Holčička, která spolkla mrak velký jako Eiffelova věž

Jeho druhý románový počin - „Holčička, která spolkla mrak velký jako Eiffelova věž" – má opět velmi dobře „našlápnuto“ k tomu stát se stejně jako první román knihou, která si získá srdce statisíců čtenářů na celém světě. Už samotný název, ale i zdařilá obálka českého vydání, a k tomu francouzská kniha, to vše způsobilo, že kniha v té záplavě ostatních novinek na našem trhu okamžitě zaujala moji pozornost. Pak stačilo jen nahlédnout na první kapitolu, přečíst si prvních pár vět, a už jsem věděl, že ano, to by mohlo být něco, čemu stojí obětovat těch nějakých pět hodin z mého života.

Příběh je o jedné krásné, stále svobodné „pošťákovi“. Ano, Providencie Nebeská je pařížská pošťačka, ale strašně se jí tento ženský tvar jména jejího povolání nelíbí, a tak ho nepoužívá. Před pár měsíci, na dovolené v Maroku, se jí stala nemilá věc – chytl ji slepák. Už přes pětatřicet let čeká, kdy se ozve, a on, na potvoru, zrovna na dovolené, a to v zemi, která není zrovna proslulá svým zdravotnictvím. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. V marrákešské nemocnici se tak setká Zaherou, malou holčičkou, sirotkem, která celý svůj kratičký život strávila na nemocničním lůžku, protože spolkla mrak velký jako Eiffelovka. Má cystickou fibrózu, nevyléčitelnou plicní chorobu, se kterou se dá žít, ale ne zrovna v druhořadé africké nemocnici. A tak „pošťák“ Providencie, která už najisto ví, že nikdy své vlastní dítě nebude moci mít, se rozhodne ji adoptovat.  Po měsících nekonečných úředních formalit přišel den, kdy opět sedá do letadla směr Maroko, aby si svoji adoptivní dceru přivezla domů, do Paříže. Ale ve stejný den se rozhodla jedna islandská sopka, že po desítkách staletí je čas se ukázat světu a její mrak sopečného popelu zastaví leteckou dopravu nad celou západní Evropou.

Příběh o cestě za Zaherou, která se najednou uzavře, musí naše Providience najednou vyřešit zcela jinak, netradičně, absurdně. Naučit se létat, jako pták, a pro svoji holčičku si přiletí sama.

Román plný svěžího a jemně absurdního humoru, napsaný s lehkostí slova a stylu jako nadýchané créme brullé, vás doslova pohltí. A stejně jako se k té francouzské pochoutce musíte dostat přes tvrdou krustu zkaramelizovaného cukru, i zde je všechen vtip a úsměvné nápady a myšlenky, schovány pod tvrdou, drsnou realitou, jež vykrystalizuje ve své smutné podobě v samotném závěru knihy. Lidský a úsměvný příběh, plný vtipných narážek a citátů, vás nesmlouvavě nutí přijmout jeho absurditu, protože to tak prostě je. Chcete se bavit, a doufat v happy end, který musí nastat, ale tak úplně nenastane.  Autor nás jen slovy vypravěče připravuje svým humorným příběhem na nesmlouvavou realitu, protože kniha není fantasy ve stylu Terryho Pratchetta.

Z francouzského originálu „Le Petit Fille qui avait avalé un nuage grand comme la tour Eifell“ (2015) přeložila pro nakl. Rybka Publishers Sabina Poláková.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář