Chceme to, co máte vy

V londýnské ulici pro střední vyšší vrstvu Pepys Road se toto už nějakou dobu děje. Jenže nevypadá to, že by to mělo někdy skončit, ba naopak se začíná „vydírání“ stupňovat a k fotkám přibývá i kamerový záznam domu a jeho okolí. Co po nás asi chtějí? Říkají si zdejší obyvatelé.

Ti jsou tu tak různí a pestří, jako bychom se ocitli v nejproslulejší botanické zahradě. Žije tady osamocená vdova Petunia, která trpí nevolnostmi, jež přerostou ve smrtelnou nemoc. Často vzpomíná na svého zesnulého muže Alberta, který se neztotožňoval s novinkami jednadvacátého století, a také na svoji vnučku, která se o ni bude muset starat.

O několik domů dál bydlí bankéř Roger, který řeší vánoční prémie ke svému platu a vyjití s financemi v následujícím roce, se ženou Arabellou a dvěma dětmi. Manželka se s kamarádkou rozhodne odjet na vánoční svátky a nechat tu muže, aby konečně pochopil, co všechno musí zvládat. Jak snadné to asi pro něj bude?

Pak se tu nachází například Bogdan – zedník z Polska – který pobývá v domě s dalšími přáteli. Jel pracovat do Londýna proto, aby si vydělal peníze. Pro nic jiného. Budoucnost tu totiž žádnou nevidí. Chce odjet zpátky domů.

A to je jen krátký výčet mnoha obyvatel, které doplňuje umělec, začínající fotbalista, kontrolorka automobilů z Harare, muslimská rodina, apod. Jaké jsou jejich cíle a lidské životy? K čemu slouží Útočiště? Kdo nakonec tahá za nitky šachovnice?

*

Ženy pro něj představovaly praktickou obtíž, problém z reálného světa a ten bylo stejně jako ostatní problémy nutno řešit metodicky a pragmaticky. Zbigniew si nestanovoval žádná pravidla, ale životní zásady. O dívku se ucházel jedině tehdy, když měl dobrý důvod se domnívat, že už o něho jeví zájem. Nikdy se nezamilovával. Říkal, že v nic takového nevěří. Zastával filozofii, že pokud je chlap čistý, po finanční stránce solventní a není docela šereda, už tohle ho kvalifikuje mezi horních třicet procent mužského pokolení. Jestli navíc poslouchá, co mu žena říká anebo je schopen to přesvědčivě předstírat, ocitá se mezi horními deseti, či dokonce pěti procenty. Pak všechno závisí na tom, zda je schopen použít selský rozum: nesmí vypadat zoufale, nesmí se ožrat, musí nechat opít tu holku a vytěžit maximum z textových zpráv.

…

Joshua se teď začal svíjet ze strany na stranu vší silou, jakou dokáže vyvinout tříletý klouček. A byla to síla koncentrovaná, síla čiré vůle, a Joshua byl kromě toho podsaditý a svalnatý – potrubí, jímž proudila síla a odhodlání. Náhle změnil směr pohybu a vzepjal se vzhůru, takže Rogera prudce trkl přesně do brady.
„Kurva!“ zařval Roger; v očích ho zaštípaly slzy. Jakmile povolil stisk, ucítil, jak mu Joshua klouže. Chlapeček se ze záchodové mísy skulil dopředu a zdálo se, že propukl v pláč ještě předtím, než dopadl na zem. A v této fázi začal zcela bez varování kadit. Od zadnice se mu rozletovaly výkaly, jež sice nebyly co do konsistence úplně tekuté, ale do pevnosti měly daleko, a jako by tyto projektily představovaly nějakou výmetnou výbušninu, hošík se počal ohromující rychlostí plazit ze záchodu směrem k podestě schodiště.

*

Různé pohledy na současné problémy, ale i rozdílné myšlení osob každého věku, národnosti i pohlaví. Zajímavé dílko, které se nám vynasnažilo předat toho co nejvíce. A nebylo toho opravdu málo, ale bylo to tak dokonale podáno, že jste neměli problém ani v takovém množství postav. Ten, kdo se do více než pětisetstránkové knihy pustí, bude mít pocit, že jich muselo být mnohem méně, neboť čtení jde opravdu od ruky.

