Vyhrajte dovolenou snů od Invia a 1000 bestsellerů!

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Nakladatel:Odeon
Edice:Světová knihovna
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:280
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:135 × 207 mm, 413 g
Více podrobností
Klubová cena: 259 Kč
Běžná cena: 299 Kč
Ušetříte: 40 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem 
Připraveno k expedici
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:
  • 1 den

Poslední změna: 25.04.2018 17:19

Anotace

Cukuru Tazaki byl na střední škole jedním z pěti členů party, která ho ze dne na den vyloučila ze svého středu, aniž mu někdo z jeho kamarádů řekl proč. Tazaki utrpěl ztrátou přátel duševní otřes a zabýval se dokonce i myšlenkou na sebevraždu. Řadu let poté ho přiměje přítelkyně Sára, aby vyhledal své bývalé kamarády a získal odpověď na otázku: PROČ?

Ani v tomto díle autor své čtenáře nezklame - charakteristický literární styl vytváří výjimečné dílo a čtenáři jsou znovu pohlceni Murakamiho magickým světem.....

Další verze titulu

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování Elektronická kniha Ihned ke stažení

Specifikace

Název: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Originální název: Colorless Tsukuru Tazaki and His Years of Pilgrimage

Objednací kód: NA036856

Zobrazit podrobnou specifikaci

Čtenářské recenze

Recenze – Barva o tobě vypoví vše

23.3.2015

Znáte ten pocit, kdy na vás někdo působí natolik dobře, že byste s ním vydrželi klidně celý týden v kuse na jednom místě? Neboť vás nabíjí pozitivní energií, cítíte z něj klid a máte najednou tolik energie, že byste dokázali naprosto cokoliv? Pak ale existuje i ten druhý protipól, který z nás všechnu sílu naopak vysává, bere, a to vědomě či nevědomě.

Odkazy

Odjinud

13.3.2014

Haruki Murakami napsal nový román. Mistrovské dílo. Tuto klasifikaci používám sporadicky. V případě Bezbarvého Cukuru Tazaki a jeho putovních let je naprosto namístě. Murakami je velmi disciplinovaný člověk. Jeho dny se sobě podobají jako vejce vejci – střídá se v nich převážně běhání a psaní. Občas se vyskytne nějaká ta přednáška nebo signování knih a nezbytné interview (Murakami nedychtí – k velkému smutku novinářů – po veřejném životě). Sem tam se přidruží i příjemná povinnost – aktuálně je sympatický pětašedesátník něco jako „writer in residence“ v Honolulu.

Hodnocení a komentáře

Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

„Když byl můj otec ještě mladý, vedl přibližně po dobu jednoho roku tulácký život,“ začal Haida své vyprávění. „Bylo to někdy koncem šedesátých let, v dobách, kdy na vysokých školách bouřily nepokoje a svůj největší rozmach zažívalo hnutí takzvané kontrakultury. Otec mi o tom nic bližšího neřekl, ale za svých univerzitních studií v Tokiu byl zřejmě svědkem jistých událostí, s kterými se tak docela nesrovnal a nedokázal je přijmout. V důsledku toho se mu pak veškeré politické boje nadobro zprotivily a přestal se jich účastnit. Přerušil pak na čas studium a jen tak bezcílně obcházel sem tam po Japonsku, úplně sám. Na živobytí si vydělával manuální prací, ve volném čase četl knížky, poznal spousty lidí a získal celou řadu praktických životních zkušeností. Často pak říkával, že vzato kolem a kolem, bylo to pro něj zřejmě nejšťastnější období života. Že díky tomu pochopil spoustu velice důležitých věcí. Jako klukovi se mi pak něco navyprávěl o všem možném, co tehdy prožil. Skoro to připomínalo takové ty starodávné válečné historky z dalekých zemí, jaké vyprávějí vysloužilci. Po téhle tulácké epizodě se otec zas vrátil na univerzitu a začal vést poklidný život badatele. Na další dlouhé cesty se pak už nikdy nevydával. Co je mi známo, pohyboval se pak už jen mezi domovem a svým pracovištěm. Zvláštní, nemyslíš? Jak se zdá, i v tom navenek sebepoklidnějším a sebeuspořádanějším životě se vždycky někde vyskytne nějaký velký zlom. Doba pro vybouření, dalo by se snad říct. Lidé si zřejmě takovým stadiem nezbytně potřebují projít.“ Té zimy pracoval Haidův otec jako pomocná síla vmalém hotýlku u horkých pramenů v horách prefektury Óita. Velmi se mu tam zalíbilo a rozhodl se, že se tu načas usadí. Denně si odbyl svůj díl fyzické práce, vyřídil různé záležitosti, co mu nařídili, a dál si pak mohl dělat, co se mu zlíbilo. Peněz za to sice bylo jenom pomálu, poskytli mu tu ale ubytování a jídlo třikrát denně, a navíc se mohl i koupat ve zdejších termálních pramenech zcela podle libosti. A natažený ve svém úzkém pokojíku si ve volném čase číst tolik knih, kolik se mu jen zachtělo. Lidé tu na něj, na mlčenlivého a podivínského „pana študenta z Tokia“ byli hodní a jídlo, které dostával, bylo sice prosté, ale zato připravené z čerstvých místních surovin a velice dobré. A hlavně a především tu byl dokonale odříznutý od okolního světa. Měli tu tak špatný signál, že se vůbec nedalo koukat na televizi, a noviny tu člověk dostal leda s jednodenním zpožděním. Na nejbližší autobus to bylo tři kilometry dolů horskou stezkou a ta byla od autobusu k jejich rjokanu už tak špatná, že ji dokázal projet jen starýmajitelův džíp. I elektřinu sem zavedli teprve docela nedávno. Před rjokanem tekla krásná horská říčka, v které se daly vždycky nachytat spousty nádherně barevných ryb s báječně pevným masem. Nad její hladinou téměř neustále přeletovali sem a tam nějací ptáci s pronikavými hlasy a nebylo žádnou vzácností spatřit i divokého kance nebo opici. V okolních horách rostly spousty divokých jedlých rostlin. Na podobně odlehlém místě se mladý Haida mohl hroužit do čtení a přemítání, co jenom srdce ráčilo. Nejrůznější události reálného světa už ho teď ani trochu nelákaly.
Po nějakých dvou měsících strávených v rjokanu se pak začal bavívat s jedním z místních hostů. Byl to muž tak asi okolo pětačtyřicítky, vysoký, ruce a nohy útlé a dlouhé, vlasy krátké, nad čelem s počínající pleší. Nosil brýle s kovovou obroučkou a lebku měl oblou jak čerstvě snesené vejce. Přišel tam horskou stezkou úplně sám, přes rameno cestovní brašnu z vinylu, a bydlel v rjokanu už asi týden. Když si vyšel ven, měl na sobě pokaždé koženou bundu, džíny a pracovní boty. Za chladných dní přidával ještě vlněnou čepici a tmavomodrou šálu. Jmenoval se Midorikawa, Zelená řeka. Přinejmenším tak znělo jméno, které uvedl do knihy hostů spolu s adresou v tokijském Koganei. A byl to zřejmě pěkný puntičkář, protože účet za ubytování hradil pro každý den zvlášť a v hotovosti, pokaždé před polednem následujícího dne.
(Zelená řeka? Zas další člověk s barevným jménem? Cukuru ovšem neřekl ani slovo a napínal uši, jak to bude dál.)
Muž, který si říkal Midorikawa, nedělal vůbec nic, jen každou volnou chvíli vysedával ve venkovních horkých pramenech. Potuloval se po okolních horách, zalezlý u tradičního stolku s vyhříváním pro nohy si jednu za druhou četl kapesní vydání knížek, co si s sebou přinesl (povětšinou se jednalo o obyčejné detektivky), večer pak osaměle vypil své rovné dvě mírky horkého sake. Nikdy ani o trochu víc nebo méně. Vmlčenlivosti si nijak nezadal s Haidovým otcem a mimo nejnutnější situace se s nikým nebavil, to ale zaměstnancům hostince zvlášť nevadilo. Na tenhle druh hostů byli dobře zvyklí. Do podobně zapadlých horských lázní se totiž dobrovolně vydávají hlavně lidé, kteří jsou více či méně podivíni, a v případě, že jde dokonce o dlouhodobé hosty, to platívá tím spíš.
