Horká půda

Henning Juul však neměl žádnou možnost, aby reagoval hned na to, co se před lety přihodilo. Dodnes si vyčítá každou skleničku, která ho vedla k usnutí jeho samotného. Nemohl totiž zabránit tomu, že mu někdo podpálil dům a v něm zahynul jeho syn Jonas. Henning však přežil. Mohl s tím mít něco společného Tore Pulli? Kolik bolesti může ještě pravda způsobit?

Bývalá manželka Henninga, novinářka Nora Klemetsenová, se také cítí být vina. Nemůže přijít na jiné myšlenky ani s novým přítelem, se kterým čeká dítě, a ani poté co jí zavolá manžel její spolužačky Heddy, která podle něj zmizela. Odjela si do Itálie opravdu jen odpočinout? Anebo jela úplně někam jinam? Co spojuje Heddu, realitní kancelář Hellberg a smrt Daniela Schymana během lovu?

*

Dosud se mu dařilo držet se v pozadí, právě tam byl nejspokojenější, ale párkrát to bylo o fous. Bylo to zvláštní, ale vědomí, že ho můžou chytit, hra, na níž se podílel, byly něčím, co dávalo jeho životu smysl, naplňovalo ho to napětím. Nejhorší, co znal, byla rutina, všední dny bez jiskry – potřeboval něco, co mu rozproudilo krev v žilách.
Á propos, pomyslel si, když se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla jeho sekretářka.
„Jsou připravení,“ zahlásila.
Přikývl a usmál se na ni, díval se, jak se otočila a odešla. Sukně jí těsně obepínala boky a zadek, měla na sobě také tenké punčochy, které se táhly k lýtkům, ke stehnům, nahoru k…
Zavřel oči.
Ženy.
Nejmistrnější a nejkrásnější vynález Stvořitele; nikdy se jich nemohl nabažit.

…

„Ona nebyla taková. Moje Ellen. Ona taková nebyla.“
Nora se mírně napřímila, nebyla si jistá, jak má v rozhovoru pokračovat.
Najednou jako by paní Naessová znovu zmizela. Její pohled vyhasl, svaly ve tváři pozbyly něco ze své síly a znovu se jí rozevřela ústa, čelist zůstala viset.
Nora chvíli počkala, než pokračovala.
„Myslíte tím někoho v rodině Hellbergových?“
Paní Naessová znovu otočila hlavu.
„Paraziti,“ pronesla. „Všichni do jednoho.“
„V jakém smyslu?“ dožadovala se Nora.
Za ní někdo převrhl sklenice a ta se rozbila. Nora stočila pohled k povyku, který to vyvolalo. Ošetřovatelka, která opodál seděla a skládala ručníky, se zvedla a sbírala střepy, zatímco jeden z pacientů huboval muže, který seděl u stolu, a z úst mu visel dlouhý pruh slin.

*

Od severského krimi člověk již od začátku čeká morbidnost, brutalitu a smrt na každém kroku, ale tentokrát to není úplně tak pravda, která by člověka hned odradila. Thomas Enger vystavěl příběh na dvou postavách, které jsou vzájemně provázené a ač se snaží sebevíc vzdálit se od sebe, přibližují se k sobě ještě více. Netřeba ani znát předešlé díly, které na sebe trochu navazují. Příjemná četba v tropických vedrech.

Autor recenze: Josef Němec