Dirigent

Leningrad (dnes Petrohrad) protazím žije vlastním životem. Hrůzné chvíle se mu vyhýbají, ale brzy ho také čeká úděl vzdušného, vražedného komanda Luftwaffe, které nenechá jen tak něco naživu.

Dmitrij Šostakovič, významný skladatel hudby, nevnímá nic jiného než svoji práci. Chystá se napsat dílo, které nemá obdoby. Píše symfonii, jejímž prostřednictvím chce povzbudit jeho město, aby se nevzdávalo. I za cenu toho že zůstane s rodinou v plápolajícím pekle války. Podaří se mu to? Dokáže si splnit sen a zároveň přežít s rodinnými příslušníky?

Hrozba nepřátel je natolik veliká, že hudebník Nikolaj Sollertinskij neváhá poslat svoji devítiletou dceru Soňu vlakem s ostatními dětmi do bezpečí. Trhá mu to srdce, možná ještě více než úmrtí jeho ženy. Shledají se ještě někdy? Nebo je navštíví ta, která není nikdy vítána?

Osudy lidí jsou vrženy do období smrti. Město se evakuuje a nejvýznamnější elita míří na Sibiř. Někteří i přesto v Leningradu zůstávají, aby bránili svůj domov. Mezi nimi je i tanečnice Nina Bronnikovová, která zlomila již ne jednomu muži srdce. Její krása a ladnost okouzlí všechny. Podaří se někomu stát po jejím boku?

A co teprve dirigent Karl Eliasberg, který má se svým souborem nahradit kulturní elitu Leningradu? Samotář žijící se starou matkou si moc zprvu nevěří, ale doufá, že se vypracuje a udělá díru do světa. Splní se mu sen? Zasáhne ho amorův šíp?

*

Eliase pokryl ledový pot. Tohle nedopadne dobře.
Než se stačil dostat pod střechu tržnice, na ulici vypuklo peklo. Vrhl se pod dřevěný dvoukolák odstavený v rohu náměstí. Ti, kdo se neschovali, neměli nejmenší šanci přežít. Vzduchem létalo sklo a jako hustý déšť se snášelo na zem. Z okolních domů odpadávaly kusy zdiva a drtily kosti a lebky. Zdálo se, jako by samotný vzduch zhutněl do tvrdé betonové hmoty, jež se rázem rozpadla a bombardovala nebohé chodce.

Jako by ohluchl: dunění hroutícího se zdiva, řev motorů, přízračný svist padajících bomb. Ale ze všeho nejhorší bylo sténání a vyděšený křik lidí. Nic podobného nikdy neslyšel a bylo mu jasné, že na to do konce života nezapomene. Ještě po měsících se v noci probouzel a s otevřenýma očima poslouchal strašné úpění umírajících – stejně jako viděl jejich krev pomalu stékající po dlážděném náměstí. Prsty si zacpal uši – zarazil je tak hluboko, že měl strach, jestli je ještě vůbec vytáhne – a tvář zabořil mezi kamenné kostky. Pod vůz zavanul podivně horký vítr. Ocitl se v pekle…

*

Příběh založen na skutečných postavách, ale i situacích Vás uhrane svoji jedinečností. Síla hudby prolínající se s nepříznivými osudy své doby, spoutaná láska ve vibracích dopadajících bomb, pošramocené rodinné kruhy krví…Otevřete knihu a ponořte se do ruské zimy, na jejímž pozadí vše ožívá.

Autor: Josef Němec

Zamýšlela jsem se nad tím, když se mi dostala do rukou kniha Dirigent od Sarah Quigleyové. České vydání má celkem nenápadný přebal s obrázkem dirigentského pultu, partitury a ruin leningradských domů v pozadí. Ten jsem samozřejmě sundala, aby se nepoškodil, a najednou jsem držela něco neskutečně krásného – knihu téměř bílou, snad s velmi jemným odstínem nějaké pastelové barvy, a tenkými vertikálními proužky. Notová osnova by je samozřejmě měla horizontální, přece však ten vpravdě velmi jednoduchý motiv vyvolával spoustu pocitů, spoustu očekávání – protože je tak bledá, tak čistá, jako nepopsaný list. Šostakovičova slavná symfonie, jako i osudy všech obyvatel válkou sužovaného Leningradu, jsou zatím jen pouhou myšlenkou, již třeba zaznamenat – od první čárky. Příběh může začít.

Píše se rok 1941. Léto, horké dny, bílé noci. Dmitrij Šostakovič si urovnal své vztahy s režimem, stal se z něj uznávaný a podporovaný umělec a žije víceméně poklidným životem. Jeho díla se zpravidla ujímá leningradský symfonický orchester pod vedením dirigenta Mravinského, s nímž si skladatel rozumí a vychází. Doma má milující manželku – ráznou, vášnivou Ninu, a dvě rozpustilé děti. V těchto dnech ještě netuší, jak tragicky se všechno brzy změní a jakou důležitou roli v blížícím se boji sehraje symfonie, jež má zatím v jeho mysli jen nejasné obrysy.

Ve druhé linii sledujeme život Karla Eliasberga, zvaného Elias, jehož život se snad od Šostakovičova nemůže lišit víc. Jako dirigent rozhlasového orchestru zaujímá v leningradském uměleckém světě druhořadé místo, smetánka o něm ví, ale přehlíží ho, a on se nikam dál vlastně ani nesnaží proniknout. Žije se svou rychle stárnoucí, ne moc snášenlivou matkou, skromně a ve stínu, a snaží se dělat to, co si zvolil za své povolání, nejlépe, jak to jen jde, bez ohledu na uznání okolního světa.

Od začátku se dá tušit, že životy těchto dvou svérázných mužů se v nějakém bodě významně protnou, a přece – pokud čtenář náhodou nemá velmi podrobně prostudovanou historii obležení Leningradu, nemůže než být překvapen, jakým způsobem k tomu dojde.

Koncem léta už je všem jasné, že válka pustošící velkou většinu Evropy se nevyhne ani Rusku. Přes silácké řeči a opakované ubezpečování vlády, že Hitlerova vojska nepředstavují žádné větší nebezpečí, se Leningrad už v září ocitá v obklíčení – poslední spojení mezi městem a okolním světem je přerušeno, obyvatelé jsou ponecháni sami sobě. Takhle začalo jedno z nejdelších obléhání celé historie lidstva, a také zdaleka nejničivější.

Symfonický orchestr i s Mravinským se už dávno přesunul na Sibiř, do bezpečí. Situace se ze dne na den zhoršuje. Jídla rychle ubývá, denní příděly chleba se snižují na směšnou částku, vyhladovělí lidé směňují své nejcennější věci za hrstku rýže, ti nejzoufalejší, kterým už nezbylo nic, neváhají krást a zabíjet. Nina, v obavách o děti, naléhá na Šostakoviče, aby využil svých kontaktů ve vládě a také i s rodinou unikl, pokud je to ještě vůbec možné. Ten si nechá několik šancí proklouznout mezi prsty – právě začal pracovat na své symfonii a rodina, ač se za to sám před sebou stydí, pro něj v této chvíli představuje spíš přítěž. Potřebuje klid. Potřebuje ticho. Je přesvědčený, že přesun by ho v této chvíli příliš rozptýlil a neblaze se projevil na výsledku jeho práce.

Elias zatím pokračuje ve svém. Mají s rozhlasovým orchestrem nacvičit Čajkovského, pro vysílání do zahraničí. S pokračující zimou se tento úkol zdá téměř nezvládnutelný. Hladem zesláblí členové orchestru sotva udrží nástroje v rukou. Elias se nevzdává. Je nutno vydržet. Není možné se vzdát. V žádném boji.

Těžko shrnout těchto bezmála čtyři sta padesát stran a neobrat je přitom o většinu jejich kouzla. Děj má vícero postav – kromě těchto dvou hrdinů tady důležitou roli sehrává ještě houslista Nikolaj Nikolajev, Šostakovičův a později také Eliasův blízký přítel, jenž se rozhodne zachránit jedinou milovanou osobu, jež mu na světě zbyla – svou jedenáctiletou dceru Soňu. Scéna, kdy se s ní loučí na přeplněném nádraží v změti plačících dětí, je beze všech pochyb jednou z nejsilnějších v celé knize. Po dlouhých dnech ticha a nejistoty pak přijde zpráva, že vlak s dětmi do své cílové stanice nikdy nedorazil. Kousek za Leningradem vjel přímo do německého tábora…

Nakonec odjíždí i Šostakovič. Pár týdnů nato už se Leningrad změní k nepoznání. Bombové nálety město bolestně zjizvily a připravily jeho obyvatele o poslední kapku naděje, když zničily sklad s potravinami na předměstí. Není co jíst. Je to zoufalejší, než by si člověk dovedl představit. Na jaře tající sníh odhalí rozřezaná lidská těla v ulicích. Elias rozkrájí svou koženou aktovku na noty, proužky vyvaří ve vodě, na několik večerů má s matkou polévku. Za kostku cukru se platí třeba klavírem. K čemu hudba?

A přece – stranické vedení se v krajně vypjaté situaci rozhodne pozvednout morálku obyvatelstva, čekajícího na svou pomalou smrt, tím, že nastuduje pompézní, mocnou Šostakovičovu symfonii. Bude se hrát pro zdejší a zároveň přes ampliony přenášet ven, ať všichni slyší, že hrdý Leningrad ještě dýchá, ještě se nevzdal – ať slyší vojska Rudé armády, ale i nepřátelé. Tímto úkolem je pověřen Elias, jako jeden z mála, kdo ve městě z vlastního rozhodnutí zůstal.

Ukáže se, že drtivá většina souboru je mrtvá nebo byla povolána do vojenské služby. Zbylo nějakých patnáct členů, kteří po patnácti minutách hraní padají ze židle. Jsou nemocní, podvyživení, zimničně se třesou. A tohle má být velkolepé?

A přece nejspíš bylo – Karl Eliasberg se tím zapsal do historie, dočkal se konečně uznání. Za jakou cenu, to si snad nikdo nedokáže pořádně představit. Sarah Quigleyová, spisovatelka zkušená a jaksi nekompromisní, plně využívá těch mnoha stránek, abychom na konci byli tomu pochopení blíže. Píše svou vlastní symfonii, pomalu, rozvážně, s citem, aby ji pak rázně uzavřela v až bolestně působivém finále.

Ne že by se knize nedalo nic vytknout, ty drobnosti však i fajnšmekra úplně přestanou trápit na posledních čtyřiceti stranách. To utrpení, ale i vášeň a touha nevzdat se ani ve chvílích beznaděje se vystupňuje v krásném crescendu a krátce odezní v draze vykoupeném poznání, že se člověk nemýlil, když prostě věřil.

Autorka: Míša Rosová

* * * * *

Elias seděl a mezi koleny si ze všech sil tiskl ruce. Bolest v rukou a tváři splývala s venkovním hlukem. Bylo to k nevydržení. Chvílemi se mu zdálo, jako by snad ani nebyl ve svém vlastním těle. Mysli na hudbu, na tu úžasnou symfonii, opakoval si v duchu. Vzpomeň si, jaké to bylo onehdy u Šostakoviče v pracovně. Zkusil si vybavit skladatelovu tvář a její proměnlivý výraz: docela jasně viděl, jak špulil rty, když se dostal k nějaké obtížné pasáži, jak spolu se stoupající melodií postupně zvedal obočí. Uvolnil si levou ruku a na koleně si přehrál úvodní téma. Opravdu se skladba tak záhy přesouvá do hlavní tóniny, nebo si to špatně zapamatoval? Zvuky kolem něj pomalu utichly; naklonil hlavu na stranu, opřel ji o pravidelně se otřásající zeď, zavřel oči a odevzdal se hudbě.
Byl zhruba v polovině úvodu – stále ještě si nebyl tak docela jistý, jak je to s tou hlavní tóninou –, když se ozvala hromová rána a paní Bobrovská pronikavě zaječela. Celý sklep se rozvibroval. Elias rychle otevřel oči, ale v naprosté tmě vůbec nic neviděl. Docela jasně cítil, jak mu ze stropu padají na hlavu kusy omítky.
„Takže nakonec nás přece jen zasáhli,“ ozval se pan Šapran. „Už jsem si myslel, že to dopadne dobře.“ Nevypadal nijak vyděšeně. Spíš otráveně, jako by to byla jen nějaká drobná nepříjemnost, která člověka zlobí, ale nemusí se kvůli ní nijak zvlášť vzrušovat.