Když se mladý Haida jednou před rozedněním koupal na břehu řeky v horkém prameni, svedeném do nádrže pod širým nebem, objevil se i Midorikawa a dal se s ním do řeči. Mladík, který tu pracoval jako posluha, ho zřejmě nebývale zaujal. A jedním z důvodů dost možná bylo, že jej zahlédl, jak ve volném čase sedí na verandě a listuje výborem z díla Georgese Bataille.
Midorikawa řekl, že je jazzový pianista z Tokia. V osobním životě se mu přihodilo něco nepříjemného, navíc byl i dost unavený z každodenní práce, a tak se mu zachtělo si na nějakou dobu dopřát oddech v klidném prostředí a vydal se sám až sem, hluboko do hor. Nebo se spíš jen tak toulal, kam ho nohy nesly, a náhodou dorazil zrovna sem. A zalíbilo se mu tu, protože se tu život obešel bez zbytečností. A co ty, tys nejspíš taky přijel z Tokia, viď?
V šeru a ponořený do horké vody mu Haida pár slovy vypověděl, jak to s ním je. Přerušil studium a bezcílně se toulá. Univerzity jsou teď stejně uzavřené a trčet v Tokiu nemá žádný význam.
A to tě vůbec nezajímá, co se tam právě teď odehrává? chtěl vědět Midorikawa. To je přece podívaná za všechny peníze. Den co den samé nepokoje, kam se jen člověk podívá. Jako by celý svět začínal být vzhůru nohama. To si vážně necháš něco takového jen tak ujít?
Haida mu odpověděl, že se svět jen tak snadno vzhůru nohama neobrátí. To můžou udělat leda tak lidé. A nechat si něco takového ujít není opravdu žádná škoda. Midorikawovi se, jak se zdálo, jeho suchý, úsečný způsob řeči dost zalíbil.
A hned měl na mladého Haidu otázku. Neměli by tu náhodou někde poblíž klavír, na který se dá hrát?
Haida odvětil, že odsud přes kopec je jedna střední škola, kde by ho možná nechali po vyučování hrát na klavír v hudebně. Midorikawu ta zpráva potěšila. Rovnou se Haidy zeptal, jestli by nebyl tak hodný a do té školy ho nezavedl. Když to pak Haida probral s vedoucím rjokanu, dozvěděl se, že pokud si to jejich host bude přát, má jej do té školy určitě doprovodit. Vedoucí tam sám zatelefonoval a vyjednal všechno potřebné. Po obědě se do školy za kopcem oba společně vydali. Bylo po dešti a horská stezka připomínala spíš kluziště, Midorikawa si ale dal brašnu křížem přes rameno a vykračoval si jistým, rychlým krokem. Vypadal sice jako člověk z města, nohy měl ale zřejmě trénované víc, než by se zdálo.
Staré pianino ve školní hudebně nemělo na pohmat všechny klávesy stejně pevné a naladěné bylo taky všelijak, s přimhouřenýma očima se to ale ještě dalo snést. Poté, co klavírista usedl na rozvrzanou židli a doširoka roztaženými prsty zkusmo přeběhl po všech osmaosmdesáti klávesách, zahrál si ještě i několik akordů. Kvinty, septimy, nony, undecimy. Co slyšel, ho, jak se zdálo, nijak zvlášť neuspokojilo, jistou míru fyzického naplnění mu ale zřejmě přinesly už jen samotné úhozy do kláves. Podle toho, jak hbitě a zároveň pružně mu kmitaly prsty, usuzoval Haida, že jistě půjde o nějakého známějšího pianistu. Když si tak udělal celkový obrázek o stavu nástroje, vytáhl Midorikawa ze své brašny malý látkový sáček a opatrně jej postavil nahoru na pianino. Sáček byl z přepychové látky a nahoře se zavazoval na tkaničku. Haidu napadlo, že by se v něm docela dobře mohly skrývat něčí ostatky. Vypadalo to, že má Midorikawa ve zvyku pokládat sáček na piano vždycky, když hraje. Zdálo se to podle toho, jak to udělal.
Pak začal nejistě hrát Round Midnight. Zpočátku po jednotlivých akordech, pečlivě a opatrně jako člověk, který nakročil do horské bystřiny a zkouší, jaká je rychlost proudu a kam tak nejlépe došlápnout. Doznělo téma a následovala dlouhá improvizace. Postupně začaly pianistovy prsty pracovat čile a energicky, míhat se doslova jak ryby ve vodě. Levá ruka inspirovala pravou, pravá podněcovala levou. Mladý Haida toho o jazzu moc nevěděl, tuhle skladbu od Thelonia Monka však náhodou znal a cítil, že ji Midorikawa hraje promyšleně a skvěle. S takovou oduševnělostí, že člověku už vlastně ani nevadilo, že piano hraje falešně. Když tak Haida v hudebně zapadlé horské střední školy jako jediný posluchač naslouchal tónům Midorikawova koncertu, měl pocit, jako by ho ta hudba vnitřně očišťovala. Její bezprostřední krása bezmála splývala s okolním svěžím vzduchem plným ozónu i s průzračnou ledovou vodou říčky, jako by s nimi přímo dýchala. Také sám Midorikawa ve svém naprostém soustředění na hru působil dojmem člověka, který nadobro unikl z dosahu každodenních záležitostí. Mladý Haida v životě neviděl nikoho v podobně hlubokém vytržení. Bez ustání se musel dívat na Midorikawovy roztančené prsty, podobné deseti nezávislým živým tvorům.
Když potom Midorikawa po nějakých patnácti minutách dohrál, vytáhl z brašny tlustý ručník a pečlivě si jím otřel pot z tváře. Chvilku měl ještě zavřené oči, jako v meditaci. „Tak to by stačilo. Pomalu bychom měli jít,“ řekl nakonec. Natáhl ruku, vzal z desky pianina sáček a zas jej pečlivě uložil do brašny.
„Copak to máte v tom sáčku?“ osmělil se Haidův otec k otázce.
„Takový talisman,“ odvětil Midorikawa jakoby nic.
„Nějaké ochranné božstvo klavírů?“ „To spíš mě samotného,“ pravil Midorikawa s unaveným úsměvem na tváři. „Váže se k němu jedn


Žánry