Žít!

První dojem, který jsem získala po pár stránkách bylo to, že jsem hlavního hrdinu od srdce nenáviděla: zhýčkaný bohatý mladý fracek, který se nerozpakuje bít svou těhotnou (a typicky orientálně pokornou) manželku. (Nadto v okamžiku, kdy jej ona přijde prosit /do bordelu a herny/, aby s ní šel domů!) Prostě lempl, surovec a bezskrupulózní povaleč.

Lidová moudrost mívá mnohdy něco do sebe a tady se hodí ono proslulé „Všechno zlé je na něco dobré“ jako víte co na hrnec! Fu-kuej postupně promrhá celé rodinné jmění, upadne s celou svou rodinou do chudoby. Paradoxně mu vlastní zhýralost zachrání život, protože v bouřlivých dobách největší revoluce v dějinách Číny by byl nepochybně popraven, kdyby tedy zůstal boháčem…

Kniha bývá často označována jako čínský Forrest Gump, podle mě to tak není, Fu-kuej se sice ocitne na nedobrovolné vojenské anabázi a potká nesčetné množství lidí, ale co je na jeho životě nejmarkantnější je, že snad neexistuje neštěstí, které by nedopadlo na jeho hlavu.

Jediné co je společným jmenovatelem gumpovských a fu-kuejských peripetií je specifický druh humoru a prostá lidská důstojnost – ovšem excelentní!

Fu-kuejův příběh je čtenáři předkládán potulným spisovatelem, který se na svých cestách setkává se starcem orajícím pole s volským potahem - zvíře i starý muž mají svá nejlepší léta za sebou, přesto je vidět, že práci vykonávají jak nejlépe je to v rámci jejich tělesných sil možné.

Život rolníků na chudém čínském venkově má své zákonitosti, své tempo určované střídáním přírodních cyklů a každý necitlivý zásah ze strany Strany a jejích lidí ubírá z už tak poloprázdných misek rýže těch nejubožejších, až na samu hranici hladomoru.

Čím větší část knihy budete mít přečtenou, tím větší si (ve výrazném kontrastu k začátku příběhu) získává Fu-kuej vaše sympatie, ať už chcete nebo ne - svými životními zkušenostmi, které získává za ty nejvyšší ceny.

Nečekejte sladkobolně srdceryvné scény, autor podává všechny události mnohem sofistikovanější formou, jaksi přirozeně, dá se říct obyčejně, ale s takovou vnitřní hloubkou a dojímavostí, že svým pojetím udělal z knihy malý literární klenot, zcela po právu se těšící pozornosti čtenářů.


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář

Kniha „Žít!“, jež vyšla v roce 1993 coby autorova románová prvotina, je vlastně kronikou života jednoho muže, Fu-Kueje, obyčejného venkovského člověka, jehož životní krédo, či náplň je jednoduché – žít. Na pozadí bouřlivých, a mnohdy krutých dějin čínské společnosti, jsme svědky jeho snahy o jediné – přežít. Kolem postupně zuří japonská okupace, občanská válka, nastupuje komunistická diktatura, přichází Velká kulturní revoluce, ale Fu-Kueje je jako obyčejný, ale těžký kámen v proudu řeky, kolem něhož se voda sice čeří, ale on sám zůstává jakoby netknutý.

Celý příběh je vlastně vyprávěn starým Fu-Kuejem, když jednoho dnes orá své rýžové políčko se starým buvolem, a vypráví svůj život mladému sběrateli lidových tradic. Jako syn venkovského bohatého statkáře žil zpočátku životem floutka, který jen rozhazuje peníze za hazard a děvky v nedalekém městečku. Ale vše má svoje meze, ani majetek rodiny není bezedný, a když přijde den zúčtování, nezbyde než vše prodat na splacení dluhu a žít jako rolnický nuzák. S celou rodinou, s rodiči i manželkou a dítětem. Toho si v příběhu všimneme okamžitě, té jiné životní kultury, či filozofie, kdy jako jedinec nejste nic, nedůležitý, pouze rodina se počítá. Ovšem v dobrém i zlém. Problém jednoho je problém každého člena. Právě tyto prvky z asijské mentality a kultury jsou v knize určující, někdy místy až úsměvné. Například když podle komunistické Maovy doktríny musí ve vesnici postavit vlastní tavící vysokou pec, a tak aby to fungovalo, zavolají mistra feng-šuej, aby našel vhodné místo.

Hrdina knihy je kritiky přezdíván „čínským Forrestem Gumpem“, s čímž lze souhlasit i nesouhlasit. Fu-Kueje není žádný intelektuál, přesto nijak mentálně opožděný. Události, které kolem něj probíhají, ani tak moc nevnímá, snad ani nechápe, ale ví jaké je jeho místo v životě, čemu má smysl se postavit, a čemu ne. Jen místy jakoby glosoval změny. Třeba po nástupu komunismu, kdy horliví mladí komunisté dělají čistky u nich ve vesnici a popravují nejbohatšího statkáře, tedy toho, který nad ním vyhrál celý jeho majetek. A v tu chvíli zcela lakonicky děkuje rodina za osud, poněvadž by na jeho místě byli právě oni. Právě jakási absence emocí dává knize až specifický ráz. Přitom se dá říci, že celý příběh je provázen emociálně silným prvkem - smrtí. Nevyhnutelná, neovlivnitelná. Přichází a bere. Snad jen v epizodě se smrtí jeho malého syna emoce výrazněji vyplavou na povrch, a určitě zasáhnou každého čtenáře.

Román, psaný klasickým jazykem i způsobem, je spíše melancholickým pohledem do jiné kultury, kde životní hodnoty, postoje či priority jsou pro nás nezvyklé.

V překladu a s fundovaným doslovem Petry Martincové vyšlo v roce 2014.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář