeba dát utratit. A když jsem o něm napsala, tak najednou to byl dojemný příběh lásky!

* A co Rayova znalost přírody? Všechna ta jména květin, stromů, ptáků?

            Já jsem vyrůstala na venkově a tohle všechno mě naučila maminka. Ale po sedmi letech studií a života ve velkoměstě jsem měla obavy, že se mi to vytrácí z hlavy. Odstěhovali jsme se s Markem na venkov z praktických důvodů — jako dva začínající výtvarníci jsme si už nemohli dovolit platit vyšší a vyšší nájemné —, i když u mě v tom rozhodně byla i touha vrátit se k přírodě, k tomu pevnému základu z dětství. Mark je z Dublinu, ale vášnivě rád loví mořské ryby, oba nás to k moři táhne, tak jsme si našli ten dům. Žít přímo u moře bylo úžasné, ale zároveň jsem zjistila, že jsem opravdu pozapomněla jména mořských ptáků, rostlin i květin, která jsem znávala v dětství. Mrzelo mě to a rozhodla jsem se, že se je znova naučím. Sbírala jsem si kytičky, nosila je domů k identifikaci, zapisovala si jejich jména, někdy jsem je i kreslila. Zpočátku jsem snad ani neměla žádné knížky, ale našla jsem webovou stránku o irských květinách, kde se píše, i co kde právě kvete. A do toho přišel ten pes; s ním se nedá jen tak jít na procházku, on se u všeho zastaví, čuchá, zkoumá, tak si člověk taky všímá věcí, na které by se jinak ani nepodíval. Z toho mého znovupoznávání přírody tedy vzešlo Rayovo poznávání a učení se. Ale vždycky mě přivádí do rozpaků, když se někdo zmíní, jak erudovaně píšu o přírodě.

* Každopádně o ní píšeš moc pěkně. Jazyk bylo to první, co mě na knížce zaujalo. A název. Jak jsi na něj přišla?

            Na ten název se mě ptá tolik lidí! Mně to připadá jednoduché: ta čtyři slova obměňují názvy ročních období tak, aby se v nich odráželo, co se děje v odpovídajících kapitolách knihy. Pro mě je název buď jasný hned, jinak se to ani jmenovat nemůže, nebo ho pak musím z příběhu krvavě vydřít. Tenhle tam byl od samého začátku a vlastně jsem příběh stavěla kolem něj. A nikdy mě nenapadlo, že bude těžké ho přeložit! Já jsem totiž vůbec nepočítala s tím, že tu knížku někdo vydá, natož aby ji ještě někdo překládal.

* Práce na českém překladu nás svedla dohromady. Když jsem se na tebe obrátila s dotazy k textu, byla jsem příjemně překvapená nejen tvou skromností, ale i tvým intenzivním zájmem o proces převodu literárního díla do jiného jazyka, to je u anglicky píšících autorů neobvyklé.

            Mě ten proces fascinuje. Tím víc, že jsem sama monolingvní a nikdy předtím jsem o tom ani nepřemýšlela. Teprve teď si uvědomuju, že když čtu anglicky knížku původně napsanou v jiném jazyce, je to překladatelova interpretace autorových slov, jejich přetvoření, vlastně dílo dvou autorů. Když ses na mě poprvé obrátila, byla jsem taková spisovatelská novicka — vlastně se tak cítím dodnes — a bylo pro mě nesmírně užitečné jednat s někým zjevně mnohem zkušenějším, i v takových věcech, jako je třeba irská angličtina. V té době existovaly už dva překlady, do němčiny a holandštiny. Německý překladatel se mě na nic nezeptal, holandský ano, ten byl skvělý, ale byl to čistý Holanďan, žil v Haagu, neměl s Irskem žádnou zkušenost. Kdežto tvé otázky byly docela jiné, otevíraly mi nové pohledy; pocházely od někoho, kdo žije na irském venkově. Tys tam našla chyby, jazykové i faktické, kterých si předtím nevšimli tři redaktoři. Jako když jsem z neznalosti použila slovo heifer (jalovice) pro dojnou krávu, dodnes se nad tou vzpomínkou rdím.

* To se v angličtině snadno splete, kdežto v češtině je už z názvu jasné, že je jalová, neplodná. A žádný redaktor nemá čas rozebírat každou větu slovo od slova, jako to musí dělat překladatel. Já jsem ti vděčná za ochotu, s jakou ses každé mé otázce tak pečlivě věnovala.

            Mě to ohromně zajímalo a bavilo! Třeba ty sovy, pamatuješ? Já tam mám sovu pálenou (barn owl) jako zlověstného ptáka, který věští smrt, tak to tradičně funguje v irském folkloru, ani mě nenapadlo, že by to někde mohlo být jinak. Překvapilo mě, když jsem se od tebe dozvěděla, že u vás tuhle roli hraje jiný druh sovy (sýček), který nejen neodpovídá popisu v knížce, ale v Irsku se ani nevyskytuje… jak jsme to vlastně nakonec vyřešily?

* Nechala jsem tam sovu pálenou s důvěrou, že český čtenář si folklorní souvislosti chytře dovodí.

            No vidíš, co všechno já jsem se z těch našich debat naučila! A možná jsem jako začínající autorka byla debatám otevřenější než třeba nějaký zavedený, uctívaný spisovatel, který svou knihu považuje za mistrovské dílo, na kterém se nemá nic měnit, to pak ho dotazy a připomínky překladatelů můžou iritovat, kdežto já za ně byla vděčná. Vyjasnila jsem si například, že mi víc záleží na tom, aby se v překladu zachovala poetická kvalita textu, třeba i na úkor faktické přesnosti, aby to opravdu byla krásná literatura. Dala bych přednost tomu, aby výsledná věta v cílovém jazyce pěkně zněla, aby byla rytmická, krásná, o to mi jde, ne aby přesně zachytila každé mé slovo. Nemyslím si, že jsem stvořila něco dokonalého, a připadá mi úžasné, že někdo ten můj výtvor vezme a přetvoří, vytvoří z něj novou knížku, možná v mnohém lepší.

Jasno lepo podstín zhyna

* Když mluvíme o přetváření, česká verze tvé knížky se dočkala ještě dalšího podstatného přetvoření v dramatizaci Matěje Samce pro MeetFactory, na kterou jsme se spolu v prosinci přijely do Prahy podívat. Jak na tebe tohle převtělení zapůsobilo?

            Já byla tak trošku ve zvláštní pozici. Ten příběh prošel dvojí proměnou, z mé knížky do tvé a z tvé knížky do Matějovy hry, ale já jsem při představení sledovala anglické titulky vybrané z mé knížky, takže jsem se vlastně vrátila k původní formě, přišla jsem o ten prostřední článek. Ale bylo skvělé titulky mít, protože to bylo opravdu hodně změněné. Předpokládám, že k větší změně došlo z tvého překladu do Matějovy hry než z mé knížky do tvého překladu.

* A jak jsi reagovala na to, že tvou mužskou postavu ztělesnila herečka?

            To mi vůbec nepřišlo, byl to prostě Ray! Když jsem o tom prvně slyšela, trochu jsem se lekla, to je pravda, že to snad bude nějaká feministická pře-- interpretace; ale na jevišti to bylo vynikající, naprosto přirozené, Eva Salzmannová byla dokonalá. Teprve později mě napadlo, jestli ta myšlenka obsadit do postavy Raye herečku měla něco společného s tím, že román napsala žena.

* Něco na tom bude. Matěj vysvětloval, že tu postavu pojali ne jako mužskou nebo ženskou, ale obecně lidskou.

            Měli pravdu, jedná se o obecně lidskou zkušenost. Na Rayovi vlastně nic výhradně mužského není, nepokoušela jsem se vyjádřit něco, co sama neznám. A bylo pro mě tak zajímavé sledovat, jak někdo jiný vidí můj imaginární svět, tedy i můj skutečný fyzický svět, do kterého jsem příběh zasadila, ten hrozný zchátralý dům, tu přímořskou vesnici a — mého psa! Bylo mi v tu chvíli líto, že tam Mark nemůže být; toho psa jsme od začátku měli spolu. A tady s ním před mýma očima někdo mluví tak, jak jsme s ním mluvili my, dává mu ty stejné povely, má stejné hračky, ten míč na písku u moře… byl to pro mě nový, vzrušující zážitek sledovat na jevišti český překlad mé knížky, vnímat reakce diváků. A víš, co mě zvlášť potěšilo? Že to bylo humorné, lidi se smáli, bavili se. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by se nad touhle mou knížkou někdo rozchechtal. A to představení mě úplně pohltilo, obě jsme to myslím dost prožívaly, ne?

Na konci jsme byly dojaté. Já myslím, že to bylo skvěle udělané. Na druhé straně chápu i lehké zklamání některých lidí, kterým se líbila knížka, ale představovali si za ní něco jiného, než co viděli na jevišti. Každý si při četbě vytvoří vlastní představu a tu je někdy těžké smířit s výkladem někoho jiného. Mě samotnou něco překvapilo. Sedím v divadle, sleduju hru a najednou mě napadne: ten člověk je strašně nervózní, tak divně se chová, pořád něco žmoulá, cupuje, stříhá, žije ve vlastním strašidelném imaginárním světě — vždyť je to cvok! Ray byl cvok! No ano, samozřejmě, Ray byl blázen, pochopitelně, jenže mě to do té chvíle nenapadlo.

Asi jsem se do něj při psaní tak vžila, myslela jsem jako on, a sám sobě člověk vždycky připadá naprosto normální.

* Mně taky připadal na jevišti nějak… šílenější.

            Protože ses do něj přece taky vžila! Tím to je, musela ses dívat na svět jeho očima.

* Já si to předtím na divadle nedokázala představit. Jako film, to ano. Cesta irskou krajinou, moře, ptáci, vegetace. Ale bez moře, bez krajiny, bez auta… a bez psa! A přece to fungovalo.

            No právě, protože to byla fantastická herečka, tak ponořená v té roli. S méně vynikajícím hercem by to nemohlo tak působit. Ale jako film, to je nápad, to bych strašně ráda viděla! Představuju si někoho, jako je Lenny Abrahamson, co naposled natočil Pokoj podle Emmy Donoghueové, ten by z toho udělal skvělou věc.

* Loni ti vyšla druhá knížka, A Line Made by Walking, kritikou opět vysoce oceňovaná. Dostala se i do nejužšího výběru ceny Goldsmiths za literární dílo, které posouvá hranice možností románové formy. Českou verzi letos připravuje opět Odeon pod názvem Vyšlapaná čára. Co nám o ní můžeš říct v porovnání s prvotinou?

            Obě svým způsobem čerpají ze stejného období v mém životě, ale ta druhá je blíž skutečnosti, jako míň zbeletrizované podání té doby než ta první. Hrdinkou je pětadvacetiletá Frankie, která se po absolvování výtvarné akademie snaží uživit v Dublinu, ale cítí se tam ztracená, nešťastná. Nakonec se zhroutí, vrátí se na rodný venkov a nastěhuje se do opuštěného domku po babičce. Svou krizi zaznamenává a hledá z ní cestu ven.

* Napsala jsi ty romány v pořadí, v jakém vyšly?

            Ano i ne. Ta druhá knížka byla totiž původně esej, studentská práce. Navštěvovala jsem roční magisterský kurz tvůrčího psaní na Trinity College v Dublinu a jedna z jeho disciplín se jmenovala creative nonfiction; teď je to dost v módě, ale tenkrát jsem se divila, co to má proboha znamenat. Je to záznam skutečných událostí, ale píše se o nich s využitím všech prostředků krásné literatury, se zvláštním ohledem na formu. Ve svém eseji jsem pravdivě podle skutečnosti popsala dobu, kdy jsem bydlela v tom domku po babičce, a výsledek mě potěšil. Dostala jsem výbornou známku a pochvalu od vedoucí kurzu, spisovatelky Molly McCloskeyové, které si vážím. Pak jsem se ale vrátila na venkov a uběhlo pět let, než jsem napsala něco publikovatelného, tedy kromě povídek, pár mi jich vyšlo v časopise The Stinging Fly. A pak jsem v roce 2014 získala cenu Davy Byrnes za nejlepší povídku roku.

To už jsem měla první román vlastně napsaný. Ale předcházelo tomu těch pět let zoufalství a trápení, že nejsem k ničemu, nic se mi v životě nezdařilo, všechno jsem zkazila a ničeho nikdy nedosáhla…

* A z těch pocitů vzešla první knížka, která ti přinesla takový úspěch!

            No právě. V tom byl ten problém, že byla tak úspěšná. Když přišlo na to, napsat druhou knížku, dostala jsem strach, že nesplním očekávání, jaké nutně vyvolala. Začala jsem psát román podle své představy o tom, jak by asi druhá knížka měla vypadat. Spíš klasický, s mnoha postavami a s tradiční zápletkou, byla tam i mrtvola, kterou objeví člověk na procházce se psem. Měla jsem už asi třicet tisíc slov, a najednou jsem zjistila, že mě to nebaví, docela jsem o to ztratila zájem. Bylo to všechno moc vymyšlené. Pořád se mi vracela myšlenka na ten esej, uvědomila jsem si, že bych s tím chtěla pokračovat a rozpracovat to. Měla jsem potřebu psát o tom svém podivném období, kterým si podle mě teď prochází dost lidí, hlavně v mé generaci. Snad je to tím, že jsme dospívali za konjunktury, že toho od života očekáváme hrozně moc. Jenže život takový není, většina z nás je průměrných a máme nepřiměřené nároky. To mluvím za sebe, nechci soudit celou svou generaci! Chtěla jsem být vynikající výtvarnice, úspěšná — a když se to do mých pětadvaceti let neuskutečnilo, začal se mi hroutit svět a vůbec jsem si s tím nevěděla rady. Bylo to takové ztracené období, propadla jsem depresím. Když se na to dívám zpětně, vidím, že to byla jen fáze, ale to jsem tehdy nevěděla. Člověk se s tím nějak časem vyrovná, nebo své představy a očekávání přizpůsobí možnostem. Přitahovala mě tahle témata a všechno, co souviselo s depresí. Tolik jsem slyšela o depresi obecně, ale já chtěla napsat o jednom individuálním prožitku — každý člověk ji přece prožívá jinak, každá je individuální. Brazilská spisovatelka Clarice Lispectorová to vyjádřila přibližně tak, že se psaním pokouší ve své individuální zkušenosti najít univerzální pravdu. Tak jsem těch třicet tisíc slov zahodila, a sotva jsem k tomu zasedla, věděla jsem, že tohle je ta knížka, kterou chci napsat. A uvědomila jsem si, že teď píšu román, že se nemusím držet skutečnosti a můžu měnit, co chci, tak to už pak bylo lehké. Zároveň mi bylo jasné, že z pohledu nakladatele nebude tak přitažlivá, bude se hůř prodávat, nemá tam ani toho psa. Ale díky úspěchu první knížky mi to prošlo; kdyby to byla prvotina, tak by nikdy nespatřila světlo světa.

* Předpokládají lidé, že tahle knížka je autobiografická?

            Ano, ale na to jsem byla připravená, není to ani tak zlé, jak jsem čekala. Pokouším se vysvětlit, že Frankie nejsem já, že se nanejvýš podobá tomu, jaká jsem byla v pětadvaceti. Vidím teď, jak je hrozně sebestředná, a pohoršeně nad ní kroutím hlavou. Vlastně jsem ze sebe vložila asi víc do Raye než do Frankie, nebo ne, to přeháním, asi stejně.

* Když je hrdinkou mladá výtvarnice, to srovnání s autorkou se přímo nabízí. Máš tam i své vlastní fotografie zvířat, každá uvádí jednu kapitolu, a Frankie líčí, jak jednotlivé snímky pořídila. Také sama sebe zkouší z historie umění dvacátého století a uvádí přitom jména výtvarníků a jejich děl — jedno dokonce slouží za název knihy.

            Tak jsem už měla rozdělený ten esej, do pěti částí pojmenovaných podle nalezených mrtvých zvířat, opravdu jsem je tak fotografovala. Psala jsem tam taky o tom, že po babičce v domku zůstala celá knihovna, kterou si její děti, moje tety a strýc, z větší části rozebrali, takže když jsem tam pak přebývala já, zbývaly tam ponejvíc už jenom laciné paperbacky ze šedesátých a sedmdesátých let, některé vynikající. A esej byl prošpikovaný citáty z těch knih. Když jsem to pak přepisovala na román, rozhodla jsem se to změnit. Jsem si moc dobře vědoma toho, že i když hodně čtu, literaturu jsem nestudovala. Naopak jsem si celá léta na škole vtloukala do hlavy výtvarná díla, umění dvacátého století, hlavně konceptuální. O tom toho vím spoustu, ale na to se nikdo nikdy nezeptá; vždycky se mě ptají na literaturu. A možná jsem v koutku duše chtěla tuhle znalost využít a ukázat, že konceptuální umění má smysl. Já vím, že když na ně přijde řeč, většině lidí se zakalí zrak a vypnou, ale připadalo mi pro Frankie přirozenější, že se obrátí k tomu, co k ní promlouvá, co ji inspiruje, že bude pátrat po smyslu života v tom druhu umění, které nejlíp zná. Měla jsem tam těch děl původně víc, asi dvacet jsem jich pak na moudrou radu své redaktorky vypustila.

* Ve druhé knížce jsi tedy propojila své dvě tvůrčí lásky, literaturu a výtvarné umění. Které z nich se věnuješ teď a jaké máš další plány?

            Momentálně pracuju na projektu pro výstavu v jedné malé nezávislé galerii v Londýně, nic komerčního. Bude to skulptura, nebo spíš instalace, a zabývám se tím už rok. Před téměř dvěma roky mi zemřel tatínek a od té doby jezdím skoro každý týden za maminkou, jen tak na skok. Přespávám ve svém dětském pokojíku a maminka mi tam vždycky nechá na nočním stolku stejnou vázičku s čerstvými květinami. Ty jsou pokaždé jiné, mění se s ročními dobami. Je to jenom taková drobná pozornost, ale chtěla jsem ji zvěčnit, uctít, postavit jí památník. Tak jsem ty kytičky začala modelovat, z hlíny a větviček, jak byly ve vázičce uspořádané. Mám jich už od ledna celou sbírku, ta dnešní bude do projektu poslední. Chci je mít vystavené v klasické muzeální vitríně, na černém pozadí, jako malovali květiny holandští mistři zlatého věku; pracovali na obraze tak dlouho, že se na něm nakonec sešly květy z různých ročních období. Chtěla bych z těch jednotlivých kytiček stvořit něco krásného, sestavit je dohromady tak, aby výsledný celek vyjádřil krásu té maminčiny samozřejmé laskavosti. Je to vlastně stejný postup jako při psaní knížky. Začne to myšlenkou, potřebou něco vyjádřit, a pak člověk skládá slovíčka vedle sebe v naději, že se mu z nich nakonec podaří sestavit něco krásného. A knížku píšu taky, má už docela tvar, ale zatím víc v mé hlavě než na papíře. Bude krátká. A víc se o ní teď nebudu šířit, nechci to zakřiknout!

***

Ptala se Alice Hyrmanová McElveen

Sara Baume (nar. 1984) je irská spisovatelka. Zatím publikovala dva romány. Český překlad její prvotiny pod názvem Jasno lepo podstín zhyna (Odeon, 2016) byl oceněn Magnesií Literou 2017 a dočkal se i jevištního zpracování v pražské MeetFactory v režii Viktorie Čermákové. Vydání jejího druhého románu Vyšlapaná čára (A Line Made by Walking, 2017) připravuje Odeon v letošním roce.

Zdroj: Host 14.3.2018  

Mischling

MISCHLING

„Tahle kniha letos nesmí chybět na žádném seznamu přání, je to nádherně napsaný román, který popisuje drsný svět očima dvanáctiletých dětí. A navíc to je pátá nejlepší kniha roku podle Amazonu!“

Únava materiálu

ÚNAVA MATERIÁLU

„Nový Šindelka letos pod stromečkem taky nesmí chybět. Únava materiálu je první román o uprchlické krizi – nejen v Česku, ale dost možná úplně první v celé Evropě!“

Jasno lepo podstín zhyna

JASNO LEPO PODSTÍN ZHYNA

„Tohle je krásný poetický román, který se hodí k volným svátečním dnům. Vystupuje tady moc zajímavá postava takového outsidera, podivína, který vypráví svůj život zatoulanému psovi.“

Do tmy

DO TMY

„Do tmy už je sice trochu starší kniha, ale spousta lidí ji určitě ještě nečetla, takže doporučuji. Je to nečekané téma, které autorka výborně napsala. Navíc na příští rok od Anny Bolavé chystáme novou knihu, tak i když jste tuhle knihu třeba už četli, neuškodí si ji připomenout!“

Vánoční tipy z Jindřicha Jůzla vymámil Radek Blažek

Jezero

Vaše cena: 224 Kč Koupit

Pravděpodobnost, že se Knihou roku cen Magnesia Litera stane titul vyrovnávající se s nedávnou totalitní minulostí, byla letos vysoká. A při předávání Liter na Nové scéně pražského Národního divadla se potvrdila.

Zvítězil román Jezero spisovatelky Bianky Bellové, který je sice zasazen mimo prostor a čas, přesto zřetelně odkazuje k někdejšímu sovětskému impériu a jeho úpadku. Zároveň v souvislosti s dnešní geopolitickou situací varuje, že dějiny se mohou opakovat.

"Ten příběh má být spíš symbolický, abstraktní, nemá být zasazený na konkrétní místo a do konkrétní doby," říká Bellová v rozhovoru, který vyjde v pátečním magazínu ego! Hospodářských novin.

