Domov na konci světa

O tom, ale i mnohém dalším se snaží vyprávět kniha amerického romanopisce Michaela Cunninghama, který za svoje dílo Hodiny (v originálu The Hours) získal Pulitzerovu cenu, Domov na konci světa.

Bobby a Jonathanem se znají už od útlého dětství. Jsou si více než bratry. Sledujeme jejich společný život z pohledu obou dvou, ale i matky jednoho z nich. Alici, matce Jonathana, se soužití těch dvou vůbec nelíbí, neboť zjistí, že nejsou jen přátelé, ale i milenci. A to přeci nejde, vždyť jsou to ještě děti, ač v období puberty.

Sama však zjišťuje a uvědomuje si, že zanedbala své sny. Řídila se jen příkazy a morálkou. Bobby, ke kterému cítí sympatie, jí otevře nový pohled na svět. Ne jen díky tomu, že vyzkouší poprvé joint. I když i to má na to vliv. Dokáže opět chápat svého manžela a prožívat s ním radosti života.

Bobbymu nebylo mnoho přáno. Přijde o bratra. Matka se mu předávkuje. A otec? K tomu tolik necítí. Proto je rád, že našel Jonathana. Jenže idylka musí skončit, je třeba dospět.

V druhé části se posuneme dál. Jonathan se přestěhuje do New Yorku. Obývá byt se spolubydlící Clare, která touží po potomkovi.

Najde tu konečně smysl svého života? Založí rodinu? Anebo bude nadále vyhledávat milence?

Co donutí člověka, aby se změnil? Sexuální zkušenost? Žena? Dítě? Nemoc?

*

Delší dobu jsme tam stáli beze slova, což bylo pro nás dva dost netypické. Obvykle jsme se mlčení vyhýbali. Oba jsme mluvili rádi a uměli čeřit vzduch kolem sebe hovorem, slovní hrou nebo úryvky písní. Přes oblohu přeletěl srpovitý stín jestřába. Prázdná plechovka od limonády se před mnou na zemi zaleskla jako kdovíjaká cennost.
„Poslyš, tati…“ zkusil jsem to znovu.
Nereagoval. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že namáhavě lapá po dechu.
„Tati?“ zeptal jsem se. „Není ti něco?“
Tvář mu pohasla a oči měl nepřirozeně velké, jak se usilovně snažil vtáhnout do plic vzduch. Měl v nich vyděšený pohled ryby, vytažené z vody na svět plný bodového, nedýchatelného světla.
„Tati? Můžeš mluvit?“
Zavrtěl hlavou. V první chvíli jsem od něj chtěl utéct. Dostal bych se z toho. Všechno bych zatloukl. A nikdo by mě ani z ničeho nepodezíral.
„Tati,“ opakoval jsem bezmocně. „Prosím tě, tati – co mám dělat?“
Pokynul mi, abych šel blíž. Vzal jsem ho kolem ramen a nasál při tom do sebe jeho vůni, směs whisky a kolínské, kterou jsem vnímal už jako malý. V plicích mu hvízdalo, jako když se přejíždí nehtem po nafouknutém gumovém balonku.
Opatrně, jako by byl z porcelánu, jsem ho posadil na kamenitou zem, usedl vedle něj a podpíral ho.
Tak – a je to tady, honilo se mi hlavou. Tohle je tedy tátova smrt. Nevěděl jsem, jak mu pomoct, co dělat ani kde ho pak pohřbít…

*

Dílo je velice dobře psychologicky zpracováno. Vidíme tu silný posun v myšlení a cítění postav. Setkáme se tu i s významným pojmem – Woodstock. Věřím, že každý si tu dokáže něco svého najít. Je to zase něco jiného, co stojí za přečtení.

Autor recenze: Josef Němec
Převzato z iDnes