Fakt se to stalo? aneb Víceméně pravdivé a rozhodně originální memoáry

...víceméně pravdivé a rozhodně originální memoáry...

Zpočátku mi dělalo problém se začíst. Ikdyž je text doplněn fotografiemi, tak styl psaní byl pro mě náročnější. Vlastně ani ne tak styl jako obsah knihy. Autorčiny zážitky a zkušenosti nejsou pro slabé povahy. První stránky mi přišly naprosto neskutečné a jak píše i sama Jenny, tak pro někoho nepochopitelné. Její otec je kapitola sama pro sebe, která jí dopřála opravdu náročné chvilky. Jeho láska k zvířatům by mohla být okouzlující, kdyby je poté nekuchal a díky tomu tak nezkoumal. S ničím si nedělal starosti, v ničem nebyl problém. Jenny to lehce poznamenalo. A jak i sama uvádí na konci knihy, tak jen díky tomu se stal její život originálním a extravagantním. Musím jí dát za pravdu, neboť nic podobného jsem ještě nečetla.

Po hrůzostrašném začátku, kdy si zvykáte na autorčinu šílenost, se možná začtete i Vy. Přestala jsem kroutit hlavou, valit oči a začalo mě to i bavit. Dokonce jsem našla opravdu humorné scény. Možná to bylo tím, že autorka začala vyprávět více o svém manželském životě, který je mi bližší.

Text v knize je rozdělen na kapitoly, které mají nevšední názvy. Občas jsou doplněny komentáři od redaktorky a nebo samotné Jenny.

Jenny Lawson má svůj vlastní blog a přispívá i do několika dalších. Díky fotografiím, kterými je dílo doplněno si můžeme udělat obrázek, jak její život opravdu vypadá. Přestože se jedná o malinké obrázky, tak je z nich patrné, jak hodně šílený a nevyzpytatelný je. Prožívá ho naplno. Možná mi to trochu připomíná Alenku v říši divů. Občas všechno vzhůru nohama, kde se motá jedno přes druhé. Její úvahy jsou naopak lehce surrealistické, takže člověk občas ztratí pointu vyprávění.

Toto dílo nemohu doporučit každému, protože si myslím, že ne každému sedne. Je to určitě pro čtenáře otrlejší a pro ty, kteří mají rádi nevšední, někdy až sadistický humor.

Přestože jsem knihu úplně nezhltla, tak jsem zvědavá na pokračování, které si ráda přečtu.

Autorka recenze: Kristýna Bednářová
http://safbook.webnode.cz/

* * * * *

Přidat komentář

Známá a velmi oblíbená americká blogerka Jenny Lawson je toho přesným důkazem. Jak přiznává, hovořit s někým je pro ni noční můrou a zárukou pořádného trapasu. Psaní je naopak uvolněnější a snadnější. V Americe s velkým úspěchem baví své čtenáře historkami o sobě, rodině a všem, co ji napadne. Na kontě už má i svoji literární prvotinu – memoáry s názvem Fakt se to stalo?. Agentura Kristián je vydala v českém překladu na konci loňského roku.

Jenny Lawson v knize popisuje klíčové události ze svého života i blogování. Historky z dětství, jimiž kniha začíná, jsou plné nejen trapasů, ale i krve a mrtvých zvířat. Jenny jako dcera vášnivého vycpavače zvířat prožila netradiční dětství s mnoha bizarnostmi, nad nimiž se čtenář nejspíš bude smát, kroutit hlavou i bojovat s pocitem na zvracení, a to všechno klidně současně.

Blogerka vypráví nejrůznější příhody  -  o krocaním doprovodu do školy, prvním nečekaném pokusu o umělou inseminaci krávy, nebo o tom, že mrtvá zvířata se nemusejí jen vycpávat, ale dají se používat i jako maňásci, a mnoho dalších, stejně neuvěřitelných zážitků.

Ušetřen poodhalení nezůstává ani její pozdější rodinný život s manželem Victorem. Pokud si myslíte, že se s partnerem občas hádáte kvůli nesmyslům, tak Jenny vám zaručeně ukáže, že jste „amatéři“. Protože „profíci“ vedou dohady o zombíkách, předávkování se projímadly, pečení manuálů v troubě nebo o vhodných, či spíše nevhodných tématech společenské konverzace (mezi něž patří téma o vibrátorech, polykání jehel, nebo rodinném předkovi coby vrahovi manželky)

Byla to scéna plná zmatku, ale důvěrně známá. Kachny dělaly kač kač, hledaly, kde nechal tesař díru, ale zmatkovaly a nejdřív se hejno shromáždilo pod houpacím křeslem a potom se pokoušely natěsnat pod staré piano, které tu stálo čistě pro okrasu, protože už dávno nehrálo. Děti je zahnaly do kouta, popadly do náruče, ale kachny začaly ze strachu kadit, děti pištěly, pouštěly je na zem a honička začala nanovo. „Henry! Ty blázne jeden starej!“ ječela naše máma, ale táta se chechtal mumraji, který způsobil, a oči mu jiskřily smíchem jako zamlada.

