Osm týdnů v blázinci

Osm kapitol rovnajících se osmi týdnům, které naše hrdinka stráví v tomto zařízení, vychází z deníkových zápisků, jež si vedla sama autorka, které v obdobné klinice byla. Psychiatrická klinika, blázinec, cvokhaus, co má člověk od takového zařízení vlastně očekávat? Přesně takové jsou první myšlenky Mily, která společně s dalšími „nováčky“ sedí v přijímací místnosti kliniky, pozoruje hemžení kolem, především pacienty, u kterých je někdy hned vidět, s čím tady jsou diagnostikováni, u některých je to nejasné. Vypadají většinou totiž tak … normálně, jako ona sama. Ale právě to je myšlenka, která se prolíná celou knížkou: „Kdo je vlastně normální?“

„Osm týdnů v blázinci“ je vlastně takovou sondou do života a systému v „blázinci“. Jsou to místa, o nichž má každý nějaký názor, přesto mnohdy značně odlišný. Od dramatických představ jako z kultovního filmu „Přelet nad kukaččím hnízdem“, až po naprosto tiché pokoje, kde pacienti pod vlivem prášků tiše sedí či leží a koukají do prázdna. Tak to vidí i Mila, která kapitolu od kapitoly prochází obdobným vývojem, aby nakonec zjistila, že lidé kolem ní jsou normální, jen většinou se rozhodnou, že své vnitřní „křeče“ už nesnesou a musí si nechat pomoci si je uvědomit tak, jak je to nutné.

Seznamuje se lidmi, kteří mají všemožné problémy – od bulimie a anorexie, přes depresivní stavy až po poruchy v sexuální orientaci. Čímž vzniká úžasný kolorit postav a postaviček, jimiž autorka zaplnila celou svoji knížku. Knížku o životě za neviditelnou zábranou, kterou ohraničuje samotná klinika. Lidé z venku do tohoto světa nahlížejí s nejistými obavami. Mají pacienty litovat, nebo se jich bát? Ale jak Mila zjišťuje, spíše jim závidět, protože jim bylo dopřáno si vybrat oddechový čas od života.

„Osm týdnů v blázinci“ není ani dramatickým příběhem o utrápených lidech, ani humorným pohledem do světa podivínů. Je to velmi čtivé a atraktivní čtení, o lidech z naší uspěchané a neurotické doby, kteří našli odvahu si problém přiznat, a teď hledají cestu ven z toho kruhu společenského očekávání. Je to i hlavně příběhem, že život žijeme jednou, a jak se ho rozhodneme prožít, je pouze na nás.

Z německého originálu „Ach Wochen verrückt“ (2011) přeložila pro nakl. Ikar, Euromedia Group, Helena Čížková v roce 2014.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář

Musím přiznat, že jsem si knihu vybrala, protože jsem byla zvědavá, jak si autorka poradí s tématem blázince. Mohla by z toho být pěkná fraška a nebo zajímavý příběh. Naštěstí se povedla druhá varianta. Po dočtení této slabounké knížky jsem musela uznat, že má hodně do sebe. Moje poznámky a podtrhaná moudra jsou toho jasným důkazem.

Autorka píše, že zbláznit se je relativní pojem. Mohli bychom několik hodin, možná i dní debatovat o tom, co je normální a co není. Mohli bychom se do toho zamotat tak, že by se z nás natuty stali blázni a my se možná i octnuli v blázinci.

Jako každá správná kniha má i tato svoji hlavní hrdinku. Je jí Milena Winterová. Mladá dívka, kterou přestává bavit život. Nebaví jí vstávat, jíst, chodit, pracovat, komunikovat. Nejradši by všechen svůj čas proležela, prospala a byla by spokojená. Vždyť přeci svět snů je ten nejlepší. Její rodina si ale myslí něco jiného a vyšle jí do blázince. Do místa pro narušené, které by ji mělo dát opět do formy. Skládání rozlítaných částeček svého já není žádná sranda, což Mila po několika týdnech zjistí sama.

Její nostalgie jí však za nedlouho opustí. Možná díky sympatickému hipísáckému doktorovi a nebo jen díky prostředí, které jí nutí přemýšlet o životě. Koukat na to, kdo má co za jaké problémy a jak se s ni mi pere. Autorka do děje zapojila Milinu spolubydlící bulimičku Claru, truchlící laň Katarinu a ženu v mužském těle Rona. Ač jsou příběhy těchto postav jen rámcové, tak jsou zajímavé a člověk by se o nich rád dočetl i něco víc. Určitě tu nejsou jen oni, ale i další kupa bláznů. Jen si vybrat. K mému zklamání tam nebyl pětivteřinový Bob. Ten se pohybuje pravděpodobně někde jinde.

Přestože se jedná zvláště o hluboké depresivní dno Mileny, tak se tam sem tam objeví krom potoků slz i nějaký ten humor a nadsázka. Osm týdnů v blázinci Vás možná dokope k něčemu, co ani nevíte, že chcete. Je to kniha plná myšlenek a vzpomínek.

Kniha mě zaujala víc, než jsem čekala. Přemýšlím komu bych ji mohla doporučit či k čemu bych jí mohla přirovnat. Není to určitě humorná kniha. Je to dílo o životě, který si s námi dělá co chce a z nás se tak stávají blázni. Ani nemusíme být v blázinci. Protože blázinec je všude kolem nás.

Krásné, dojemné, poučné, motivující a velice reálné.

Doporučuji.

Autorka recenze: Kristýna Bednářová
http://safienka.webnode.cz/

Přidat komentář

Eva Lohmannová je německá designérka interiérů a reklamní textařka. A k tomu navíc i spisovatelka. Kniha Osm týdnů v blázinci vychází z jejích vlastních zážitků z pobytu na psychosomatické klinice, kde si vedla deník.

Hlavní hrdinkou příběhu je mladá, 27-letá Milena Winterová, která jednoho dne zaklapla v práci počítač před koncem pracovní doby, odešla domů, zhroutila se do postele a věděla, že už nemůže fungovat dál.

Lékařská diagnóza zní: deprese. Mila se ocitá na psychosomatické klinice nebo klidně říkejme - v blázinci. Hrdinka toto slovo používá běžně. Jenže zároveň i pokládá otázku, zda je to objektivní výraz. Dá se říkat "blázen" tomu, kdo neunesl náročné pracovní tempo a potřebuje chvíli klid? Je "blázen" ten, kdo žije tak dlouho podle přání druhých, až zapomněl, co chtěl kdysi on sám? Je "blázen" ten, kdo truchlí nad rozchodem s partnerem?

Mila v osmi kapitolách popisuje běžný život kliniky i její osazenstvo - bulimičky, anorektičky, transexuála nebo profesně vyhořelé lidi. V blázinci platí jiná pravidla, než v "normálním" světě a všechno se tu zdá o tolik jednodušší. Vlastně skoro jako letní tábor pro děti.

Kladu si otázku, co se tu vlastně ode mě očekává. Očekává se ode mě vůbec něco? A mám pro změnu něco očekávat já?

Se svým osobním terapeutem dr. Henningsem vede Mila pravidelné rozhovory, kde si obklopena mnoha probrečenými kapesníky postupně uvědomuje důvody své únavy, pocitu neštěstí i rezignace.

Svěřuju se s tím, jak vidím sama sebe, totiž jako ovci z mnohohlavého stáda, která jde ráno do kanceláře, odkroutí si svých osm hodin a navrch přidá ještě nějaký ten přesčas, jen aby nebudila negativní dojem. Vyprávím o té hromadě nesmyslné práce, co mi dnes a denně znovu přistane na stole. O strachu, jenž mě zachvacuje, když si představím, že to tak půjde ještě roky.

Pohled na svět blázince tak vlastně ukazuje, že potencionálními blázny jsme my všichni, a koukat na tyto lidi skrz prsty je nesmysl. Jsou to zkrátka obyčejní lidé, kteří se někde cestou životem ztratili a teď hledají správnou cestu ven. Cestu k tomu být zase šťastnými.

"Víš," spustím trošku váhavě, "ono je vlastně jedno, s jakou poruchou tě sem poslali. Nakonec se tu totiž všichni učíme totéž." Leila mě sleduje pochybovačným pohledem. Připadám si strašně teatrální, ale přesto to dopovím: "Nakonec se tu všichni učíme znovu naslouchat svému srdci."

Osm týdnů v blázinci je vyprávění autentické, místy humorné, nutící k zamyšlení a vlastně i velmi uklidňující. Protože zjistíte, že být bláznem je úplně normální věc. Moc se mi líbilo. Doporučuji.

Autorka recenze: Eva Šamánková

Přidat komentář