Ztracená naděje

Dean Holder se nedokáže vyrovnat s náhlým odchodem sestry-dvojčete Les. Vyčítá si všechny okolnosti s tím spojené, a proto možná proto se snaží „neztratit“ s ní kontakt a píše jí imaginární dopisy, které jí nikdy nedojdou.

„Když přestaneš chodit do školy, znamená to, že se vzdáváš. Všem, kdo o tobě pochybovali, tak dáš najevo, že měli pravdu.“

Je to už podruhé v jeho životě, kdy se cítí tak na dně. Poprvé to bylo před mnoha lety, když se ztratila dívka, kamarádka Hope. Nejistota a nevědomost jsou pro něj snad ještě horší než skutečnost, která nastala.

Lidé kolem něj jsou odtažití. Holder nedokáže udržet své city na uzdě. Váhá, jestli má skončit se školou. A pak přichází ona. Neznámá dívka Sky, která ho od první chvíle uchvátí. Strašně moc mu připomíná Hope, ale ta v jeho životě dávno není. Jenže nezapůsobí na ni od první chvíle nejlépe a Sky k němu pociťuje spíše rozpaky.

Dokáže v ní vyvolat i něco jiného, pozitivního? Stane se právě on tím, kdo v ní probudí lásku a vášeň? Můžou se protiklady nakonec i doplňovat? Proč se mu do života stále plete, ex-přítel zesnulé sestry, Grayson? A co prozradí náramek Hopeless?

*

Pamatuješ si, jaký to bylo kdysi? Předtím, než jsem nechal Hope nastoupit do toho auta?
Bylo to fajn. Moc fajn. Máma s tátou spolu byli šťastný. My jsme byli šťastný. Měli jsme rádi naši čtvrť, náš dům, naši kočku, která pořád lezla do tý pitomý studny na zadním dvorku. Už si nepamatuju, jak se jmenovala, ale byla to ta nejhloupější kočka, jakou jsem kdy viděl.
Náš život se pokazil až potom, kdy jsem nechal Hope brečet u nich na dvorku. Po tom dni se všechno změnilo. Začali nás obíhat novináři, byli jsme ve stresu, ztratili jsme naši naivní důvěru v ostatní lidi.

…

Okamžitě se překulila na bok a opřela se o loket. „Já vím. Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem mu řekla, ať mi dá pokoj, ale on toho nechce nechat. Je to k pláči. Nebo k smíchu. Rozhodně to nepůsobí přitažlivě.“
Ani nedokážu vyjádřit, jak hrozně rád zrovna tohle slyším.
„Tak proč mu to dovoluješ?“
Dál se mi dívala do očí, ale neodpovídala. Dělilo nás jen pár centimetrů. V její posteli. S jejími rty kousek od mých.
Tak blízko.

*

Colleen je opravdu bravurní autorkou, která se dokáže vcítit do myšlení i srdcí žen i mužů. Nevěřil jsem ani v nejmenším, že budu její knihu Ztracená naděje hltat od prvního slova do konce. Velmi překvapivý nápad s dopisováním odešlé blízké, dodává to knize opět jiný směr a pohled. Beznaděj s větší špetkou sarkasmu a vtipu, tak to má přeci být. Beznaděj pocítil někdy snad každý, ale ne každý se s ní dokázal vyrovnat tak jako tito hrdinové. A podařilo se jim to opravdu?

Číst Ztracenou Naději bylo jako dostat zbylé kousky jedné velké skládačky - všechno to do sebe naprosto perfektně zapadalo. Ačkoliv se může zdát, že jde o stejné vyprávění z odlišného úhlu pohledu, není to tak úplně pravda. Ano, čtenář se znovu dočítá o věcech, které zjistil v Bez Naděje,ale v tuto chvíli je již obeznámen s dalšími okolnostmi, které dávají prostor novým pocitům a názorům na danou postavu. Není tedy úplně pravda, že je to stejný příběh, protože je to Holderův příběh. Příběh, který začal dávno předtím, než potkal Sky a trval i dlouho po tom, co se poznali.

O Holderovi jsem v Bez Naději příliš nepřemýšlela, většinu času byl mnou chápán jako nevyrovnaný maniak s ochranitelskými sklony. Ve skutečnosti toho ale bylo mnohem, mnohem víc. Ztracená Naděje je náhled do Holderových myšlenkových pochodů a všech pocitů, které prožíval po smrti své sestry: žal, vztek, prázdnotu a samotu. Všechny své myšlenky a pocity zaznamenává do zápisníku, který adresuje své mrtvé sestře Lesslie, smutný příběh tak získal nádech černého humoru, což celé té depresivní atmosféře vůbec neuškodilo.