Sentimentální román

V nejsledovanější prozaické kategorii − kde bylo Jezero nominováno, ale vítězem se stala uprchlická novela ze současnosti Únava materiálu Marka Šindelky − k totalitní historii minulého století odkazuje většina ze šestice nominovaných beletristických děl. A svým způsobem i tematicky aktuální Šindelka, protože dnešní pohyb národů z východu je do jisté míry reakcí na evropské "pohyby" dvacátého století.

V provokující vyhraněné zkratce to vystihuje mladý Palestinec, jedna z epizodních postav Šindelkova příběhu: "Němci u vás v Evropě začali zabíjet Židy. Židé utekli z Evropy, vzali nám zem a zabili moje prarodiče, tak jsme utekli do Sýrie. V Sýrii se začali zabíjet všichni navzájem, tak teď utíkám do Německa, čemu na tom nerozumíte?!"

Totalitní minulosti se z nominovaných prozaiků věnuje rovněž Aleš Palán, který v románu Ratajský les líčí vraždu komunistické funkcionářky z gottwaldovských časů a po mnoha desetiletích pomstu za tehdejší nepotrestané křivdy.

A také osmapadesátiletý Ladislav Šerý v próze Nikdy nebylo líp řetězí asociace přeskakující z husákovské normalizace do půvabné divočiny polistopadových devadesátých let. Především své generaci Šerý mluví z duše. Ovšem jeho próza výrazně nepřekračuje proud z tématu na téma těkající intelektuální hospodské debaty, jakkoliv dobu glosuje přesně.

Michal Přibáň se pak v románové prvotině Všechno je jenom dvakrát snaží zachytit stále přítomný estébácký "odkaz" sedmdesátých a osmdesátých let. Jenže ostatní nominované prózy přesáhl jen bezmála pětisetstránkovým rozsahem, který se nakonec stal brzdou jeho vyprávění. Zadrhlo se v úmorných popisech detailů, planých dialozích a fiktivních deníkových zápisech.

Právě tohle Bellová se Šindelkou "neumějí". Jdou rovnou k věci. Píší svižně, detaily pro ně nejsou brzdou, ale prostředkem zrychlení.

Není to však chvat, u něhož by se zadýchali. Popsali jen tolik stran, na kolik autorsky stačí a kolik jejich vypointované příběhy potřebovaly. Nejspíš s vědomím, že svět je zaplavený slovy a prosadit v něm slovo vlastní je čím dál obtížnější.

"Knihy i kratší literární útvary píšu poměrně úsporně, každé slovo i scéna si v nich musí své místo tvrdě obhájit, nejsou tam jen tak náhodou. Text si je prostě vyžádal," řekla Bellová.

Se Šindelkou jsou ve stylistických prostředcích přesní jako střelci a nejspíš jim dobře nabili i redaktoři jejich próz. Nadstandardním řemeslem se Bellová se Šindelkou vyrovnávají suverénnímu virtuóznímu stylu, kterým před rokem a půl zesnulá Zuzana Brabcová poutavě napsala další letos nominovanou prózu Voliéry.

V nich Brabcová podobně jako Šerý v knížce Nikdy nebylo líp spouští bezbřehý prozaický proud. Hravě v něm do skoropříběhu nezaměstnané ženy mísí vážné věci s humorem, přitom je vzdálena jakémukoliv zjednodušování a snadnému přihrávání čtenáři. Ten si musí "míč" vybojovat sám důsledným a soustředěným čtením. Asi jako si svůj včerejší úspěch zajistili Bianca Bellová a Marek Šindelka důsledným a soustředěným psaním.

Další vítězové

◼ O titulu Kniha roku hlasovalo 116 lidí z knižní branže. Ti také rozhodli, že DILIA Literu pro objev roku obdržel Ondřej Nezbeda za Průvodce smrtelníka.

◼ V poezii uspěl Milan Ohnisko (Světlo v ráně), nejlepší knihu pro děti a mládež napsali Tomáš Končinský a Barbora Klárová (Překlep a Škraloup), v naučné literatuře zvítězil Petr Roubal (Československé spartakiády), v překladu Alice Hyrmanová McElveen (za knihu Sary Baume Jasno lepo podstín zhyna). O žánrových cenách rozhodly pětičlenné poroty.

Jasno lepo podstín zhyna

◼ Nejlepší publicistiku představuje titul Brnox Kateřiny Šedé a nakladatelským činem je biografie cestovatele Miloslava Stingla od Petra Roubala (nakladatelství Jota).

Zdroj: ihned.cz 4.4.2017  Ivan Hartman - redaktor kulturní rubriky