Zlodějka knih

Hned v úvodu příběhu má Smrt práci – musí odnést duši Liesilina mladšího bratříčka zemřelého ve vlaku a krátce poté zahájí svou kariéru i Zlodějka knih. Její první kořist je skutečně kuriózní: příručka pro hrobníky není typickou knížkou pro malé děvčátko, zvláště když neumí číst.

Bylo sepsáno mnoho příběhů v nichž je konfrontován svět dětské duše s válečnými hrůzami, ale způsob, jakým vede děj právě Markus Zusak je jedinečný. V jeho podání má láska ty nejrůznější odstíny a podoby, ať už se jedná o lásku rodičovskou, lásku první, nebo prostě láska člověka k jiné lidské bytosti. Někdo lásku skrývá pod hodně drsnou slupkou a někdo má naopak srdce na dlani. Liesel vyrůstá sice v chudobě u pěstounů, ale obklopena láskou mnoha odstínů a postupně naplňuje své poslání: stává se Zlodějkou knih a posléze i Česačkou slov….

Většině lidí se vybaví při vyslovení, či přečtení spojení slov Německo a válka šik uniformovaných mužů ježící s zbraněmi a frenetickými projevy oddanosti Vůdci, Zusak však čtenáře přivádí do úplně jiné reality – do života obyčejných Němců, žijících své životy, ztrácejíce zprvu jen materiální hodnoty, poté ovšem, jak „nestvůra válka daň vybírá“ své syny, muže, bratry, otce a souběžně s nimi i své sny, ideály, naděje a naposledy  mnohdy i své životy.

O duších zemřelých lidí se vypravěčka zmiňuje (zcela pochopitelně) jaksi mimoděk, jen jako o jakési nepodstatné a samozřejmé součásti bytí. O to zaujatěji líčí barevnou škálu nebe - barvy vůbec hrají v celé knize význačnou roli. Černá, citronová žluť, či barvy vlajky s hákovým křížem rámují  řádky příběhu naprosto výjimečnou aureolou.

Opravdu jsem už dlouho nečetla knihu tak skvěle napsanou - knihu s hořkým podtextem, plnou emočně vypjatých scén, bolesti a zármutku a přitom tak nádhernou, zalidněnou postavami zářícími bohatou vnitřní krásou.


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář

Čím především je tahle kniha jedinečná? Postem vypravěče, do kterého byla Zusakem jmenována sama Smrt. Úvodní odstavec je ukázkou její promluvy ke čtenářům hned na první straně knihy.

A o čem tedy Zusakův příběh vypráví? Zlodějka knih (vlastním jménem Liesel Memingerová) se má na samém počátku válečného roku 1939 přestěhovat do Molchingu k manželům Hubermannovým, do ulice paradoxně nazvané Himmelstrasse (Himmel = nebe). Původně jí měl následovat její bratr, ovšem ten cestou sem ve vlaku zemřel. Smrt si odnesla jeho křehkou duši a měla pocit, jako by ji Liesel byla schopná vidět.

Zlodějka knih poprvé udeřila právě na pohřbu svého bratra. Hrobníkovu pomocníkovi vypadla z kapsy Hrobařova rukověť a Liesel si ji nechala, aniž by vůbec uměla číst. Neodmyslitelnou roli v celém příběhu má sklep v domě Hubermannových. Právě tady ji totiž její nový otec Hans učí číst, píše s ní jednotlivá písmenka a kreslí je po chladné zdi. Za čas Liesel svou první ukradenou knihu zvládne sama přečíst právě díky jemu, díky tátovi, který je vždy nablízku, když Liesel ze snů budí noční můry, když se bojí, když jí je nejhůř.

Začátky jsou těžké, ale postupně si Liesel v Himmelstrasse zvyká. Na chudobu, na to, že nemají nic k jídlu, na přívětivý zvuk tatínkova akordeonu, na Fűhrera, jehož slova jsou všemocná a pak taky na svého nového a nejlepšího kamaráda Rudyho, typického Němce s vlasy barvy citrónu a modrýma očima, který neustále a marně touží po obyčejné puse od Liesel, který se v noci maluje na černo a běhá na místním stadionu v představách, že je Jessy Owens. A který se jednou s Liesel vypraví zabít Fűhrera.

Jednoho dne na dveře jejich skromného domu zaklepe Žid Max, syn muže, který společně s Hansem Hubermannem bojoval v 1. světové válce, zachránil Hansovi život a sám pak zemřel. Hans mu tehdy slíbil, že se postará o jeho rodinu, a tak se novým azylem Maxe stane sklep u Hubermannových. Manželé se o něj srdečně starají, byť s neustálými obavami o svůj vlastní život, o nějž by jistojistě přišli, pokud by jejich host byl odhalen nacisty. Postupem doby začne k sobě Liesel a Maxe pojit silné přátelství, naprosto čisté a mimořádně dojímavé.

Zlodějka knih krade další a další svazky, nejčastěji z domu místního starosty a každý čtenář ji prostě musí tento smrtelný hřích prominout. Nedokážu pochopit, jaký mechanismus Markus Zusak použil k tomu, aby mně Lieseliny krádeže předložil s tak mimořádnou přirozeností. Jako by snad ani neexistovalo nic bezprostřednějšího, než krádeže knih.

Bála jsem se smutného konce a myslela si, že mě kniha nedokáže dojmout víc, než při okamžiku, kdy byl Hans Hubermann odveden do války. Spletla jsem se.

Výjimečný literární talent Markuse Zusaka, jeho schopnost emočně naladit čtenáře a popsat city hrdinů Zlodějky knih s jedinečnou obratností ve mně vyvolal nesmírné dojetí, takové, jako dosud málokterá kniha. Její konec, popisující události nešťastné náhody v ulici Himmelstrasse, byl tak moc intenzivní, že jsem nabyla dokonalého přesvědčení o tom, že posledních pár stránek knihy bude skrápěn proudem slz nejen u mého výtisku.

Jedním slovem ÚŽASNÉ!


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář