Koláč s kapkou jedu

Anotace

Ukázka z textu

Když jsem jim ukázala tělo, fascinovaně jsem sledovala, jak seržant Woolmer vybaluje fotoaparát a staví ho na dřevěný stativ. Prsty měl tlusté jako klobásy, ale přesto jimi dokázal překvapivě jemně upravovat nastavení drobnými stříbrnými kolečky na přístroji. Zatímco dělal záběry celé zahrady, se zvláštním přihlédnutím k záhonu s okurkami, seržant Graves otevřel odřenou koženou brašnu, v níž byly úhledně naskládané celé řady lahviček. Zahlédla jsem v ní taky balíček obálek z pergamenového papíru.
Skoro jsem slintala nadšením a popošla jsem blíž, abych měla lepší výhled.
„Tak mě napadlo, Flavie,“ prohodil inspektor Hewitt a opatrně vstoupil mezi okurky, „co kdybyste někoho požádala, aby nám připravil čaj a něco k zakousnutí?“
Výraz v mé tváři nemohl nepochopit.
„Vyráželi jsme opravdu časně. Myslíte, že byste nám svedla něco vyhrabat?“
Tak takhle to je. Jak u kolébky, tak u hrobu. Jedinou osobu ženského pohlaví v dohledu šupem odešlou, aby šla vařit vodu. Něco vyhrabat, to zrovna! Kdo si myslí, že jsem? Norník?
„Uvidím, co se dá dělat, pane inspektore,“ odpověděla jsem a doufala, že to vyznělo naprosto ledově.
„Děkuji,“ odtušil inspektor Hewitt. A když jsem dusala směrem ke kuchyni, ještě za mnou zavolal: „Jo, a Flavie…“
Plná očekávání jsem se obrátila.
„Na jídlo si zajdeme dovnitř. Už se sem nemusíte vracet.“
Ta drzost! Taková příšerná drzost!