Autor recenze: Josef Němec

Když jsem získala tu možnost přečíst si Chceme to, co máte vy od Johna Lanchestera, vlastně jsem ani moc nadšená nebyla. Když jsem si uvědomila, jaká je to strašná bichle, veškeré čtenářské choutky mě přešly.

Inu je to tak, zapadla jsem mezi dnešní zhýčkané čtenáře, kteří si vybírají knížku podle její délky. Jak je to nad tři sta padesát stran, nejdou do toho. No i já poslední dobou tak vybírám. Teď můžu říct, že je to velká chyba. Kdybych se tímhle pravidlem řídila i teď, ošidila bych se o takový skvost, jako je právě Chceme to, co máte vy.

Příběh nás zavádí do londýnské ulice Pepys Road. Je to docela obyčejná ulice, jakých jsou v Londýně stovky, přesto je čímsi unikátní. Totiž svými docela obyčejnými obyvateli a jejich malými životy.

Žije tu bankéř Roger, jeho marnivá manželka a jejich maďarská chůva, která se přes své dobré vzdělání rozhodla dělat právě tuto práci. Taky je tu postarší žena, která zjistí, že je nevyléčitelně nemocná, mladý fotbalista ze Senegalu, který do Londýna přišel hrát první ligu, nebo pákistánská rodina vlastnící místní obchod. Je tu i umělec, který je známý především pro svou anonymitu, taky umělcova rádoby asistentka, polský zedník Zbigniew a dopravní policista ze Zimbabwe.

Tohle všechno jsou lidé, jejichž životy se protnuly v jedné ulici.  A jejichž vztahy byly jednoho dne vystaveny nečekané zkoušce.

V průběhu devadesátých let se cena nemovitostí v této ulici rapidně zvýšila, což dospělo až k jedné docela kuriózní situaci. Jednou ráno našel každý z obyvatel ve schránce pohlednici s obrázkem svého domu a slovy CHCEME TO, CO MÁTE VY!

V tom okamžiku na sebe začnou všichni sousedé nedůvěřivě pokukovat a jen potichu se mohou dohadovat, kdo je za to zodpovědný!

Jednoho dne koncem léta se po obyčejné ulici jižního Londýna v prvním ranním světle pohyboval tiše a zvolna muž v mikině s kapucí. Cosi zde dělal, i když náhodný divák vy se sotva dovtípil, oč jde.

Chceme to, co máte vy se nejsnadněji popisuje jako literární verze fotoalba života v Londýně jednadvacátého století. Pomalu vás vtahuje a zase vytahuje z jednotlivých lidských osudů a nechává jen na vás, jak si domyslíte jejich celý příběh. Stejně jako fotka zachycující jen jeden okamžik z celého života vám dává nahlédnout a okusit. Jste jen tichým pozorovatelem oněch krátkých epizod.

Nejméně populární žena v Pepys Road kráčela zvolna po chodníku a dávala si načas, šíříc kolem sebe strach a zmatek. Rozhlížela se zprava doleva, dopředu a dozadu a neunikla jí jediná podrobnost. Zdálo se, že má neuvěřitelnou spoustu času, a přitom je posedlá pocitem vyššího poslání a cíle. Nevypadala, že by si uvědomovala, jaký strach a zmatek kolem sebe šíří, a přece o tom v hloubi duše věděla.

Jak se mi původně do téhle bichle nechtělo, tak teď se mi jí s těžkým srdcem vzdává. Má v sobě totiž takové to podobné kouzlo jako knihy Charlese Dickense nebo Wirginie Woolfové. Když čtete, musíte se na chvíli zastavit a zamyslet, vstřebat to a být unešení.

No, já unešená rozhodně jsem a mám pocit, že ještě hodně dlouho budu. A ráda.

Autorka recenze: Mirka Foltová