Dočkal se Ben Affleck životní role? Je to docela dobře možné. Režisér David Fincher jej obsadil do filmu Zmizelá, který pojednává o jednom odcizeném manželství, jež po pěti letech dospělo k zániku. „Dosud nikdy jsem nepracoval na filmu, který by víc rozděloval ženy a muže v pohledu na to, co se na plátně vlastně děje. Myslím, že až budou lidé vycházet z kina, budou mít na toto téma úplně rozdílné názory,“ říká herec.
Kdy jste se s románem Zmizelá poprvé setkal? Ta kniha v Hollywoodu dost frčela a četl ji tehdy snad každý. Ve filmové branži se ostatně často mluví o jedné věci, dokud se neobjeví nějaká další, a tohle byl přesně ten případ. Řeči o té knize mě proto nemohly minout, tak jsem si ji taky přečetl.
A líbila se vám?Jo. Ale napadlo mě taky, že by byla pořádná fuška ji zfilmovat. Pak jsem ten román na čas odložil, až mi zavolali, že by se mnou chtěl mluvit David Fincher. A šlo právě o Zmizelou. Zrovna jsem chtěl režírovat další film, ale příležitost točit s tímhle chlapíkem byl můj sen, tak jsem ten svůj projekt odložil, Warneři pro to naštěstí měli pochopení. Dostal jsem úžasnou šanci, prostě mi na podnosu přinesli něco, o čem jsem snil.
Co vás nad postavou Nicka napadlo jako první? Uvědomil jsem si, že ta role je záludná. Vztah diváků k mé postavě musí být pečlivě vyvážený, představa o hrdinovi se totiž s vývojem příběhu mění. Věděli jsme, že se musíme vyhnout pojetí, které by nevyznělo přesvědčivě nebo nebylo dostatečně dramatické. Takže jsme museli dokonale ladit detaily, což je svým způsobem to nejtěžší. Všechno musí působit opravdově:
„Možná to udělal…“ – „Možná to neudělal…“ O tohle šlo v první řadě. A bylo nám jasné, že pokud diváka takové pochyby minou, film nemůže fungovat.
Co konkrétně jste tedy s Davidem probírali? Říkal mi například:
„Tentokrát fakt není místo pro hereckou samolibost. Je to člověk, se kterým se nikdo nemazlí, a vidíme ho na lopatkách.“ To se mi líbilo. S jiným režisérem bych do toho možná nešel, ale s Davidem bych hrál, i kdyby se rozhodl zfilmovat telefonní seznam.
Hrajete muže, který je neustále sledován. To vlastně znamená hrát někoho, kdo sám něco hraje… Jde o způsob, kterým vás média zařazují do určité role. Můžete si říct, že budete milující manžel, vraždící manžel nebo skandální pokrytec, nicméně v médiích se z vás tak jako tak stane lehce stravitelný archetyp. A role se samozřejmě hrají i ve skutečných mezilidských vztazích. Očekáváte něco od svého partnera, on zas čeká něco od vás – oddanou manželku, poslušného manžela. A pokaždé když se zachováte tak, že tahle očekávání nesplňujete, způsobí to problém. Takže jakmile se Nick chová jinak, než se u truchlícího manžela předpokládá, média a veřejnost tohle dopálí. To mě na tom zaujalo.
Ostatně sám máte s pozorností médií svoje zkušenosti. Ano. Často mě líčila tak, že jsem se vůbec nepoznával. Pak jsem se rozhodl, že mi bude fuk, jaký mám mediální obraz, a že budu pouze sám sebou i bez ohledu na následky. Pořádně jsem to pak schytal.
Zejména na internetu dnes bývá důležitější sledovanost než snaha o pravdivost… Některá média pravda evidentně nezajímá, navíc jejich materiál už bohužel přebírají i takzvaně serióznější tituly. Ve věku internetu je stále jednodušší nějakou story zkopírovat a pověsit na web než si říct:
„Moment, tohle přece nesedí, raději to ověříme a půjdeme víc do hloubky.“ Zejména podle diskuzních příspěvků to často vypadá, jako kdyby u internetu seděli jen samí zuřivci. Někdy je to vážně blázinec. Nedávno jsem něco vyhledával v mobilu a ocitl se na stránkách, kde zrovna probíhala bitva mezi příznivci dvou operačních systémů. Nakonec se to omezilo na výkřiky jako:
„Táhni k čertu, nejradši bych tě zabil, ty hajzle!“ Tolik nenávisti kvůli nějakému softwaru!
