Hana Benešová - Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885-1974)

Petr Zídek - Hana Benešová

První knižní životopis Hany Benešové popisuje příběh ženy, která je dodnes považována za nedostižný vzor "první dámy".

Autor zpracoval velké množství doposud neznámých nebo nevyužitých dokumentů z dvou desítek archivů a mluvil s lidmi, kteří měli k Haně Benešové blízko. Výsledkem je velmi čtivý portrét manželky druhého československého prezidenta, který přináší zcela nová fakta a souvislosti a také vyvrací doposud tradované omyly. Předností knihy je velké množství fotografií z veřejných i soukromých zdrojů, z nichž velká část nebyla nikdy publikována.


Ukázka z knihy:

Bezdětní lidé si často pořizují psy a nejinak tomu bylo u Benešových. Prvního dostali na přelomu 20. a 30. let v Ženevě od vyslance Zdeňka Fierlingera. „Včera nás zavezl p. vysl. Fierlinger do místa za Ženevou, kde se narodil Jerry. Jest to u jezera. Majitel chovuAiredalů Terrier tam má pěknou vilu se zahradou. Našli jsme tam Jerryho maminku i tatínka a 6 pětiměsíčních bratříčků jeden jako druhý,“ psala Hana Benešová 22. dubna 1932 ze Ženevy přítelkyni Atě. Z dopisu vyplývá, že Jerry se původně jmenoval Arco, jeho matka Aida a otec Big Boy. Zdá se, že šetřivý Fierlinger za dárek pro svého šéfa příliš neutratil: Jerryho si původně objednala a zaplatila jakási Američanka a nevyzvedla, takže vyslanec zřejmě dostal slevu. Hana byla z podmínek, v nichž žila Jerryho rodina, nadšená: „Tito všichni psíci tam žijí u jezera v krásné zahradě a pohodlných klecích, než si ty mláďata do všech končin světa lidí nerozvezou.“ V roce 1937 se u Jerryho počaly jevit „příznaky senia“. „Stal semrzutým, nevrlým, propadl v SezimověÚstí své terrierské vášni, čímž se stal i nepohodlným zahradníkům, pečujícím o sadovou květenu, a když pak jeho hrubosrstý kožich uchvátila jakási zákeřná kožní choroba, splnil se jeho osud a milý Jerry odešel jednoho smutného dne na výměnek.“ Do opatrování jej dostal hospodář na hradním dvoře Josef Novák.
„Miláček choti pana presidenta“ Benešovi si vzápětí pořídili nového psa stejné rasy. Imru se narodil 8. ledna 1937 v Pardubicích v chovu Františka Herrmana. Stejně jako Jerry měl úspěšné předky, jeho děd získal cenu nejlepšího erdelteriéra v Anglii. „Imru se stal miláčkem choti pana presidenta, která starostlivě pečuje o jeho výchovu a výživu. Imru si osvojil způsoby vzorně vychovaného psa a získává si svou roztomilou přítulností všeobecné sympatie.“
Pes získal vzdělání v Káraném v „jediné naší soukromé škole pro výcvik psů“, kterou navštěvovali žáci „z celé ČSR i ze zahraničí“. Jak napsal Pražský ilustrovaný zpravodaj, „když si jej pí Hana Benešová po výcviku ve škole přebírala, radostně a vděčně jí za vzdělání děkoval“. Co se s Imruem stalo po Mnichovu, nevíme, pravděpodobně si jej k sobě vzal jako jeho předchůdce nějaký zaměstnanec Hradu.
Benešovi nebyli bez psa ani za války v Londýně. Od prezidentova synovce Bohuše Beneše dostali po návratu ze Spojených států fenu německého ovčáka Togu. Ta jim dělala společnost zejména během jejich procházek v okolí Aston Abbotts. Togu několikrát zmiňuje i Benešův londýnský životopisec František Klátil. „Je spartansky tvrdý na sebe a vůči sobě nejvíc. Možná, že se dovede mazlit s dítětem, přijde-li. Možná, že něžně a potichu porozpráví s květinou, možná, že si rád pohraje se svým psem Togou. Ale sám se sebou se nikdy nemazlí.“ Togu si manželé Benešovi dovezli z Londýna zpět do Prahy. Podle vzpomínky Vilmy Kulhánkové uhynula stářím a chromá revmatismem v roce 1947 v Sezimově Ústí. V témže roce Benešovi využili nabídky Ústavu pro výcvik psů v Komořanech u Vyškova, jehož ředitel a vedoucí v dubnu 1947 oslovil prezidentský pár s nabídkou darovat jim „bezvadně vycvičeného služebního psa“. „Pane presidente – chtěli bychom, aby Vás provázel na každém kroku, pokud toVáš odpovědný úřad dovoluje, aby nad Vámi bděl ve dne v noci, aby Vás a Vaši milovanou paní Hanu opatroval za nás – kteří nemáme to štěstí být Vám nablízku,“ psal ředitel ústavu.
Dalšího německého ovčáka Benešovi dostali v červenci 1947. Měl hezké slovanské jméno Bojek, ale bohužel špatný původ. Když vyšla 24. července ve Slově národa fotografie paní Benešové, jak přejímá psa od vedoucího Ústavu pro výcvik služebních psů Josefa Tomana, vzbudilo to prý na Třebíčsku velké pobouření, „neboť p. Toman jest v Třebíči a na Třebíčsku znám jako kolaborant a přisluhovač nacistů“.
Aférou se zabýval okresní národní výbor, ministerstvo vnitra a Kancelář prezidenta republiky. Podle přípisu ONV Třebíč posluhoval prý Toman za války důstojníkovi SS Dittmaru Bingelovi, který byl mimořádným lidovým soudem odsouzen k smrti a popraven. Tomanovo provinění však nebylo takového rázu, aby byl sám postaven před soud. Od trestní nalézací komise národního výboru dostal trest tři měsíce vězení a pokutu 10 000 korun, okresní soud, k němuž se odvolal, jej však osvobodil z důvodu promlčení.
Bojkův osud Kancelář prezidenta republiky argumentovala tím, že psa prezidentovi nedaroval jednotlivec, ale organizace a že nemá „praktické možnosti prozkoumávati povahu činitelů nebo funkcionářů kteréhokoliv spolku“. Lokální aféra utichla tak rychle, jak vznikla.
Bojek žil s paní Benešovou do léta 1950. Když 30. srpna 1950 v Sezimově Ústí podruhé pokousal Jiřinu Benešovou, došla Haně trpělivost a vrátila ho dárcům. Josef Toman však již předtím emigroval, takže ho od Haniny komorné Vilmy Kulhánkové převzala jeho příbuzná Libuše Tomanová, která ho odevzdala původnímu majiteli Františku Černému z Kravař u Opavy. Odtud se zvíře dostalo do Chovné stanice ušľachtilých psov ve Vrakuni u Bratislavy, kde jeho stopa končí.


7.11.2014 Lidové noviny  

Přidat komentář

Po měnové reformě v roce 1953 se zaopatření, které Haně Benešové platil stát, citelně snížilo. Její důchod v nové měně představoval jen 3346 korun měsíčně. V té době šlo sice o několikanásobek běžného příjmu, Haniny výdaje zejména na chod domácnosti a údržbu zahrady však byly velmi vysoké. Hana proto byla nucena prodávat některé cennosti a umělecká díla.

V dubnu 1957 požádala Hana Benešová nakladatelství Orbis, aby jí doplatilo dlužné honoráře za dvě knihy pamětí jejího manžela, které vydalo ve druhé polovině 40. let. Orbis nejprve nereagoval a po urgencích v letech 1958 a 1959 si nechal vypracovat právní rozbor, z něhož vyplývalo, že Beneš, respektive jeho vdova vyplacené honoráře řádně nezdanili, takže dlužná částka vůči státu několikrát převyšuje dlužný honorář.

Spor nezůstal mezi paní Benešovou a nakladatelstvím, ale vyjadřovalo se k němu i několik ministerstev a poslední slovo mělo, jak bylo v té době zvykem, předsednictvo ÚV KSČ. V jeho rozhodování mělo největší význam stanovisko ministra vnitra Baráka, který konstatoval, že „Hana Benešová nikterak nezměnila své reakční smýšlení, naopak využívá autority, kterou má mezi reakčními i některými zmatenými občany našeho státu k jejich utvrzování v nepřátelství vůči lidově demokratickému státnímu zřízení“. Vnitro prý mělo i „neprověřené signály“ o její účasti na aktivní protistátní činnosti, takže vyhovět jí nepovažovalo za politicky možné. Na tomto základě pak předsednictvo ÚV KSČ žádost zamítlo s právním odůvodněním, že nárok je promlčen.

Hana Benešová dostávala peníze od bývalého kancléře Jaromíra Smutného, který uprchl v červenci 1949 s rodinou do Londýna. Využil toho, že měl dispoziční práva k účtům v anglických bankách, na nichž byly zbytky peněz z doby druhého odboje. Z těchto prostředků Smutný financoval Ústav Edvarda Beneše, který v roce 1950 založil v Londýně. Právě tyto peníze se na přelomu 50. a 60. let staly předmětem zájmu československé Státní bezpečnosti. V operaci s krycím názvem „Margot“, která probíhala od roku 1960 do roku 1968, se je československá tajná služba snažila získat.

Na počátku akce StB bylo hlášení jejího agenta s krycím jménem Tobo o setkání s bývalým kancléřem Smutným v říjnu 1959 v Londýně. Podle Toba si Smutný koupil v Putney dva domy z peněz ve výši 100 až 300 tisíc liber, které zbyly na válečných účtech prezidenta Beneše. „Smutný má dispoziční právo na zdroje z fondu, jež zřejmě především přísluší rodině dr. Beneše,“ psal Tobo a dodával, že Smutný by „velmi nelibě nesl, kdyby se rodina dr. Beneše zajímala o osud spravovaného jím jmění“.

O několik měsíců později se zřejmě zrodil plán dostat prostřednictvím Hany Benešové peníze z exilových účtů do Československa. StB začala „rozpracovávat“ vdovu po bývalém pracovníkovi Kanceláře prezidenta republiky Ludmilu Sobotovou, která byla jednou ze spojek mezi Hanou Benešovou a exkancléřem Smutným. V rámci akce „Margot“ se StB podařilo dostat tento kanál pod svou kontrolu a prostřednictvím svých agentů manipulovat oběma stranami. Klíčovou roli v akci sehrál manželský pár agentů s krycími jmény Petr a Petrová. O koho šlo?

Osud jednoho řidiče Pod krycím jménem Petr spolupracoval od roku 1957 s StB řidič autobusu z Děčína Miloš Šafránek. Šafránek však nebyl jen tak ledasjaký řidič. Jeho otec stejného jména byl meziválečný diplomat, který působil v letech 1927-1938 na ambasádě v Paříži, autor knih o Bohuslavu Martinů a na přelomu 40. a 50. let jeden ze zakladatelů Divadla hudby. Šafránkova matka si po rozvodu s jeho otcem vzala Lva Sychravu a jeho otec měl z dalšího manželství dceru, pozdější teoretičku fotografie Annu Fárovou.

Sám Miloš Šafránek studoval ve Francii a v Americe a v roce 1942 se ve svých dvaceti letech stal pilotem čs. 311. bombardovací perutě RAF. V Anglii se také oženil s Joyce Grabb, s níž se po roce 1945 vrátil do Československa, kde až do roku 1950 působil jako pilot u ČSA. Poté byl jako nespolehlivý vyhozen a nucen vzít podřadnou práci v Děčíně. StB byl zverbován hlavně kvůli svým kontaktům s bývalými letci RAF. Dochovaný svazek agenta a další materiály dokládají, že Šafránek byl jako agent iniciativní a svými řídícími důstojníky kladně hodnocený.