Její vyprávění je bizarní, humorné, střelené, občas nechutné, zkrátka takové, jako by vás nejprve pohladila jemně po tváři a hned poté vám na stejně místo přimáčkla flákotu syrového masa. Za tím vším je ale Jenny občas i nevtíravě, skrytě dojemná. Když ukazuje sebe a své duševní problémy, chudé poměry, z nichž pochází, nebo vypráví o svých nemocech i dlouho neúspěšné snaze o dítě.

Jenny je svá, osobitá, otevřená a nestydí se odhalit vlastní nedostatky a šílenosti. Její styl humoru rozhodně nezaujme všechny, na to je až moc zvláštní a pokroucený, navíc mnoho situací nemají čeští čtenáři možnost pochopit tak dobře, jako ti američtí, ale rozhodně jí nejde upřít, že všechno bere s (hysterickým) nadhledem.  V obdobném duchu jako český zpěvák Xindl X, když zpívá v písničce V blbým věku: „A jsem radši vám všem pro smích, než abych byl sobě k breku.“

Před pár lety mi otekl prst na ruce, tak že vypadal jako tlustá vagína. Blbost, prostě mi jen příšerně natekl prst. Připadala jsem si, jako bych si navlíkla rukavici s gumovým obřím prstem. Usoudila jsem, že jsem přes noc dostala do prstu rakovinu. Victor jen obrátil oči v sloup a mumlal si pro sebe něco v tom smyslu, že jsem chronický hypochondr. Tím mě naštval. Dotkla jsem se ho tím nafouknutým prstem na tváři a tajuplně zašeptala: „Zhubni.“ Moje hláška ze Stephena Kinga ho vyvedla z míry natolik, že mě okamžitě poslal k doktorovi. Samotnou. Zřejmě si myslel, že jsem bůhvíjak odolná, že dokážu čelit diagnóze rakoviny bez patřičné podpory. Nebo je Victor emocionálně tak nevyvinutý, že mu nedochází, co by s ním bylo, kdybych mu umřela na rakovinu

Vyjádřeno v duchu autorčina stylu: Tyto memoáry sednou těm, kdo nejsou úplné „fajnovky“, žaludek jim něco vydrží, snesou občas nějaké to sprosté slovo a jsou, nebo mají pochopení pro „blázny“. Jestli se to všechno fakt stalo, těžko soudit, ale nejspíš je to jedno. Hlavně, že se člověk občas trochu zasměje.

Autorka recenze: Eva Šamánková

* * * * *

Přidat komentář

Stačilo přelétnout očima pár řádků a okamžitě jsem zpozorněla: COŽE?! To, že donese tatínek dcerkám pro radost veverku se občas stane, potud v pořádku. Ovšem tahle veverka je mrtvá, (čerstvě) vykuchaná a pohyby jejího roztomilého tělíčka obstarává svou rukou tatínek (představte si, kde ta ruka je……!) On tatínek je vůbec taková zajímavá osobnost. Jeho dárky nepostrádají kreativitu a originalitu, ale občas mohou vyvolávat u labilnějších jedinců tak trošku paniku…

Americký zapadákov kdesi v Texasu je jevištěm, na němž se odehrávají scénky z údobí dětství a dospívání autorky a její sestry, údobí plné překvapujících a mnohdy šokujících událostí, v těchto končinách zjevně zcela běžných. Je mi jasné, že Jenny v zájmu zvýšení interesantnosti textu přehání a nadsazuje, ale i tak!!

Manžel z vyšších vrstev také rozhodně nepatří k nudným patronům a zdatně své ženušce stačí v sofistikovaných debatách třeba na téma možnosti (ne)existence zombíků v okolí jejich nového domu.

Zřejmě to bude autorčiným talentem, pozorovacími schopnostmi, nebo čert ví čím, ale zdá se, jako by se veškeré její okolí – příroda, lidé, zvířata, prostě všichni a všechno měli jediný cíl a to, aby se kolem ní stále dělo něco zajímavého. Pokud se nastěhujete do nového domu, co vás tam čeká? Nanejvýš nějaký ten pavouk v tmavém koutě - ne tak v případě Jenny Lawsonové, ta tam má kromě hejna mývalů(na půdě) a záplavy škorpionů (všude) i (zřejmě) čupakabru (ve zdi!).

Mám-li knihu nějak krátce ohodnotit, pak se dá bezesporu označit jako nevšední, osvěžující a humorná.


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář