Kolo času 5 - Oheň z nebes

Ukázka z textu

Rozvalený v pozlaceném křesle jen ve spodní košili, jednu nohu ve vysoké holínce nedbale přehozenou přes lenoch, Rahvin se usmál na ženu stojící před krbem, když opakovala, co jí řekl. Velké hnědé oči měla lehce skelné. Byla mladá a hezká, dokonce i v prostých šatech ze šedého sukna, které měla kvůli přestrojení, ale to ho na ní nezajímalo.
Do místnosti vysokými okny nepronikl ani náznak vánku. Ženě se při řeči řinul z pórů pot a perlil se i na hubeném obličeji druhého muže v místnosti. Přes skvělý kabátec z červeného hedvábí, celý vyšívaný zlatem, tu stál ztuhle jako sluha, což jistým způsobem byl, i když o své vlastní vůli, na rozdíl od ženy. Ovšem pro tuto chvíli byl hluchý a slepý.
Rahvin zvládal prameny ducha, které kolem obou spletl, s úžasnou jemností. Nebylo nutné zničit cenného sluhu.
Rahvin se samozřejmě nepotil. Nedovolil, aby se ho letní žár dotkl. Byl to vysoký muž, rozložitý, tmavý a hezký i přes bílé vlasy na spáncích. Tato žena se dala nátlakem ovládat bez nejmenších obtíží.
Tvář mu zkřivilo opovržení. S některými lidmi to tak bylo. Pár – velice málo – lidí mělo natolik silnou osobnost, že jejich mysl pátrala, byť nevědomky, po škvírách, skrze něž by mohli vyklouznout. Bylo jeho smůlou, že někoho takového pořád trošku potřeboval. Tato žena se dala zvládnout, ale stále se snažila uniknout, aniž by věděla, že je v pasti. Nakonec ji už samozřejmě nebude potřebovat. Bude se muset rozhodnout, zda ji pošle pryč, nebo se jí zbaví trvalejším způsobem. V obou možnostech spočívalo jisté nebezpečí. Nic, co by ho mohlo ohrozit, to rozhodně nikoliv, ale on byl opatrný – a puntičkář. Malá nebezpečí měla ve zvyku se zvětšovat, pokud si jich člověk nevšímal, a on rizika vždycky zvažoval s jistou dávkou opatrnosti. Zabít ji, nebo si ji nechat?
Žena přestala mluvit a to ho vytrhlo ze zamyšlení. „Až odtud odejdeš,“ pravil, „nebudeš si z této návštěvy nic pamatovat. Zapamatuješ si pouze to, že ses šla jako obvykle ráno projít.“ Žena kývla, dychtila ho poslechnout, a on zlehka rozvázal pramínky ducha, takže se krátce poté, co vyjde na ulici, zcela vypaří z její mysli. Pokud bylo nutné používat nátlak opakovaně, daná osoba se podvolovala snáz, i když nátlak nepoužil přímo, ale pokud to udělal, vždycky hrozilo nebezpečí, že si toho všimne.
Když to vyřídil, uvolnil i Elegarovu mysl. Urozený pán Elegar. Menší šlechtic, ale věrný svým přísahám. Nervózně si olízl tenké rty a mrkl na ženu, načež před Rahvinem okamžitě poklekl. Přátelé Temného – tak teď byli nazývání temní druzi – začínali zjišťovat, jak usilovně budou muset dodržovat přísahy, když teď byli Rahvin a ostatní osvobozeni.
„Odveď ji zadem na ulici,“ vyzval ho Rahvin, „a nechej ji tam. Nikdo ji nesmí uvidět.“
„Stane se, jak přikazuješ, ó mistře,“ ujistil ho Elegar a vkleče se uklonil. Vstal, zacouval, znovu se uklonil a vytáhl ženu za sebou. Ta ho samozřejmě poslušně následovala, oči měla stále skelné. Elegar se jí nebude na nic ptát. Věděl toho dost, aby si dobře uvědomoval, že některé věci ani nechce vědět.
„Jedna z tvých krasavic na večírek?“ ozval se za Rahvinem ženský hlas, když se vyřezávané dveře zavřely. „Teď si je oblékáš takhle?“
Rahvin ihned chňapl po saidínu, naplnil se jedinou silou a špína ležící na mužské polovici pravého zdroje se svezla po ochraně, již mu poskytovala jeho pouta a přísahy, které jej svazovaly s tím, co znal jako větší sílu, než je Světlo, dokonce než je sám Stvořitel.
Uprostřed komnaty se na rudozlatém koberci objevil průchod, otvor do prostoru ležícího někde daleko. Rahvin kratičce zahlédl komnatu lemovanou sněhobílými hedvábnými závěsy, než brána zmizela, a před ním stála žena oděná v bílém, s pásem setkaným ze stříbra. Lehoučké zasvrbění, jako by ho něco zastudilo na kůži, bylo vše, co mu prozradilo, že ta žena usměrňovala. Byla vysoká a štíhlá, stejně spanilá, jako byl on pohledný, tmavé oči měla jako bezedné tůně a vlasy, ozdobené stříbrnými hvězdami a půlměsíci, jí spadaly v dokonalých černých vlnách až na ramena. Většině mužů by touhou po ní vyschlo v ústech.
„Co to má znamenat, že jsi se sem takhle připlížila, Lanfear?“ chtěl vědět Rahvin. Sílu nepouštěl a raději si připravil několik ošklivých překvapení pro případ, že by je potřeboval. „Když se mnou chceš mluvit, pošli kurýra a dohodneme se kdy a kde. A jestli vůbec.“
Lanfear se usmála tím svým sladkým proradným úsměvem. „Ty jsi byl vždycky prase, Rahvine, ale málokdy ses choval jako hňup. Ta žena je Aes Sedai. Co když ji začnou postrádat? Posíláš také heroldy, aby oznámili, kde jsi?“
„Usměrňuje?“ ohrnul pysky Rahvin. „Není dost silná, aby mohla ven bez dohlížitelky. Nazývají necvičená děcka Aes Sedai, když polovina toho, co vědí, jsou triky, které se naučily samy, a druhá půlka jsou jenom oškrabky z povrchu.“
„Budeš pořád tak spokojený, až tě tahle necvičená děcka strčí do kruhu třinácti?“ Chladný posměch v jejím hlase ho popíchl, ale on to nedal najevo.
„Dávám si pozor, Lanfear. A není to moje ‚kráska na hraní‘, jak jim říkáš, spíš tady špehuje pro Věž. Takže teď jim hlásí přesně to, co chci, aby jim prozradila, a dělá to velice ochotně. Ty, kdo ve Věži slouží Vyvoleným, mi rovnou řekly, kde ji najít.“ Brzy přijde den, kdy svět odvrhne jméno Zaprodanci a poklekne před Vyvolenými. Bylo to přislíbeno velice dávno. „Proč jsi sem přišla, Lanfear? Určitě ne na pomoc bezbranné ženě.“
Lanfear jen pokrčila rameny. „Co se mě týče, můžeš si hrát se svými hračkami, jak se ti zachce. Nejsi zrovna pohostinný, Rahvine, takže mi odpustíš, když…“ Z nočního stolku u Rahvinovy postele se zvedl stříbrný džbánek a naklonil se, aby nalil tmavé víno do pozlacené číše. Džbánek se postavil zpátky a číše vplula Lanfear do ruky. Rahvin samozřejmě nepocítil nic, jen slabounké brnění, neviděl ji splétat žádná vlákna. Tohle nikdy neměl rád. Že ona vidí stejně tolik z jeho přaden, rovnováhu sil vyvažovalo jen maličko.
„Proč?“ zeptal se znovu.
Lanfear klidně usrkla vína, než odpověděla. „Protože se vyhýbáš nám ostatním, pár Vyvolených se tu zastaví. Přišla jsem první, abys věděl, že to není útok.“
„Ostatní? To je nějaký tvůj plán? K čemu já potřebuju pletichy někoho jiného?“ Náhle se zasmál, hlubokým zvučným smíchem. „Takže to není útok, co? Tys nikdy nebyla pro otevřený útok, že ne? Možná nejsi tak špatná jako Moghedien, ale vždycky jsi dávala přednost křídlům a zadním řadám. Tentokrát ti však budu věřit natolik, abych si tě vyposlechl. Dokud tě budu mít na očích.“ Kdo by důvěřoval Lanfear, stojící za jeho zády, by si plně zasloužil nůž, který se mu mohl docela dobře v zádech ocitnout. Tedy ne že by byla příliš důvěryhodná, i když byla pod dohledem. Její nálady byly přinejlepším nevyzpytatelné. „Kdo ještě má být součástí tohohle plánu?“
Tentokrát se mu dostalo jasnějšího varování – byla to mužská práce – když se otevřel další průchod, za nímž byli vidět mramorové oblouky vedoucí až na rozlehlé kamenné lodžie a křičící racci kroužící po bezmračné modré obloze. Nakonec se objevil muž, prošel otvorem, a ten se za ním zavřel.