Zmizelá vlastně také pojednává o tom, že jsou lidé čím dál víc nesnášenliví… Zčásti se tenhle jev podle mého dá vysvětlit tím, že ti nejnaštvanější píšou nejvíc komentářů. Člověk má sice sklony zaměňovat si je za veřejnost, ale tak to není. Osobně neznám nikoho, kdo takové komentáře píše nebo se hádá v internetových diskuzích. Nejčastěji jde o předem naštvané lidi, kteří si jen vylévají vlastní hořkost nad čímkoli, na co zrovna narazí. Přitom pod zprávami, které by si takové reakce možná zasloužily, jako je třeba obnovení džandžavídských milic v Dárfúru nebo situace v Iráku, najdete sotva šest sedm komentářů. K takovým tématům jsme už apatičtí.
Kromě stavu současných médií reflektuje Zmizelá také stav moderního manželství… V podstatě je ta kniha o manželském páru. Náš film reflektuje hlavně Davidův pohled, tím se od předlohy mírně odchyluje. Ale i Gillian má k manželství trošku perverzní přístup, v jejím případě jde o jakousi odchylku od původní úchylky. Myslím si však, že ten film pojednává hlavně o tom, že si zpočátku v partnerských vztazích nasazujeme masky, abychom své protějšky přitahovali a připadali jim zajímavější. Měníme se, abychom vyhovovali jejich očekávání a hráli ony role, o kterých jsme mluvili. Po svatbě pak ale nastane chvíle, kdy tyhle masky spadnou, a vy zjistíte, co jste zač a kdo je doopravdy váš partner. A kolikrát to bývá hodně překvapivé.
Jak se to konkrétně projevuje ve filmu Zmizelá? David je opozičník nebo přímo podvratný člověk. A na tahle témata má provokativní, přitom ale pevný a dost zajímavý názor. Za dvacet let jsem nepracoval na filmu, který by mezi ženami a muži dokázal vyvolat takové diskuze jako tenhle film. Myslím, že až budou lidé vycházet z kina, budou mít na jeho ústřední téma úplně rozdílné názory a budou se o ně přít. Ten film se dotýká přesně těch věcí, na které se muži a ženy dívají dost jinak.
Připomíná to trochu filmy jako Osudová přitažlivost, Válka Roseových či Neslušný návrh. U nich se publikum ve svých sympatiích také hodně rozcházelo. Ano, to je docela trefné přirovnání. Jsou to filmy, které nenabízejí jednoduchou odpověď a na partnerské vztahy se dívají způsobem, který člověka hodně znepokojí. A klade velice přímočaré otázky. Jistě, ne každému se přihodí, aby byl obviněný z toho, že zabil vlastní manželku. Každému také nenabídnou milion dolarů, když nechá svou ženu, aby se vyspala s jiným. U kořene těchto incidentů ale leží zásadní vztahové otázky.
Obě hlavní postavy, Amy a Nick, v knižní předloze přijdou o práci a odstěhují se z New Yorku. Jejich práce, kolem které se točil celý jejich život, náhle zmizela. Bude to tak i ve filmu? Ano, tohle odcizení a rozklad střední třídy je na pozadí celého příběhu taky cítit. Rozčarování ze světa, v němž už neplatí, že když vystudujete univerzitu s dobrými známkami a začnete řádně platit složenky, tak dostanete dobrou práci a taky si ji udržíte. S tím, jak tenhle někdejší příslib z Ameriky mizí, vytrácejí se i naše morální hodnoty. V tomto ohledu s oběma hrdiny soucítíte – jejich lepší já zmizelo s ekonomickým zázemím. Náhle je narušena a raněna jejich vlastní sebeúcta.
Poslední dobou hodně režírujete. Změnilo to způsob, jakým hrajete, nebo jak chápete herectví? Myslím, že režírování ze mě udělalo mnohem lepšího herce. Každý herec, který dostane šanci režírovat třeba i sebemenší film, by to měl zkusit. Příležitost sedět během konkurzů na druhé straně, sledovat při scénách monitor a ukončovat natáčení je nesmírně poučná. Alespoň pro mě byla. Mnohem líp si teď uvědomuju, co ve filmu funguje, co nikoli. Že na jedné emoci můžete postavit celý záběr a na jiné další. A můžete ty čisté emoce smíchat a vytvořit něco skutečně zajímavého. Ta zkušenost je k nezaplacení.
Nevadí vám pak být zase jenom hercem? Film patří režisérovi. S lidmi, jako je David Fincher, navíc není těžké nechat se přivázat ke stěžni a říct:
„Tak poplujem! Ať zuří hurikán, nebo je moře klidné, jdeme na to!“ Pokud režisérovi takhle věříte, pomáhá to. Můžete se spolehnout, že po dotočení vašich scén z filmu udělá opravdu silnou podívanou.
Jak se vám hrálo s Rosamund Pikeovou? Diváci musí uvěřit, že jste dvojice, která se důvěrně zná. Vy jste se ale před natáčením osobně neznali… S Ros to nebylo jednoduché, a to z různých důvodů, které nemůžu dopodrobna rozvádět, aniž bych prozradil filmovou zápletku… Oba hrdinové se ve vzpomínkách často vracejí do minulosti, to nám hodně osekalo možnosti sehrát první zamilované fáze. Museli jsme toho předvést mnoho v krátkém časovém úseku, zahrát to jaksi těsnopisem…
Jak to myslíte, můžete to upřesnit? Jelikož David jako režisér pracuje velice intenzivně, nemají herci čas si sednout, popovídat si, skutečně se poznat, vyměnit si rodinné historky a podobně. Na natáčení jsme kvůli práci. Ros navíc i ve skutečnosti působí záhadně, možná až trochu nepřístupně, což je nakonec pro celkové vyznění dobře. Celým filmem se táhne pocit odcizení…
Bylo pro vás tohle něco nového? Bylo. Je snadné ukazovat vřelost, úsměvy a předvést všechno, co si člověk spojuje se spokojeným vztahem. Těžší je okořenit to určitou dávkou nezájmu a hořkosti. Jinými slovy partnerskou averzí, jestli mi rozumíte.
Černá hra na lži a iluze Bestseler o vytrácejícím se manželství a zmizelé manželce se dočkal hollywoodské adaptace z rukou odborníka na nepěkné lidské vlastnosti Davida Finchera. Vyšla mu z toho zábavná cynická hra o lžích a iluzích, kterým se nevyplatí věřit.
Podobně jako Stanley Kubrick, ani David Fincher nemá – soudě alespoň podle jeho filmů – zrovna optimistický názor na lidskou povahu. Román americké autorky Gillian Flynnové pro něj tudíž představoval ideální surovinu: ze vztahu hlavních hrdinů se v knize stala krutá partie, v níž se jako zbraně používají lži, nevěry a podvody. A když v den pětiletého výročí svatby Nick najde doma místo manželky rozbitý nábytek, hned zavolá policii a pak před médii hraje roli zkroušeného a milujícího manžela.
Co a proč se jeho ženě Amy vlastně stalo, na to se pak ve filmu bude odpovídat hned několikrát. A pokaždé jinak. Pro ty, kteří nečetli předlohu, je lepší víc neprozrazovat. Příběh překvapuje žonglováním s žánry a přehazováním perspektiv, jízlivě se šklebí i na současný mediální byznys.
Fincher je rafinovaný režisér, s publikem si hraje na „hledání hloubky“ podobně jako Amy s Nickem na „hledání pokladu“ v podobě dárku k výročí. Charaktery se proměňují podle toho, jakou část jejich vyprávění právě sledujeme: film se posmívá, jak lehké je manipulovat s publikem, a přitom dělá to samé s námi.
A tak se z cynické detektivky o Americe v krizi stává cynický thriller o manželství, v němž se postavy mění ve figurky ve filmové hře. Fincherova režie je elegantní a lehká, jeho oblíbenci Atticus Ross a Trent Reznor mu opět hudebně pomáhají dotvářet „psycho“ atmosféru, v níž celá ta černá ironie diváka ještě víc znejisťuje.
Scénář pro potřeby filmu upravila z původně více než pětisetstránkové předlohy sama Gillian Flynnová. I filmová Zmizelá je dlouhá (145 minut), ale řítí se díky ostrým střihům vpřed a nenudí. Dobře se dívá i na herce. V roli Amy dostala svou dosud největší příležitost Rosamund Pikeová, v roli Nicka napravuje svou hereckou reputaci uvolněný Ben Affleck, prototyp amerického muže, do něhož se dá projektovat cokoli.
Temné kouty duše
Americká spisovatelka Gillian Flynnová se narodila v roce 1971. Původně pracovala jako novinářka, ale kvůli hromadnému propouštění v důsledku ekonomické krize dostala vyhazov. Vrhla se na psaní knih a dnes je jednou z nejprodávanějších a nejrespektovanějších autorek psychothrillerů, klaní se jí i velmistr žánru Stephen King.
Debutovala knihou Ostré předměty, která získala nominaci na cenu Edgar Awards za nejlepší debutový román roku 2006. Následoval depresivní thriller Temné kouty, podle kterého se právě natáčí film. Zatím poslední knihou je veleúspěšná Zmizelá, které se prodaly dva miliony výtisků. Autorka žije s manželem a synem v Chicagu.
9.10.2014 Instinkt
Přidat komentář
Nuda (Lenka , 4.12.2018) Odpovědět