Osobnosti Lidových novin

Profesor Dieter Urban z Mnichova v 70. letech uvedl své neurčité tušení, že „existovaly jedny předválečné české noviny s velice stálou, kultivovanou vizuální úrovní, které dokonce, snad, mohly být prý vzorem pro typografii vytvářenou některými západoněmeckými novinami jako Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung atd.“.

Lidové noviny loni v prosinci oslavily 120 let od svého založení. Navzdory nucenému odmlčení během komunistické totality jde o deník, který má u nás nejdelší tradici a o deník, který se významně podílel o vznik samostatného státu.

Kromě Karla Čapka, Eduarda Basse nebo Karla Poláčka, které si s prvorepublikovými Lidovkami spojuje téměř každý, Zídkův soubor profilů představuje i osobnosti zcela nebo téměř pozapomenuté.

Ať už je řeč o svérázném technickém nadšenci Bertym Ženatém, který v 30. letech na stránkách Lidových novin psal o americkém způsobu života a snažil se jej prosadit i v Československu, nebo o Ma-Fě, výrazné novinářce 20. let, která do deníku psala lehké články o nových módních trendech, každá z 50 osobností prožila natolik zajímavý život, že by vydal na román.

Člověku je až skoro smutno, když si uvědomí, že v dnešních novinách už na osobnosti není prostor ani čas, protože nejdůležitější je rychlost a stručnost. Kde jsou ty časy povídek, sloupků, fejetonů nebo soudniček? Na druhou stranu jsou věci, které se v novinové redakci nezměnily ani s nástupem internetu…

Dnešní čtenáři Lidovek se občas ozývají, že tehdy (myšleno na rozdíl od dneška) byly noviny kultivované, jemné, čapkovské. Edvard Valenta docela názorně ukazuje realitu před 90 lety. Vzpomíná, že když přišel za vrchním metérem Gacíkem těsně před uzávěrkou, aby zařadil tu či onu zprávu, Gacík ho poslal do prdele – ale zpráva přece vyšla. Současnost se v běžném provozu neliší. I dnešní editor (už nejsou metéři) pošle redaktora kamsi, ale zprávu zpracuje.

S nadhledem, ale citlivě Osobnosti Lidových novin zachycují osudy nejvýznamnějších mužů tehdejší doby. Jako by ti, kdo psali do Lidovek, byli předurčeni k velikosti. Každý z padesáti profilů mapuje osudy vybrané osobnosti od narození až do smrti. Přiloženy jsou úryvky z dopisů, deníkové záznamy, výstřižky z novin… Čtenáře často překvapí, jak měli tehdejší novináři široký záběr. Mnozí kromě psaní sloupků ještě psali romány, povídky, básně nebo třeba kreslili.

Všichni ale měli společné to, že za psacím strojem bojovali jako lvi za to, čemu věřili, že je správné. Někdy úspěšně, někdy marně, ale bojovali.

Po září 1938 a zejména březnu 1939 se Ferdinand Peroutka ve svých komentářích snažil jít až na mez možného. Například v článku k 50. narozeninám Adolfa Hitlera si v dubnu 1939 dovolil napsat, že vůdce, „jsa velkou postavou německých národních dějin, nemůže být ovšem zařazen do národních dějin národů jiných; maje již své první místo ve Walhalle, nemůže být postaven do Slavína“, a odmítl také, aby se Češi zdravili pozdravem Heil Hitler. Poslední Peroutkův článek mohl vyjít na konci července 1939. Na počátku září 1939 byl zadržen spolu se stovkami dalších českých „prominentů“ a jako rukojmí odeslán do koncentračního tábora Buchenwald. V nacistickém vězení strávil šest let.

Přidat komentář

První věc, která mě zaujala, byla délka fronty, která se utvořila u vstupu. A pak že se prý nečte! Podle počtu návštěvníků to tak rozhodně nevypadalo! No ale fronta postupovala rychle, takže jsem se procpal dovnitř, kde čekalo teplo a knihy. Ráj!

Stánek společnosti Euromedia, kam patří Knižní klub, Ikar, Odeon, Universum a YOLI, se nachází v levém křídle, takže jsem hned po vstupu odbočil doleva a po pár krocích už jsem spatřil rozzářené tváře našich hostesek. Měly na sobě žlutá trička s obrázkem oblíbené dětské knihy Povedená partička.

A vlastně to vypadalo, že i ve stánku se sešla povedená partička: zatímco hostesky vítaly hosty, slečny za pokladnou zuřivě markovaly a balily knížky zákazníkům a další slečny návštěvníkům radily, kde najít jakou knížku. Ve stánku to bzučelo jako v úle, ale byl to moc příjemný bzukot. Navíc to všude voní knížkami a nevím jak vy, ale já asi neznám hezčí vůni než vůni nových knih.

Zaujal mě i stojan s výtiskem Bible Reynek. Tahle drahá Bible vyšla v limitovaném nákladu 350 kusů, je vázaná v pravé kůži a doprovázená ilustracemi významného českého výtvarníka.

„To je krásná kniha…“ zaslechl jsem jakousi starou paní, když si v ní opatrně listovala.

Opodál se kolem stolu sešla skupinka dvanáctiletých kluků. Využili zkušenosti získané ve škole a z papírů zuřivě vyráběli vlaštovky. Někteří je i zkusmo házeli a jedna vlaštovka jen těsně minula generálního ředitele Euromedia Group. Proč to všechno?

„To je na soutěž,“ vysvětlil mi věcně jeden z chlapců. „Kdo dohodí nejdál, ten vyhraje knížku Povedená partička!“

A skutečně – o chvíli později už paní z marketingu kluky odvedla ven, hezky si je seřadila a kluci i navzdory větru, který vlaštovky zanášel, zkusili své štěstí.

„Jó! Vyhrál jsem!“ zvedl vítězoslavně ruce do vzduchu blonďák, jehož vlaštovka dolétla nejdál. Když přebíral žlutou knížku, zářil štěstím.

Ale radost měli i starší čtenáři. Všechny knihy nakladatelství Knižní klub, Ikar, YOLI, Odeon a Universum totiž po celou dobu konání veletrhu mohou nakoupit se slevou 20 %. Viděl jsem jednoho pána, jak si k pokladně nese polovinu edice Světová knihovna Odeonu s tím, že si nakupuje knihy do zásoby.

V jednu hodinu po poledni se z rozhlasu ozvalo: „Ve stánku L101 začíná autogramiáda Petra Zídka, autora knihy Třiatřicet manželek našich premiérů a Češi v srdci temnoty!“ Petr Zídek se s kávou posadil do židli a úhlednému zástupu fanoušků ochotně podepisoval knihy i fotky.

Já jsem Zídkovu nejnovější knihu – Osobnosti Lidových novin – přelouskal za dva dny, fakt se mi hrozně líbila.

„Studuju žurnalistiku a doufám, že mi věci z vaší knížky k něčemu budou u státnic!“ řekl jsem autorovi a on mi výtisk se smíchem podepsal.

Pátek se na veletrhu rozhodně vydařil. Už se těším na zítřek, to přijede Anders de la Motte, autor trilogie Game, Buzz a Bubble!

Své dojmy sepsal Radek

Přidat komentář

Lidové noviny založil v roce 1893 v Brně politik a advokát Adolf Stránský jako nástroj svých politických ambicí. Z lokálního listu, který konkurence osočovala ze „surové stranickosti“, a dokonce „terorismu“, se během několika desetiletí Lidové noviny vyvinuly v moderní deník evropské úrovně, jenž usiloval o nadstranický pohled na svět. Na této proměně měl hlavní zásluhu legendární, ale i svérázný novinář Arnošt Heinrich (1880–1933), který otevřel stránky novin dobové kulturní elitě.

Mezi jednapadesáti osobnostmi Lidových novin tak čtenář najde hvězdy novinářství (Arnošt Heinrich, Ferdinand Peroutka, K. Z. Klíma), nejvýznamnější spisovatele doby (Karel Čapek, Karel Poláček, Viktor Dyk), přední vědce (Arne Novák, Václav Černý, Karel Absolon, Vladimír Úlehla), fenomenálního hudebního skladatele (Leoš Janáček) i talentované výtvarníky (Ondřej Sekora, Eduard Milén, Hugo Boettinger, Adolf Hoffmeister). Vedle nich kniha obsahuje i portréty dnes neprávem zapomenutých novinářů a publicistů, jakými jsou např. Berty Ženatý, Jaroslav Kolářík nebo Ivo Ducháček.

Těžiště knihy leží ve „zlatém období“ Lidových novin za první republiky, najdeme tu ale i pozoruhodné osobnosti ze zakladatelské generace či z let 1945–1952. Knihu symbolicky uzavírá portrét Jiřího Rumla, díky jehož úsilí začaly LN v roce 1987 vycházet v samizdatu a po listopadu 1989 byly obnoveny.

Kniha je společným dílem šestnácti autorů. Kromě čtyř redaktorů Lidových novin do ní přispěli také Milan Uhde, Ivan Klíma, Viktor Šlajchrt, Jiří Pernes či Josef Tomeš. Autor portrétu Karla Poláčka novinář Tomáš Pěkný se knižního vydání bohužel nedožil.

Oproti seriálu jsou jednotlivé portréty rozšířené a doplněné o další podrobnosti. Přináší také řadu unikátních nepublikovaných fotografií. Kniha byla „pokřtěna“ na knižním veletrhu Svět knihy v neděli 18. května.



16.5.2014 Lidové noviny 

Přidat komentář