Manželky

Být manželkou může být vlastně moc krásná představa. Vdáte se za svoji životní lásku a začnete s ní žít. Máte všechno před sebou a těšíte se, jak bude váš život výjimečný. A pak otevřete oči.

Něco podobného prožívají hlavní hrdinky románu Manželky od slovenské spisovatelky Táni Keleové-Vasilkové, který na Slovensku vyšel už před řadou let, a kterému se teprve nyní dostalo českého překladu.

Ivana, Diana, Michaela a Martina jsou nerozlučnými kamarádkami už od střední školy. Každá je úplně jiná, každá je jedinečná a každá žije docela jiný život. A přesto je všechny něco spojuje – nekompromisnost reality.

Ivana má tříletou dcerku Viktorku a zrovna jí končí mateřská. Měla by se radovat, konečně se dostane z té panelové klece mezi lidi, jenže ona je místo toho vyděšená. Nechce opustit to bezpečné hnízdo, nechce opustit svoji dceru. Jako žena v domácnosti si zvykla, a i když je pořád sama – manžela nemůže zajímat, jak a co vyprala a vyžehlila – nechce se stát tou uřícenou pracující matkou, která nestíhá ani práci a ani rodinu.

Diana, ta když se vdávala, si asi jen stěží dokázala představit, že za pár let bude čekat čtvrté dítě. Ale co, prostě se to stalo a ona je matkou na plný úvazek. Nejspíš by neměnila, ale když má občas čas a zamyslí se, její do breku. Nemyslela si, že s manželem tak rychle zapadnou do toho všedního stereotypu. A už vůbec si nemyslela, že ve dvaatřiceti bude tak unavená a na pohled o deset let starší.

Michaela, matka osmileté dcery, jejíž manžel si našel jinou – mladší, hezčí, prsatější. Nikomu to neřekla, ani rodině a ani kamarádkám. Nechce se vystavovat těm soucitným pohledům a šeptání za zády. Je hrdá a svoje problémy si nechává jen pro sebe – a stává se zatrpklou. Jak se to mohlo stát? Nikdy by jí nenapadlo, že zrovna ona skončí takhle – vypadalo to tak opravdově a jedinečně. A teď to jediné, k čemu se může přitulit, je lahev vodky.

A nakonec je tu i čtvrtá z kamarádek, krásná a upravená Martina. Jak by taky nebyla, oproti těm třem je svobodná a bezdětná. Nikdy se nevdala, protože všechny ty rozvody a utahané ženy, co nic nestíhají, jí byly dost velkým odstrašujícím příkladem. A vůbec, nikdy nepoznala muže, který by splňoval její ideály – a z těch ona slevit nehodlá. I když se jí poslední dobou víc a víc ozývají biologické hodiny.

Každá z těch čtyř žen zažívá svoje soukromé bolesti i radosti a po svém se vyrovnává s krutou realitou. Roste a vyvíjí se, pere se s osudem a svůj obyčejný život předváří v něco docela jedinečného.

„Dáš si kafe?“ zeptá se Ivy, ta souhlasně přikývne, a tak objednává dvě kávy s mlékem. „Přijde Diana?“ zeptá se.
„Pochybuju. Přece má za pár dní rodit! Když jsem jí volala, nemohla mi nic slíbit, nevěděla, co bude…“
„Takže nejspíš ne. Než by se propracovala od všech těch dětiček a Péti, úplně by jí to odrovnalo, tak radši zůstane dřepět doma.“
„Míšo, proč jsi taková?“ zatváří se pohoršeně Iva.
„A proč ty jsi taková?“ šklebí se Michaela. „Všechny jen obhajuješ. Myslím, že ses minula povoláním. Měla bys být právnička. A neříkej mi Míšo.“
„Proč ne?“ diví se Iva, ale odpovědi se nedočká, protože v té chvíli vpluje k Fašistům jako pohádková víla Martina, jejich další kamarádka z pověstné čtyřkyz gymplu.
„Ahóóój! Jak se máte? Co pijete? Mám žízeň jak trám!“ Vezme Ivě z ruky sklenici s kolou a lokne si. „Promiň, objednám novou,“ A už mává na vrchního, a poroučí si dvakrát kolu a kávu s mlékem. Nezapomene na láhev šampaňského. „Musíme zapít, že jsme konečně zase spolu, no ne?“

* * * * *

Manželky