Himmlerova kuchařka

Když jsem brala do ruky knihu s nenápadným černobílým obalem, čekala jsem humor laskavé stařenky, možná sarkastické postřehy zkušené ženy hledící na současnost, ale v tomto ohledu jsem se moc netrefila. Róza v žádném případě není hrdinka, kterou si jen tak bez problémů zamilujete, je to pěkně tvrdá až nelítostná osoba. Ale není se co divit - život jí moc času na rozkoukání na světě nedal a ukázal jí svou dost nevlídnou tvář.

Už jako velmi malá dívenka byla konfrontována s bohužel častým jevem Člověk člověku vlkem, během genocidy Armenů přišla o celou rodinu a v nastalém chaosu ji „zachránil" staší muž, (jak by se dalo říct převratový zbohatlík), jehož tělu byla nucena poskytovat potěšení. (V této fázi jsem měla silné nutkání knihu odložit...).

Za svého života bohatého na události zažila ale i mnoho hezkého, poznala pravou lásku, vlastní vinou ji téměř ztratila a bez vlastní viny ji ztratila úplně a definitivně a ztratila i mnohem víc, ba nejvíc, co může žena ztratit - vlastní děti. Zdá se, že kdykoli si Róza vyvzdorujena osudu svůj kousek štěstí, najde se někdo, kdo jí její pracně vybudovanou idylku zničí.

Do jejího života zasáhla i druhá světová válka, jejíž podstatnou část prožila naše hrdinka dílem v Paříži v (její vlastní) restauraci Malá Provence vyhlášené skvělou kuchyní a dílem v Německu po boku Heinricha Himmlera. Chvílemi máte pocit znechucení nad tím, kam až je Róza ochotná zajít, co všechno je schopna obětovat - své tělo, svoji sebeúctu, ba i zatratit svou duši, ale vzápětí si uvědomíte, proč svou obět přináší a její jednání chápete.

Opravdu nečekejte hrdinku, která je ženou-bojovnicí na správné straně barikády, umí být svým způsobem i vypočítavá, ale vzhledem k okolnostem jí nic jiného nezbývá. A že si tu a tam dokáže vychutnat pomstu podle biblického Oko za oko, zub za zub v původním smyslu jí v samém důsledku nebudete vůbec zazlívat.

Autor dokázal zdánlivě nemožné - vytvořil někoho, s kým budete mít problém se ztotožnit, ale přesto ho budete mít rádi, i když ani toto nevyjadřuje podstatu Róziny osobnosti.

Je ženou obrněnou vlivem okolností drsnou slupkou, silnou na duchu, se svéráznou životní filozofií, přesto, nebo právě proto vyrovnanou a prostou všech nereálných iluzí. O všech událostech referuje s jakousi samozřejmostí, takřka lakonicky, ovšem nikoli bez emocí.

Na konci knihy čeká na čtenáře coby bonus několik receptů na chutná jídla z Rózina bohatého kuchařského repertoáru.


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář

Róze, vypravěčce příběhu, je sto pět let a v hořkobolném dramatu s pitoreskním nádechem, který vyšel pod názvem Himmlerova kuchařka ze sebe doslova „vysype“ svůj život.

Někdy dokážu těžko věřit, když se do myšlenkových pochodů žen mají vcítit muži, v tomto případě do ženské postavy Rózy sám autor, Franz-Olivier Giesbert, ale musím říct, že žena by to snad nenapsala lépe. Vyhledala jsem si autorovu fotografii a světe div se, už přesně vím, co tam vidím – jako by z oka vypadl Jacku Nicholsonovi. A přesně taková je Róza (jako Jack). Musíte ji milovat – za její šibalství, nezdolnost, ale i za „něco“, co každý nemá, za charisma co září jako aura, ať je vám dvacet či osmdesát anebo sto pět – a místy ji nesnášíte, za tu její protivnost, tvrdost a sebestřednost.

Nic si nenechá líbit, ví, že přijde její čas a jejím heslem je „oko za oko, zub za zub“, se nenechá sežrat zevnitř, i když by mohla mít tisíc a jeden důvod.

Ve svém příběhu, odehrávajícím se prakticky celé 20. století, které Róza nejen žila, ale dokonce přežila, balancuje mezi groteskností, politickými změnami a hrůzami zmítajícího se dvacátého století, bizarností, a místy až neuvěřitelnou vůlí žít, kdy jiný by to dávno vzdal, zabalil, na všechno se vykašlal.

Přiznávám, že tahle Róza mě dostala od první stránky knížky. Umí šokovat, umí dojmout, umí se shodit, a vy se nemůžete dočkat, až zase vezmete knížku do ruky.

Jejím životem prolítlo celé století, přežila všechno a všechny, a když se jí ptali, jak ty hrůzy mohla přežít, jak to, že to po ní sklouzlo a nezasáhlo, odpověděla: Dlouho jsem nevěděla, jak jsem to všechno mohla snášet, ačkoli je fakt, že se mi vždycky od přírody ošklivilo přidávat vlastní nářky k velkému fňukání lidstva. Zatímco dějiny jsou peklo, život je ráj. Štěstí nám není dáno: to si vyrábíme, vynalézáme si je.

Tahle cynická ženská se vám prostě vryje po kůži, protože všechno na světě dělá s vášní – vaří, miluje, žije! Skvělé čtení!


Autorkou recenze je Daniela Zemanová

Přidat komentář