"Sedíš, Les? Protože na tohle si musíš dřepnout."

Co knize možná uškodilo byl výběr kluka na obálce (!!!Kde je můj svalnatej-sexy-hotnsmoke Dean Holder??!) a trochu drsnější slovník. To jsou však jen drobnosti,které nemůžou soupeřit s tou hromadou plusů, co kniha má.

Ztracená Naděje je opravdu nevšedně psaný příběh o lásce, smrti, naději a snaze vyrovnat se se ztrátou milovaných, což jsou témata, která se dotýkají každého z nás. Colleen Hooverová se opravdu (jak jinak) bravurně poprala s těmito tématy a do částí, které byly šíleně depresivní, dokázala zakomponovat naprosto absurdní myšlenky, které dokázaly odlehčit celou situaci. Díky "dopisům" pro Lesslie, ultrakrátkým, občas i dvouvětným kapitolám (které měly mimochodem skvělé číslování)a dojemným příběhem mi kniha velice rychle ubíhala a než jsem se nadála, byla jsem na konci a měla na krajíčku.Je sice pravda, že tento druhý díl není tak emocionálně vyčerpávající jako ten první, nicméně si i přesto myslím, že má kniha stále mnoho co nabídnout a vyplatí se přečíst si ji.

Autorka recenze: Kristýna Tranová
http://sayury.blog.cz/

Ztracená naděje nezačíná přesně tam, co Bez naděje, ale o více jak rok dříve. Kniha totiž není zaměřena pouze na příběh Sky, ale detailněji se zabývá i sebevraždou Holderova dvojčete Les. Holder cítí, že na tom nese svůj díl viny, ale zároveň je na Les za její sobecké rozhodnutí naštvaný.

Když najde v jejím pokoji prázdný zápisník, začne do něj psát dopisy pro ni. Těmito dopisy se svojí sestrou "komunikuje" a snaží se s její ztrátou lépe vyrovnat. Nemá totiž nikoho tak blízkého, komu by se mohl se vším svěřit. Také si nechá vytetovat nápis Hopeless, aby mu stále připomínal dvě milované osoby, které za svůj život "zklamal" a následně ztratil - Les a unesenou kamarádku z dětství Hope. I její zmizení si stále dává za vinu...

Autorka si mě opět získala svým úžasným stylem psaní, který mi vážně sedí a dokáže mě při čtení zcela pohltit. Kniha Bez naděje se mi při čtení jen těžko odkládala a stejně tak tomu bylo i u druhého dílu. Příběh mě bavil a zasáhl již od první kapitoly. Jednotlivé kapitoly jsou ještě navíc proloženy právě dopisy, které Holder píše do zápisníku své mrtvé sestře Les - tyto krátké dopisy příběh skvěle dokreslovaly a zpestřovaly.

Nejzajímavější byl na knize začátek a pak také úplný závěr, kde se čtenář dozvěděl nejvíc nových informací. V prostředku knihy se pak víceméně objevovaly ty samé scény jako v prvním díle, jen byly tentokrát vyprávěny z pohledu Holdera. Dialogy mezi Holderem a Sky byly ale samozřejmě úplně stejné. Občas jsem tak měla pocit, že znovu čtu Bez naděje, ale nevadilo mi to. Už jsou to také tři měsíce, co jsem první díl četla, takže jsem si všechno do detailů již nepamatovala. Ráda jsem si proto celý příběh osvěžila a zopakovala.

Navíc byl Holderův pohled v příběhu hodně zajímavý. V prvním díle připadalo čtenáři Holderovo chování podivné, ale z jeho pohledu ho budete naprosto chápat a i další zvláštní věci v knize vám budou teď, když už znáte všechny souvislosti, připadat logické. Příběh tak uvidíte v nové, ucelenější formě a bude vám najednou dávat větší smysl. Sice už pro vás nebude tolik překvapivý, když znáte rozuzlení, ale to knize vůbec neubírá na čtivosti. I napodruhé jsem si tento emotivní příběh užila. Colleen prostě umí psát romantické "slaďáky". ;)

Pokud tedy patříte mezi fanoušky Bez naděje a váháte, zda má cenu přečíst si i Ztracenou naději, mohu vám knihu jen doporučit. Je stejně kvalitní jako první díl, nudit se nebudete. Jediný důvod, proč dávám o něco nižší hodnocení než u prvního dílu, je ten, že kniha už ve mně prostě nedokázala zanechat tak silný dojem, jelikož jsem příběh již znala a věděla jsem, co mám očekávat. Ale i přesto jsem si příběh z pohledu Holdera moc užila.

Celkové hodnocení: 86%

Autorka recenze: Andrea Čapková
http://giraffeandy.blogspot.cz/

"Myslel jsem na minulost až moc, na všechno, co jsem měl udělat a co jsem pokazil, a nikdy jsem se netěšil na budoucnost."

Obě tragédie si dává za vinu. Má pocit, že zklamal jediné dvě dívky, kterým kdy patřilo jeho srdce, a aby na to nikdy nezpomněl, nechal si na předloktí vytetovat Hopeless...

"Když má kluk rád holku, zvlášť vlastní sestru, měl by vědět, co ji přiměje k úsměvu. A co ji rozbrečí."

Jednoho dne však potká Sky, dívku, ke které cítí stejně silné pouto jako kdysi k Hope. Je jí tak podobná. Je možné, aby Holder našel svoji ztracenou kamarádku z dětství jen pár kilometrů od svého domova?

"Chvíle jako tahle s člověkem jako ona vám pomůžou přežít nejrůznější utrpení. Na tohle se lidé těší a kvůli tomu jdou dál."

Příběh Holdera a Sky je jednoznačně jedním z nejdramatičtějších a nejprocítěnějších vypravování o lásce, jaké jsem kdy četla. Přestože jsem Bez naděje četla před více než měsícem, stále mám hrdiny této knihy ve své mysli i ve svém srdci, a myslím, že tam už navždy zůstanou. Holder byl pro mě v první knize jednou z nejcharismatičtějších mužských postav, s nimiž jsem se v knihách kdy setkala, a tak jsem se na vyprávění z jeho pohldu neskutešně těšila. Musím ovšem přiznat, že v první třetině knihy jako by pro mě pozbyl svého kouzla. Byla jsem zklamaná a říkala si, že ženy by neměly psát z pohledu mužů, protože to nepůsobí opravdově ani věrohodně. V jednu chvíli mi byl Holder v autorčině podání vyloženě nesympatický a vážně jsem nevěřila, že by se mu podobné věci mohly odehrávat v hlavě. Přesto jsem četla dál a k mé nesmírné úlevě jsem postupně Colleen Hooverovou mezi řádky poznávala čím dál víc, z čehož jsem měla ohromnou radost, neboť právě její nezaměnitelný uhrančivý styl psaní jsem si v první knize tolik oblíbila. Postupně jsem začala objevovat ztracené kouzlo jejího vyprávění, kterému nechybí dynamičnost, napětí, ale ani něžnost a upřímnost. Nakonec jsem si také začala vzpomínat, čím na mě v přechozím díle tolik zapůsobil Holder a přesně na sto třicáté osmé straně jsem se do něj podruhé zamilovala. Od tohoto okamžiku pak pro mě čtení bylo naprosto fantastickým zážitkem a ne příliš povedený začátek byl nadobro zapomenut.

Colleen Hoover ve Ztracené naději nepředkládá ten samý příběh beze změny. Naopak jej doplňuje o další detaily a návaznosti, které se čtenář z prvního dílu nedozvěděl. Z tohoto důvodu si myslím, že každý, kdo četl Bez naděje, si bude chtít přečíst i Ztracenou naději, aby mohl na příběh nahlédnout z nové perspektivy a dát si jej do širších souvislostí.

Autorka také knihu prokládá deníkovými zápisy, v nichž se Holder svěřuje své sestře, čtenář tak má jedinečnou příležitost nahlédnout do mladíkovy duše a poznat jej o to lépe. Jeho zápisy jsou neuhlazené, mnohdy zbrklé a je z nich patrná Holderova bolest, smutek, zmatení a nejistota. Osobně je považuji za nejlepší aspekt celé knihy, protože mi pomohly pochopit Holderovy pocity bez zbytečných spisovatelských příkras. Při jejich čtení jsem si byla opravdu jistá, že by něco podobného zhrzený a zamilovaný kluk mohl napsat. Působily velmi věrohodně a celému příběhu dodaly nový rozměr...

Velmi jsem ocenila, že se autorka v knize soustředila jen na ty nejvýznamější události, které nám se stejnou působivostí jako v prvním díle vylíčila z Holderova pohledu, ale už se nazbývala těmi nepodstatnými, v nichž by pouze přepisovala čtenáři již známé pasáže. Vyhnula se tím tomu, abych se u knihy nudila. Přestože jsem věděla, co se bude dít, byla jsem stejně napjatá jako poprvé a vlastně jsem zůstavala i nejistá ohledně konce. V některých chvílích jsem nabývala pocitu, že autorka psala obě knihy zároveň, jelikož návaznost činů na myšlenky a slova předestřená v Bez naději a jejich souhra se Ztracenou nadějí byla až neuvěřitelně přesná. Pokud je tedy mezi vámi někdo, komu se do knihy nechce z toho důvodu, že mu připadá nudné číst ten samý příběh ještě jednou, měl by si to rozmyslet. Ztracená naděje nabízí mnohem víc než jen příběh převyprávěný z jiného pohledu. Je to ale doplňkový román, takže nedoporučuji číst ho namísto Bez naděje. Ovšem pokud dodržíte pořadí a přečtete si obě knihy, zážitek z celého příběhu bude absolutně nezapomenutelný...

Knihu bych doporučila každé romantické duši, nebo spíš ještě konkrétněji každému, kdo má srdce. A povinně těm, kdo četli Bez naději. Colleen Hooverová se ve své knize nezapře, Ztracená naděje je stejně působivá jako první díl. A já se nemůžu dočkat na všechny její další příběhy s novými hrdiny a zápletkami, protože jsem si její styl psaní opravdu zamilovala a jsem si jistá, že se ještě mám pořádně na co těšit...

Hodnocení: 4,5/5

Autorka recenze: Veronika Krátká
http://knizni-pratelstvi.blogspot.cz/

Při čtení knihy Bez naděje jsem si myslela, že Deana Holdera miluju celým srdcem, ale teď ho miluju ještě víc. Konečně rozumím každé části jeho duše, každému jeho činu. Prošla jsem s ním všechno - jak ztratil sestru, jak objevil Sky a jak našel Hope.

Ve Ztracené naději je mnoho nového, není to jenom Bez naděje převyprávěné z pohledu Holdera. Když si Ztracenou naději dáte dohromady s knihou Bez naděje, pak teprve pochopíte VŠECHNO. Navíc všichni, kdo už přečetli Bez naděje vědí, co se vlastně stalo a jak to bylo, a tyto emoce ještě násobí prožitek z druhé knihy, protože už víte, kam to spěje. Je to Holderův příběh.

Vidíme jeho minulost, přítomnost i budoucnost, je to občas hodně bolestivé, ale přesto to prožíváme s ním. Cítila jsem jeho hněv ve chvílích, kdy zuřil, bála jsem se s ním ve chvílích, kdy měl strach, když něco pokazil, užíralo mě to stejně jako jeho a když byl šťastný, moje srdce plesalo radostí. Fakt jsem se s Holderem duševně spojila.

Je celkem zajímavé, když si uvědomíte, že to je „jenom“ knižní postava. Colleen Hooverová ale umí charaktery svých postav popsat tak dokonale, že to je jako byste příběh prožívali se skutečnými přáteli. Navíc, pokud si myslíte, že Holdera po přečtení Bez naděje znáte, nejspíš budete překvapeni. Ztracená naděje ukazuje celý ledovec, nejen jeho špičku.

V knize jsou pasáže, které jsem si musela číst pořád znovu a znovu dokola – tak nádherně byly napsané! Pak tady jsou scény, z nichž mi běhal mráz nejenom po zádech, ale od hlavy až k patě. No a nesmím zapomenout ani na okamžiky, kdy jsem nad knížkou jenom seděla a brečela, jak mě ty emoce zasáhly.

Ztracenou naději jsem četla co nejpomaleji to šlo, protože jsem prostě nechtěla, aby to skončilo. Tuhle knihu jsem nečetla, tuhle knihu jsem prožívala.

Ačkoliv je v téhle knize spousta nového, některé scény jsou stejné jako v Bez naděje, ale když jsem je četla, bylo to prostě úžasné, protože a) jsem si připomněla, jak jsem to četla už dřív, b) Holder zkrátka vypráví jinak než Sky, zaměřuje se na jiné věci, takže to není úplně stejné.

Colleen Hooverová má úžasný talent pro psaní citlivých příběhů. Tolik citů a rozdílných emocí v každé kapitole! Dokonce i tu nejobyčejnější věc jako třeba pečení dokáže popsat tak, že se vám navždy vryje do paměti. Ztracená naděje obsahuje všechno: humor, lásku, bolest i naději.

Knihu doporučuju všem, komu se líbila kniha Bez naděje, ale Deana Holdera si zamlouvám pro sebe! ;-)

Autorka recenze: Margareta Kalousková