Papírová města

Q není ve škole nijak výraznou osobností. Většinu času tráví se svými dvěma nejlepšími kamarády Benem a „Radarem“, s nimiž hraje počítačové hry a u obědů vtipkují o svých (ne)úspěších u děvčat. Jak často říkají, prostě na sebe zbyli, když si uvědomili, že lepší kamarády už neseženou.

Nekonečné partie stříleček a přemítání o školním plese ale přeruší Margo Rothová Spiegelmanová, která se jedné noci zničehonic objeví v Quentinově pokoji. Margo je Quentinova sousedka a spolužačka, v dětství to byla i jeho nejlepší kamarádka, ale od té doby spolu příliš v kontaktu nebyli.

Rozhodně ne natolik, aby ho mohla uprostřed noci nečekaně navštívit v jeho ložnici.

„Čeká tě nejlepší noc tvého života,“řekne mu jenom Margo poté, co Q souhlasí s tím, že jí bude dělat řidiče. Proč vlastně Quentin souhlasí? Na Margo je něco ohromně zvláštního. Není jako ostatní dívky. Pořád něco čte a nedělá si těžkou hlavu s tím, že má pár kilo navíc.

„Tohle mi vždycky přišlo absurdní, chtít být s někým jen proto, že je hezký. To je jako vybírat si cereálie k snídani podle barvy, a ne podle chuti.“

Quentin s Margo skutečně zažije noc, na kterou nikdy nezapomene. Druhý den však Margo nepřijde do školy a její rodiče kontaktují policii s tím, že se jejich dcera ztratila. Q v jejím pokoji objeví pár stop, které svědčí o tom, že Margo si přála, aby je sledoval.

Půjdeš do papírových měst. A nikdy se už nevrátíš.

Od plakátu ke gramofonové desce, od desky k básni Walta Whitmana. Je to jako hledání pokladu. Čím víc stop ovšem Quentin nachází, tím víc se utvrzuje v tom, že Margo spáchala sebevraždu a ta společná noc mělo být její sbohem. Je možné, že Margo stopy připravila jako mapu k nalezení jejího těla?

S Margo Rothovou Spiegelmanovou to bylo tak, že jsem nemohl dělat nic, než nechat ji mluvit, a když se odmlčela, pobídnout ji, aby pokračovala, protože za 1. jsem do ní byl beznadějně zamilovaný a za 2. byla v každém ohledu absolutně neporovnatelná a za 3. ona mě se nikdy na nic neptala, a tak jediný způsob, jak se vyhnout mlčení, bylo přimět ji mluvit.
Na parkovišti před obchoďákem prohlásila: „Tak hele. Sepsala jsem ti seznam. Kdybys něco nevěděl, zavolej mi na mobil. Jo, to mi připomíná, už předtím jsem si tady do kufru auta připravila pár věci, nevadí?“
„Cože? Myslíš jako, dřív než jsem souhlasil?“
„No, vlastně jo. Technicky vzato jo.“
Podala mi seznam a stodolarovou bankovku a řekla: „To by mělo stačit.“
Seznam vypadal takhle:
*3 celí Sumci, Zabalení každý zvlášť
* Veet (to je na Holení nohou, jen nepotřebuješ Břitvu. najdeš to u Holčičí kosmetiky)
* Vazelína
* šest plechovek MountainDew
* tucet Tulipánů
* Jednu láhev vody
* papírové Kapesníky
* Jednu modrou Barvu ve Spreji

JOHN GREEN je autor bestsellerových knih Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky. V knize Papírová města se zabývá přátelstvím, dospíváním a tím, jak rozdílně člověk působí na lidi ve svém okolí. Filmová adaptace jde do kin v létě příštího roku!

Ale u Papírových měst mi to nevadilo. Naopak! Už od června jsem totiž bombardoval nebohé kolegy z redakce dotazy „kdy už bude nový Green“ a jestli by „mi Papírová města už nemohli poslat“. A tak když mi pracovní verze konečně přistála ve čtečce, všeho jsem nechal.

1. září, 16:55. Mám za sebou první kapitolu a už tam někdo umřel. To musí být nějaký rekord i na Johna Greena! Ale vyprávění z pohledu devítiletého kluka je opravdu citlivé. John Green to umí.

1. září, 17:09. Aha, tak ten devítiletý kluk už není devítiletý. Chystá se maturovat. Jmenuje se Quentin, ale říká se mu Q. To on příběh vypráví. Kamarádí se s Benem a s Radarem, což musí být dva největší geekové na celé škole. Zatím to je sranda.

1. září, 17:10. Ale ne, tahle věta mě trochu děsí: „Kdyby mi někdy někdo řekl, že mi zbývá jen den života, vyrazil bych rovnou do vznešených síní střední školy Winter Park, kde den trvá tisíc let.“ Johne Greene, tohle mi nedělejte!

1. září, 17:22. Zatím žádní další mrtví. Margo je zpátky na scéně. Hodně zajímavá holka. Nic takového jsem ještě nečetl (a to čtu opravdu hodně). Vypadá to na fakt zvláštní příběh.

1. září, 17:40. „Tohle mi vždycky přišlo absurdní, chtít být s někým jen proto, že je hezký. To je jako vybírat si cereálie k snídani podle barvy, a ne podle chuti.“ John Green píše krásně a pravdivě. Každá druhá věta z Papírových měst by šla vytrhnout a použít jako citát.

1. září, 19:32. Ale ne, tohle se mi nelíbí!!! Margo, co jsi to udělala?!

1. září, 20:07. Jdu si na chvilku zaběhat, ale stejně na knihu pořád myslím. Doufám, že to dobře dopadne, zatím to tak ale nevypadá. Je to hodně podivné a zamotané, ale žeru to.

1. září, 21:43. Kromě Quentina a jeho přátel čím dál tím větší roli dostává Walt Whitman. Ten americký básník, možná si ho pamatujete z hodin literatury. Margo skrze něj něco chtěla říct, ale co? Začíná to připomínat hon za pokladem. Jen se bojím, co čeká na konci.

2. září, 7:05. Budí mě sousedovic ukňučený pes. Normálně bych nadával, dnes to ale beru jako příležitost.

2. září, 10:00. Ve křesle už jsem vystřídal asi všechny existující čtenářské polohy. Příběh se zase posunul o pořádný kus dopředu. Začíná to být hodně zběsilé. Vypadá to, že se bude hrát o čas.

2. září, 11:28. Šílený road trip přes půlku Spojených států! Úžasné. Napůl u toho trnu hrůzou a napůl se náramně bavím. Škoda, že jsem na střední neměl takové spolužáky… Netrpělivě otáčím stránky a modlím se, aby to Quentin s přáteli stihl včas. V sázce je všechno.

2. září, 14:13. Po obědě jsem to dočetl. Závěr byl zvláštní, nepředvídatelný jako u Hvězd. Jednu chvíli jsem měl blízko k slzám, ale udržel jsem se. Jestli John Green něco opravdu umí, tak jsou to konce.

Papírová města jsou minimálně stejně dobrá jako Hvězdy nám nepřály, určitě jsou o fous lepší než Hledání Aljašky, kde se autor teprve hledal. A už se těším, až v říjnu vyjdou a budete si je moct přečíst i vy. I když tou dobou budu u úplně jiných knih, Papírová města si zase rád připomenu a určitě se k nim vrátím.

„Jak ošemetná věc je věřit, že nějaký člověk je víc než člověk.“ – John Green: Papírová města

RADEK

Papírová města jsem začala číst před pár dny, jedno ráno v tramvaji, pokračovala na schodech do metra a dál. Člověk se od toho nemůže odtrhnout – ne proto, že by byl děj takový napínavý, ale prostě proto, že Greenovy texty jako by v koncentrované podobě nabízely všechno, proč lidi vůbec čtou – a navíc tak rádi.

Okamžitě vás vtáhne do svého světa, zapomínáte na všechno.

A protože z předchozích knih víte, že Green není z těch, co by čtenáře konejšivě hladil po duši tvrzením, že všechno bude fajn, a happyendy jsou taky navěky zapovězené, máte tak trochu strach. O ty postavy, které jste si okamžitě oblíbili, a taky o sebe sama – protože je tady velká šance, že skončíte s hlavou v polštáři, vyplakaní jako dítě, vnitřně rozervaní na kusy.

Neshrnula bych, o čem kniha je, ani kdybych chtěla. Je to prostě Green. Strašně moc se nasmějete, asi víc než kdy předtím, podobně jako v Aljašce je tady totiž spousta vtípků až jaksi na hraně, prostě tři kluci s minimálními intimními zkušenostmi se občas vytahují a občas jen tak mezi sebou vedou trochu bezohledné slovní války. Na druhé straně vás chvílemi zase mrazí. Někdo zemře hned na prvních stranách a vy máte důvodné podezření, že nebude jediný.

A tak se smějete a trápíte spolu s postavami, vzpomínáte na svá léta na střední škole, na zoufalou touhu po někom, kdo se zdá být na míle daleko, ačkoli je vlastně jen ve vedlejší třídě, a v neposlední řadě přemítáte, co jste vy sami udělali se životem – co když jste taky prostě... papíroví? A kdyby jo – je na tom něco špatného?

Mohla bych ocitovat spoustu vět, a většina toho, co jsem si vypsala, jsou vlastně spíš ty humorné části. Ale uvedu radši začátek. Úplný. Protože je jednoduše kouzelný a dělá s vámi to, co by měl dělat začátek každého příběhu – zasévá semínko touhy slyšet, jak to bylo dál...

Podle mě se každému stane zázrak. Mne třeba nejspíš nikdy nezasáhne blesk, ani nezískám Nobelovu cenu, ani se nestanu diktátorem malé zemičky v Tichém oceánu, ani mě nepostihne smrtelná rakovina ucha, ani zničehonic nevzplanu. Ale když si tak dáte dohromady všechny nepravděpodobné věci, přinejmenším jedna z nich se patrně stane každému z nás. Mohl jsem vidět, jak pršely žáby. Mohl jsem vkročit na Mars. Mohl jsem se oženit s anglickou královnou nebo přežít celé měsíce na moři. Ale můj zázrak byl jiný. Můj zázrak byl tenhle: Ze všech domů ve všech čtvrtích na celé Floridě jsem bydlel zrovna v domě, který sousedil s domem Margo Rothové Spiegelmanové.

Míša
bux.cz