Sammael byl pevně stavěný muž, vypadal větší, než ve skutečnosti byl, měl rychlý, čilý krok a prudkou povahu. S modrýma očima, zlatými vlasy a úhledně zastřiženou hranatou bradkou by byl považován za nadprůměrně hezkého, kdyby nebylo šikmé jizvy, jako by ho někdo přetáhl přes obličej doruda rozpáleným pohrabáčem, jež se mu táhla od okraje vlasů po bradu. Mohl si ji tenkrát nechat odstranit, před všemi těmi dlouhými lety, ale rozhodl se jinak.
Spojený se saidínem stejně pevně jako Rahvin – takhle zblízka to Rahvin nejasně viděl – si Sammael druhého muže ostražitě prohlížel. „Čekal jsem služebné a tanečnice, Rahvine. To už tě tahle zábava po všech těch letech konečně unavila?“ Lanfear se tiše zasmála do svého vína.
„Mluvil tu někdo o zábavě?“
Rahvin si otevření třetího průchodu ani nevšiml. Za tímto byla vidět rozlehlá komnata plná nádržek a kanelovaných sloupků, téměř nazí akrobaté a ještě méně odění sloužící. Mezi účinkujícími se dosti rušivě vyjímal podivný hubený stařík v pomačkaném kabátci, jenž tam seděl. Dva sloužící v tenoučkých kouscích látky, která skoro nestála za zmínku, muž se skvěle vypracovanými svaly s podnosem z tepaného zlata a nádherná, smyslná žena nejistě nalévající víno z karafy z broušeného skla do stejného poháru na podnose, následovali nově příchozí, než se otvor ztratil.
V každé jiné společnosti kromě Lanfear by byla Graendal považována za oslnivě krásnou ženu, svěží a dobře vyvinutou. Šat měla ze zeleného hedvábí s hlubokým výstřihem. V dlouhých vlasech barvy slunce měla rubín o velikosti slepičího vejce. Vedle Lanfear však byla jen kyprá a hezká. Pokud jí nevyhnutelné srovnání nějak vadilo, její pobavený úsměv to rozhodně neprozrazoval.
Když mávla rukou plnou prstenů někam za sebe, její zlaté náramky zachřestily. Služebná jí rychle s podlézavým úsměvem, jaký se zračil i na sluhově tváři, podstrčila pohár. Graendal si jich nevšímala. „Takže,“ pravila rozverně. „Skoro polovina přeživších Vyvolených na jednom místě. A nikdo se nepokouší nikoho zabít. Kdo by to čekal před návratem Velikého pána Temnoty? Išamaelovi se nějakou dobu dařilo zabránit nám, abychom si šli po krku, ale tohle…“
„To vždycky mluvíš tak otevřeně před svými sluhy?“ zavrčel znechuceně Sammael.
Graendal zamrkala a ohlédla se na dvojici, jako by na ně zcela zapomněla. „Oni nebudou bez dovolení mluvit. Vzývají mě. Že ano?“ Oba sluhové padli na kolena a téměř blekotali, jak ji nesmírně milují. Bylo to skutečné. Oni ji opravdu milovali. Teď. Graendal se po chvíli lehce zamračila a sluhové ztuhli s ústy otevřenými uprostřed slova. „Budou pokračovat. Ale teď už nám nebudou překážet, že ne?“
Rahvin zavrtěl hlavou a napadlo ho, kdo to asi je, nebo spíš byl. Tělesná krása u Graendaliných sluhů nedostačovala. Museli mít také moc či vysoké postavení. Bývalý urozený pán jako dveřník, vznešená paní jí připravovala lázeň. To bylo podle Graendalina vkusu. Dopřávat si byla jedna věc, ale ona to vyloženě přeháněla. Tahle dvojice mohla být užitečná, pokud by se s ní správně zacházelo, jenomže Graendal použ