V Tichu

Na začátku je jí 15. Co kapitola, to jeden rok jejího života až do 30. Na začátku ví všechno nejlíp: k čemu škola? Raději pracovat v baru a vydělávat si a sehnat vlastní bydlení a kašlat na mámu, nevídat se s otcem, lepší jsou pořádné mejdany a rum s kolou a kluci a cigára…

Časem si sežene jinou práci, je z ní finanční poradkyně. Snaží se být nejlepší, vydělávat nejvíc peněz, kupovat luxusní oblečení, mít lepšího chlapa, hlavně nebýt jako všichni, nenechat se semlít kolotočem každodenních povinností. A občas to všechno spláchnout v Tichu se starými přáteli a zapomenout tak na realitu.

Lepší byt, auto, noví muži, dodělat školu, další škola, samota, ticho, alkohol, nová práce… rodiče… co dál? Úzkostlivě se bojí nezabřednout do všednosti, stereotypu, který vidí kolem sebe, přitom jej zažívá také, sama v Tichu, nebo tichem obklopená.

V Tichu

Osobně mě prvních pár Adéliných let pěkně štvalo. Prostě pitomá patnácka, co si myslí, že ví všechno. Ale příběhu jsem propadla a četla téměř v jednom kuse. Doufám, že bude autorka v psaní pokračovat.

 Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Patnáctiletá Adéla však nehodlá na své štěstí čekat už ani jedinou minutu. Odejde ze školy, opustí své nudné rodiče a vydá se naproti svému osudu. Postupně však zjišťuje, že předčasná dospělost přináší nejen radosti, ale i strasti…

Je pátek večer a jsem na diskotéce. Nechávám si od nějakýho Aleše kupovat rum s colou. Můj zlatej rumíček s colou! To je moje pusinka. Po něm je mi skvěle. Jako by mi z mozku tahal nějaký super schopnosti. To by nám měli dávat ve škole ke svačině. Skvělý. Boží. Hustý. Kámoška jde o půlnoci domů. Čau. Rozhlížím se. Někde někdo musí být. Vždycky narazím na takovýho troubu, co mi sice kupuje pití, ale to je tak všechno, co bych od něj chtěla. Další rum s colou. A další. Bože, támhle je fakt nádhernej kluk. Jdu k němu. „Čau, líbíš se mně.“ Co bych na to chodila oklikou. Jsem našrot.

„Ale ty mně ne,“ odpoví. Nebo snad řekl něco jinýho? „Co? To je blbost,“ zasměju se a napiju se.

„Jsi nechutná,“ řekne mi.

„Jsem rumová víla,“ vysvětluju mu a snažím se mu dát pusu.

Pokus nevyšel.

Kromě její kamarádky Katky je největší důvěrník jejich snů i splínů alkohol, který tato nezkrotná puberťačka nejraději popíjí v oblíbeném baru Ticho. Opuštěný klub s pár pravidelnými štamgasty se pro ni stává útočištěm, do něhož se vrací jako nevybouřená středoškolačka toužící roztáhnout křídla, i jako více méně úspěšná finanční poradkyně, nebo novopečená manželka.

Známé tváře, které utápějí svůj žal v sklenicích s alkoholem, vnímá jako náhradní rodinu, za níž chodí pro radu i pro pochopení. Adélin životní styl se stále zrychluje a vše okolo ní se pořád mění, jen klub Ticho je pořád stejný. Stává se pro ji jediným pevným bodem v jejím hektickém životě; majákem, který ji vždy přivábí, když má pocit, že se v rozbouřeném moři možností ztrácí.

Román V Tichu, který zaznamenává životní cestu hlavní hrdinky Adély po dobu patnácti let (od jejího bouřlivého dospívání a odcizení od rodičů a přátel, až po snahu vytvořit si rodinu vlastní), je v pořadí druhou knihou mladé české spisovatelky Alžběty Bublanové.

Autorčin rukopis je úsečný, strohý a syrový, tudíž se nemusíte bát vyčerpávajících popisných pasáží ani rozněžňujících scén. Bublanová se ve své knize zaměřila na pocit vnitřní prázdnoty a ubíjející rutinu, jež přivádějí nespoutanou Adélu k šílenství. Spisovatelka zároveň naráží na mezigenerační problémy a otázku životních hodnot, jež se s přibývajícím věkem mohou značně změnit. Tento román nutí čtenáře zamyslet se, co je v našem životě nejdůležitější, a pro co stojí za to žít.

Ačkoliv by se jednání této patnáctileté dívky mohlo zdát občas dost nepochopitelné, časem si uvědomíte, že s ní většina z nás sdílí stejnou touhu – nezabřednout do stereotypu a nějakým způsobem svůj život smysluplně naplnit. A to dobrý důvod, proč dát knize V Tichu šanci.

Autorka recenze: Eva Korytářová

V Tichu

Patnáctiletá Adéla řeší aktuální problémy a nezajímá jí blízká budoucnost, kterou pro ni má být střední škola, maturita a snad i vysoká škola. Žije pouze s matkou, která má problémy s alkoholem, a sama hledá podstatu svého já. Bezpečí a možnosti realizace vidí v baru V tichu, kam přicházejí různí lidé. Ano, jde o to stejné Ticho z názvu knihy.

Vžít se do hlavní hrdinky knihy Alžběty Bublanové není problém, ačkoliv mi trochu vadilo jednostranné zaměření na život náctiletých a nedošlo tedy zákonitě k hlubšímu prokreslení jednotlivých postav, které se v příběhu objeví. Na druhou stranu se autorce povedlo naprosto dokonale vystihnout nedokonalý vztah mezi generacemi, mezi kterými se stále více prohlubuje propast.

Nečekejte ani nějaké barvité popisy čehokoliv, protože si Alžběta prostě vystačí s jednoduchým dějem, neboť se vše odehrává tak, jak to v dnešní době nejspíš vidí, tedy v pořád stejném koloběhu s minimem změn. Je důležitější práce? Láska? Svoboda? Nebo úplně něco jiného?

*

„Víš, proč je dneska všechno na prd?“ Radim zvedne hlavu od půllitru a vážně se na mě zadívá. Čeká, až odpovím. Zapálím si cigaretu a mlčím.

„Protože na všechno existují recepty, návody – rady. Už nežijem. Už jen plníme ty návody. Jako vojáci. Rozkazy. Povolání do bitvy. Sex? To už není sex. To je povolání do bitvy. Všude se píše, že vztah bez sexu nemá smysl, a ty pak s tím druhým spíš proto, aby ten vztah smysl měl. Abys poslechla radu. Rozkaz.“

„Neříkej mi, že ty se ženou spíš právě proto?“ „Já ne, ale ona jo.“

*

Od první kapitoly, kdy jsem se zhrozil, jestli to náhodou není již nějaký další díl jiného příběhu, jsem proto k této knize české autorky přistupoval hodně skepticky. „To opravdu myslí vážně?“ říkal jsem si. Objevovaly se v ní totiž stále stejné scény a pocity hlavní hrdinky, které mi připadaly dosti ujeté a přehnaně všední, a přesto všechno se mi podařilo do příběhu vcítit a přinést sám sobě vlastní poselství, které z toho tak trochu vyplynulo. Rada pro všechny ostatní, nezatracujte knihu V tichu hned, počkejte a uvidíte, jak se to nakonec vyvine.

Autor recenze: Josef Němec

V Tichu