Když StB odposlechem zjistila, že se dekonspiroval před svou manželkou, vyřešila situaci tím, že ji naverbovala také a přidělila jí krycí jméno Petrová. Také díky spolupráci s StB si manželé významně pracovně polepšili: Joyce Šafránková přestala pracovat na děčínské poště a stala se asistentkou v pražské kanceláři americké letecké společnosti PAN AM, odkud StB podávala informace o svých kolezích.

Miloš Šafránek pak v roce 1965 odjel na dva roky do Mali, kde působil jako československý poradce pro civilní letectví. Jeho řízení převzala rozvědka, které iniciativně podával zprávy týkající se Francouzů a Američanů v zemi. Informace měly takovou hodnotu, že je dostávala i sovětská rozvědka.

StB si agenty, kteří měli za úkol získat důvěru Hany Benešové, vybrala velmi dobře. Rodinný původ Miloše Šafránka a jeho postavení perzekuovaného bývalého pilota RAF s manželkou Angličankou představovaly v okruhu kolem Hany Benešové legitimaci důvěryhodnosti. Hana Benešová znala jeho matku i otce ještě z meziválečných let. Divadlo hudby, v němž Miloš Šafránek senior působil, navíc velmi často navštěvovala, takže se dá předpokládat, že se stýkali i v 50. letech, byť k tomu nemáme žádné doklady. Edvard Beneš byl navíc kmotrem Šafránkova nevlastního bratra.

Počátek kontaktů mezi Šafránkovými, Ludmilou Sobotovou a Hanou Benešovou je poněkud nejasný. Ludmila Sobotová, která Šafránkovy zřejmě znala již dříve, je v červnu 1960 požádala, aby během své plánované cesty do Londýna odvezli Lvu Sychravovi jr. kufr s věcmi po jeho otci. Zároveň se měli sejít se Smutným a tlumočit mu přání Hany Benešové, aby jí posílal více peněz. Když pak byla Joyce Šafránková pozvána 13. července 1960 ke Smutným na večeři, byl bývalý kancléř prosbou poněkud zaskočen, protože Hana ho předtím naopak žádala, aby neposílal peněz tolik a ne v pravidelných platbách. To zopakovala Šafránkovým 2. září v Sezimově Ústí i sama Hana Benešová, takže se zdá, že iniciativa v této věci vyšla od Ludmily Sobotové.


21.11.2014 Lidové noviny

Přidat komentář

„Tichá, jemná a krásná; trpělivá a skromná. Dokonalá dáma.“

Tak Hanu Benešovou popsal Karel Čapek. A tak ji známe všichni. Jako elegantní a vzdělanou. Ovšem Anna Vlčková, která se roku 1885 narodila v chudé rodině železničáře, k tomu měla daleko.

„Je to všechno až příliš krásné – aby se mi nevkrádaly do duše obavy,“napsala si do deníku už jako Hana Benešová na podzim roku 1918. Její manžel se stal jedním z nejvýznamnějších politiků mladé republiky a ona se, jakožto jeho choť, rychle dostala do hledáčku veřejnosti.

Navzdory tomu, že neměla dokonalou štíhlou postavu a trápila se pravidelně dietami, dokázala volit vždy vhodné střihy, barvy a doplňky, a působit tak vytříbenou elegancí.

Je známé, že se Benešová stala za první republiky zákaznicí vyhlášeného módního salonu Hany Podolské, ale neutrácela za šaty přehané částky jako například filmové hvězdy té doby. Nacisté o Haně Benešové za druhé světové války rozšířili nesmyslnou fámu, že vlastní šaty v hodnotě 750 milionů korun a komunistům po druhé světové válce byla trnem v oku kvůli své přirozené eleganci, kterou se Marta Gottwaldová pokoušela marně napodobit.

Šaty dělají člověka, to je pravda, ale mnohem víc o něm prozradí činy v čase nouze. Hana Benešová prošla touto zkouškou na jedničku. Během londýnského exilu za druhé světové války vedla československý Červený kříž, povzbuzovala naše a spojenecké vojáky pomocí dopisů i knížek z vlastní knihovny.

Jak smutné, že o ženě, pro níž měl Karel Čapek pouze slova chvály, komunisté po Únoru 1948 prohlásili, že:

„Nikterak nezměnila své reakční smýšlení, naopak využívá své autority, kterou má mezi některými zmatenými občany, k utvrzování v nepřátelství vůči lidově demokratickému státnímu zřízení.“

Ale to bylo jenom pár střípků.

Jaké byly její soukromé názory na politiku? Co ráda dělala ve volném čase? Kde se naučila řídit autor? Jaký byl její vztah s Masarykem? Proč nikdy neměla vlastní děti? Úplný obraz naší druhé první dámy najdete v knize Hana Benešová, kterou napsal novinář a historik Petr Zídek.

Hana Benešová je ženou, která zasvětila celý život svému muži a jeho poslání, působila jako jeho neúnavná spolupracovnice, ale na rozdíl od mnoha dnešních emancipovaných žen to nepovažovala za oběť, ale za privilegium. Ženou, která se dokázala velmi dobře vyrovnat s nelehkou rolí, jíž ji osud přisoudil. Ženou politika, kterou měli lidé rádi, což dnes zní skoro nepochopitelně. Nedostižným vzorem pro životní družku českých politiků současných i budoucích.

* * * * *

Přidat komentář

„Hanu Benešovou znám v mnoha ohledech líp než svou manželku,“ začal Petr Zídek svou besedu na veletrhu Svět knihy, čímž vyvolal salvu smíchu. Když se nad tím ale člověk zamyslí, něco na tom bude. Zatímco soukromou korespondenci, kterou si Benešová vedla, měl Zídek k dispozici, esemesky, které si jeho žena vyměňuje s kamarádkami, mu zřejmě zůstanou skryty.

Je až překvapivé, že o Haně Benešové dosud žádná publikace nevyšla. Jedná se o ženu, která se stala už během svého života jakýmsi ideálem. A i dnes, když se řekne první dáma, si většina z nás představí někoho vzdělaného, noblesního a s dobrým srdcem. Všechny tyto vlastnosti paní Benešová měla.

Petr Zídek se při sbírání materiálů setkal i s několika lidmi, kteří si Hanu Benešovou pamatují. „Pamětníci jsou vždycky zajímaví. Řeknou vám věci, které v archivech nebo v dobových novinách nenajdete. Setkal jsem se například s dcerou nejlepší kamarádky Hany Benešové. To bylo hodně zajímavé. Zjistil třeba i to, co Hana Benešová ráda jedla!“ prozradil sálu Zídek.

A co že tedy Hana Benešová ráda jedla?

„Hlavně zeleninu. Ve vile v Sezimově Ústí měli zahrádku, kde Benešovi pěstovali množství zeleniny, kterou pravidelně připravovali k obědům i večeřím. Možná i proto se Benešová dožila tak vysokého věku,“ nadhodil Petr Zídek.

Podle něj manželka Edvarda Beneše vynikala tím, jak byla profesionální. „Svou roli první dámy brala naprosto vážně, považovala to za své poslání a jako práci na plný úvazek – možná i na dva.“

Z obecenstva pak padl zajímavý dotaz, zda Hanu Benešovou v úloze první dámy nějaká žena po ní předčila. „Žádná ji nikdy nepředčila. Nejvíc se jí ale přiblížila Olga Havlová. Olgu i Hanu měli lidé spontánně rádi. Ale oproti Benešové se Olga se svou rolí nikdy neztotožnila, dokonce je známo, že Václava Havla odrazovala od toho, aby se stal prezident. To by Benešová Edvardovi nikdy neudělala,“ prohlásil Petr Zídek.

Na závěr šokovanému publiku vyjevil to, o čem píše ve své knize – že komunisté v padesátých let plánovali Hanu Benešovou zařadit do procesu s Miladou Horákovou. „Nakonec ji ale nechali být. Dokonce ji ani nezatkli. Myslím, že Edvard Beneš před svou smrtí uzavřel s Klementem Gottwaldem jakousi gentlemanskou dohodu.“

Jak to celé bylo? O této kauze i mnohých dalších se dočtete v barvitém životopise Hany Benešové. Objednávejte zde.

Radek, Knižní klub

Přidat komentář