My, zvířata

Útlý román s tajemně znějícím názvem a jako vždy chytlavým obalem, vydalo nakladatelství Argo ve své ediční řadě AAA, za kterou v roce 2011 obdrželo prestižní cenu Magnesia Litera za nakladatelský čin.

Ve svém literárním debutu nás mladý autor (*1980) zavádí do světa předměstských chudinských čtvrtí Spojených států, kde se odehrává příběh tří bratří ze smíšené rodiny. Jsme svědky jejich přerodu z dětských let do věku, kdy člověka lze jen stěží ještě nazývat dítětem, ale dospělým, aspoň právně, ještě není.

Bezejmenným vypravěčem je nejmladší z nich, ten, který s postupem času zjišťuje, že je přece jen jiný než jeho starší bratři. Ne fyzicky, spíše nějak archetypálně, společensky očekávatelně: „ Todle je vaše dědictví“, prohlásil (otec), jako bychom z jeho tance mohli vyčíst něco o jeho dětství, o pachu a špíně činžáků ve Španělském Harlemu, o sídlištích v Red Hooku.“ A takto náš bezejmenný vypravěč svůj život nevidí.

„My, zvířata“ je silně autobiograficky laděný krátký román, o dospívání tří bratří z dysfunkčního bělošsko-portorikánského manželství, který se vyznačuje především neskutečně hutnou intenzitou emocí. To vše vyjádřeno mnohdy spíše stroze, heslovitě, ale kadence a síla jednotlivých slov na čtenáře působí jako rány „kalašnikovem“: „Chtěli jsme ještě. Bouchali jsme vidličkami do stolu, klepali jsme lžícemi o prázdné misky, měli jsme hlad. Chtěli jsme ještě větší virvál, ještě větší brajgl.“

Je to vlastně skládanka mnoha drobných epizod z prostředí společenské spodiny, z minoritních komunit,  z její finanční nejistoty, partnerských konfliktů a nejistoty. Je to příběh kluka, který v tomto neklidném prostředí musí objevovat svoji roli v životě, svoji identitu i sexualitu, což nakonec vrcholí naprostou osobní apokalypsou. Přesně jak to prožíval sám autor.

Skvělé dílko ze skvělé ediční řady (a skvělým doslovem Petra Onufera) vydalo v překladu Olgy Bártové nakl. Argo v roce 2013.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář