Wendy Quillová touží po zvířátku

Jenže jak, když maminka Wendy nepovolí chovat doma žádné zvířátko, které bude běhat po domě, slintat a dělat bobky. A tak si Wendy vymyslí „neviditelného psa“ Bathildu. Její kamarádka Florence Hubertová má totiž úžasného psa Prince, a tak chodí spolu na procházky a venčit. Vůbec to nevadí, že Wendin pes Bathilda není vidět, pejskové si spolu moc vyhrají.

Jenže Wendy POTŘEBUJE zvířátko, o které by se mohla starat. A když je u dědečka na zahradě, ten jí prozradí tajemství největšího štěstí – to nastane tehdy, když si sami něco vypěstujete. A to je pro Wendy ten správný impuls!

Vypěstovat si něco vlastního – hezky od začátku, od semínka. A tak se rozhodne, že si pořídí vši – ano, vši. Lepší malá zvířátka, než žádná. A ten kdo se drbe nejvíc, to je Tyler Ainsworth. Wendy připraví plán, při kterém se vloudí k němu do lavice a „nenápadně“ se otře o jeho hlavu, aby mohla získat stovky drobných zvířátek. Jenže plán selže a vši dostane kamarádka Henna a Wendy tak stále nemá žádné zvířátko, o které by se starala.

Jednou ve škole probírají životní cyklus žáby a Wendy s kamarádkou Florence se rozhodnou, že si žábu vypěstují – nasbírají žabí vajíčka, dají je do lahví s dírkami a moc pěkně se o ně starají. Dokonce čtou žabím vajíčkům i pohádky. Samozřejmě o Žabím princi!Vajíčka se vylíhnou a narodí se pulci a z těch se dokonce stanou i žabičky.

Wendy je samozřejmě pojmenuje a z lavoru na nádobí jim udělá ideální domov. Jenže jednoho dne přijde uklízečka na výpomoc a z odpudivého lavoru vyleje všechen obsah na zahradu. Žabičky jsou pryč!

Naštěstí všechno dobře dopadne a pár žabiček se podaří zachránit! A nakonec Wendy zjistí, že se ujaly i desítky, možná stovky drobných zvířátek, a tak může jít vstříc svému vysněnému povolání zvěrolékařky!

Musím říct, že jsme se u knížky náramně pobavily!

Autorkou recenze je Lucie Bednářová

Přidat komentář

Wendy se již nepotřebuje proslavit jako v první knize Wendy Quillová a krokodýlí ocas. V dalším vyprávění usiluje o důkladnou přípravu k tomu, aby mohla být profesionální veterinářkou. A co potřebuje veterinářka ze všeho nejvíc? Přeci zkušenosti se zvířátky! K tomu už domácí králičí holka Benjamina a kocour Sokrates nestačí. Wendy totiž potřebuje psa! Ale toho jí rodiče nechtějí dovolit, protože nechtějí domů zvíře, které bude kadit po domě a slintat po nábytku. To přece psi dělají…

Naštěstí má Wendy Quillová dobrou kamarádku Florence Hubertovou, která má opravdického psa Prince, takže ho můžou společně venčit. Krom toho má Wendy opravdu velkou fantazii, takže najednou venčí i svého neviditelného psa Bathildu Brownovou. Bathilda slintá, neumí ještě moc aportovat klacíky, ale zase je mnohem šikovnější při hře na schovávanou, než Princ.

Když se Bathilda Wendy zaběhne, vymýšlí Wendy, jak získat jiné opravdové zvíře. V tu chvíli jí dědeček prozradí tajemství: „Jestli chceš být V TOMHLE ŽIVOTĚ ŠŤASTNÁ, zlatíčko, nic se nevyrovná tomu, když si něco SAMA VYPĚSTUJEŠ.“ No a to je pro Wendy impuls k tomu, aby si sama vypěstovala nějaké zvířátko...

Ve škole to narafičí tak, aby jednu hodinu seděla vedle Tylora Ainswortha, který se pořád drbe na hlavě. Wendy si ten den nevezme sponky do vlasů a několikrát se k Tylorovi nakloní tak, aby se svými vlasy otírala o jeho hlavu. Chce si tak ve svých vlasech vypěstovat vlastní vši. Když se druhý den stále nedrbe, usoudí, že se tento pokus nepovedl.

K tomu se ve škole právě učí o žábách. S Florence Hubertovou se Wendy vydá k potoku se zavařovacími sklenicemi, naberou do nich vodu i s žabími vajíčky a v pokoji, o který se Wendy dělí se svou pubertální sestrou pak z vajíček „pěstují“ pulce. Těm pak změní domov ze sklenic na lavor a pulce pojmenují. Dokonce se z nich opravdu stanou žáby, které pak s velkou slávou za přítomnosti Wendiných sourozenců vypustí zpět do potoka. Protože tak by to přeci profesionální veterinářka určitě udělala.

Jako zázrakem se v tu chvíli objeví zatoulaná Bathilda Brownová a Wendy se začne pořádně drbat na hlavě. Jó! Zdá se, že se z ní opravdu může stát profesionální veterinářka!

Knihu bych doporučila mladším školačkám,i když i mí dva šestiletí synové nakonec poslouchali se zájmem. Zaujaly je i bohaté kresby Miny May – dvanáctileté dcery autorky Wendy Meddourové. V knize nenajdete jedinou stránku, která by byla bez obrázků.

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Přidat komentář