Neznámá známá Hana Vítová

Adina Mandlová, Lída Baarová, Nataša Gollová… Prvorepublikové herečky fascinují lidi dodnes. Částečně svou krásou, trochu zidealizovaným obrazem třicátých a čtyřicátých let. A velký podíl na tom má i fakt, že na rozdíl od současnosti, kdy víme o všech celebritách všechno (někdy i to, co bychom raději nevěděli), novináři tehdy více respektovali život hvězd mimo stříbrné plátno.

Také Hana Vítová dodnes zůstává zahalena tajemným závojem. Povídá se o ní, že ke konci života chodila po pražských nábřežích a broukala si písničky ze starých filmů, známý je i tragický osud její jediné dcery Bedřišky. Ale jaká byla pod filmovým make-upem?

Píšu tuto knížku, která by měla vyvrátit mnoho nesmyslů a nepravd o jejím životě, dodnes se opakujících nejen v tisku bulvárním, ale bohužel někdy i v tom serióznějším.

To uvádí Ondřej Suchý v úvodu své knihy Neznámá známá Hana Vítová, v níž se snaží popsat, jaká byla tmavovlasá kráska doopravdy. Knížka doprovázená mnoha dobovými fotografiemi má čtyři hlavní části.

V první části autor, dlouholetý přítel Hany Vítové, vyvrácí lži a polopravdy, které se kolem herečky po její smrti vyrojily. Například o smrti její dcery či různých románcích, které si prý měla zažít se všemi – od Oldřicha Nového po Jana Wericha.

V druhé části čtenáři přibližuje její lásku k překladům a další záliby – věděli jste například, že Hana Vítová velice ráda vymýšlela křížovky a televizní soutěže?

Na rozdíl od některých jiných svých kolegyň uměla stárnout. Snažila se udržovat, hlavně psychicky, v dobré formě. Snad jí v tom pomáhaly oblíbené křížovky, anebo překlady, kterým se, myslím, věnovala až do posledních chvil.

Třetí část obsahuje výňatky ze vzpomínek Hany Vítové na veselé i méně veselé příhody z natáčení. Herečka upozorňuje i na to, že práce u filmu není taková, jak si ji často představují lidé zvenčí.

Ve čtvrté části na Hanu Vítovou vzpomínají kolegové z uměleckých kruhů. Zita Kabátová připomíná, jak si je dvě ve 30. letech všichni pletli, František Filipovský popisuje její angažmá v Osvobozeném divadle, Jan Werich vysvětluje, jak vzniklo umělecké jméno Hany Vítové (ve skutečnosti se jmenovala Jana Lašková).

Ačkoliv se na Hanu Vítovou někdy zapomíná pro její slavnější kolegyně (a sokyně v lásce i kariéře, jak se dozvíte při čtení), její život rozhodně nebyl nudný. Příští rok v lednu uplyne 100 let od narození Hany Vítové, tak si na ni s touto pěknou knížkou zavzpomínejme… Jako Aleš Cibulka, který v doslovu knihy píše Haně Vítové moc hezký dopis:

Je škoda, že jste se nedožila dnešní doby. Byla byste překvapená! Vaše filmy neupadly v zapomnění, televize je neustále reprízují, jsou digitálně čištěny, vycházejí na nejrůznějších nosičích, získávají si stále nové a nové diváky. I mezi tou nejmladší generací. Inu, Vaše filmy prověřila doba a o některých už tedy můžeme s jistotou říci, že se opravdu povedly.
V roce 1978 jste v jednom rozhovoru doslova řekla: „Skutečnou filmovou hvězdou jsem nikdy nebyla. Být filmovou hvězdou má totiž i svoje zákony. Taková správná hvězda by měla ve volných chvílích odpočívat v lenošce a chřupat pralinky, obklopena řadou služebných, a nesmí pochopitelně na žádnou domácí práci ani sáhnout. Napadlo mě ale, když jsem o tom přemýšlela, že jsem vlastně poskytla lidem prostřednictvím biografu řadu příjemně strávených večerů. Snad ani to není tak docela zanedbatelný životní úkol.“
Není, paní Vítová, určitě ne! Proto mi dovolte, abych Vám za všechny Vaše obdivovatele za ty nádherné večery poděkoval.
Mějte se dobře a hezky si tu stovku oslavte.

Aleš Cibulka

Přidat komentář

V knize prý Hanu Vítovou bráníte. Proti komu a čemu?

Nejen proti bulváru, který za posledních deset let napsal o Haně Vítové nesmysly, ale bohužel i proti seriózním filmovým databázím, které obsahují mylná data. A taky proti autorům knížek, kteří psali vyslovené hlouposti. Podařilo se mi třeba sestavit snad kompletní filmografii a diskografii Hany Vítové a také seznam věcí, které natočila v rozhlase a televizi. Tenhle souhrn vyvrací názor mnohých, že po Pytlákově schovance Hana Vítová už jen živořila.

Kde se všechny ty nepravdivé údaje, o kterých jste mluvil, vzaly?

Těžko říct. Někdy jsem žasl nad úplnými samozřejmostmi. Třeba nad tím, že si nikdo nedal práci a neprolistoval časopisy Kino po roce 1945. Tam by se dozvěděl, že dcera Hany Vítové Bedřiška nespáchala sebevraždu kvůli Miloši Kopeckému či jednomu slavnému kolegovi Hany Vítové. Už v pamětech mého bratra z osmdesátých let je zmínka, že skončila život kvůli němu, z neopětované lásky. Jiří ale v té době už měl rodinu.

Vy jste se s Hanou Vítovou setkával. Jaké to bylo?

S Hanou Vítovou jsem se poznal díky dceři Oldřicha Nového Janě. Kvůli zmíněné tragické události jsem nevěděl, jak budu u Hany Vítové přijat; stalo se tak ale s takovou noblesou, jako kdyby žádná taková minulost neexistovala. Tak od roku 1983 jsem se s paní Vítovou začal sbližovat natolik, že jsem mohl zaznamenávat její vyprávění. Paní Vítová byla elegantní, nezahořklá, vtipná dáma a taková byla i naše setkávání.

Napadlo vás už tehdy napsat o Hané Vítové knihu?

To mě opravdu nenapadlo. V té době jsem byl opojen skutečností, že jsem mohl napsat knihu o Ljubě Hermanové. A že se celkově blýskalo na časy, takže jsem se mohl věnovat i panu Novému, a dokonce panu Werichovi. Ani já, ani paní Vítová jsme netušili, že o ní jednou budu psát a dopodrobna zmapuji její život.


1.1.2014  Týdeník Rozhlas

Přidat komentář