Antropologie

Na stylisticky velmi malé ploše, protože jednotlivým příběhů se snad ani nedá říkat povídky, možná spíše mikropříběhy, či osobně se mi líbí termín jednoho čtenáře, který to nazývá vzdechy, nám Rhodes předkládá všechny možnosti a varianty, které láska může nabízet. A to láska nejen oboustranná, ale po přečtení bych spíše řekl jednostranná.

Co mají všechny příběhy společné, je právě mužský pohled, onen mužský vypravěč, který vzdychá nad svojí láskou, ať už bývalou či současnou. Ovšem je nutno podotknout, že muži v podání Rhodese nejsou žádní donjuani či casanové. Ba spíše naopak. Ve většině těchto epizodních popisech jsme my, pánové, mužové, mladíci, vykresleni jako naprosto labilní a naivní tvorové, co se jednání a znalostí na poli citů a vztahů jedná.

Ale nebuďme tak sebekritičtí, i na slečny se dostane, místy. Nutno podotknout, že autor tyto momentky z milostných vztahů ve většině případů vykresluje až v absurdních situacích. A nevyhýbá se žádnému tématu. A tak najdete skutečně absurdní texty, téměř nepochopitelné, až „vzdechy“ dosti černohumorné.

Přestože jsou texty spíše lehce úsměvné, v samotném důsledku se ale zabývají naším strachem ze samoty, z opuštění, či nenaplnění lásky, nebo taky jistou zaslepeností a naivitou. Z počátku jako čtenář trochu tápete, co tím vlastně autor myslel, ale v momentě, kdy obrazně řečeno přijmete jeho hru, pochopíte jeho smysl pro dramatično i humor, začnete se nad texty skvěle bavit.

Nad tím ubožákem, který na pohřbu truchlí na smrtí své milované, aspoň do momentu, než nad rakví pronese, že pro něj je to o to smutnější, protože byl její přítel. Ale pak se zvedne asi osm mužů, že to oni byli její přítelem.

Jak správně jeden recenzent napsal, číst Antropologii od Rhodese, je jako číst hororového krále Stephena Kinga najednou s mistrem melancholie a lásky Nicholase Sparkse.

Překlad Vít Penkala, vydalo nakl. Argo, 2014.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář