Potížistka

Kniha popisuje Šárčiny prázdniny, které začínají poněkud nudně - místo výletem někam k moři, návratem domů, kam ji vlastně nic netáhne. S rodiči si příliš nerozumí a díky tomu, že se v rodných Nížanech příliš často nezdržovala, nemá tady ani žádné přátele.

Věci dostávají jiný obrat v momentě, kdy se Šárka potká se svou dávnou kamarádkou Ivanou, s níž se dostane do party místních mladých lidí, v níž jsou samozřejmě i kluci... Krom toho se začne přátelit s kuchařem Jarkem, ke kterému nakonec pocítí důvěru tak velkou, že se právě jemu jedinému svěří se všemi svými problémy, kterých není zrovna málo.

Šárka, studující v Praze, dosud bydlela u své sestry Štěpánky, která už má svou rodinu. Právě tady je zcela jistě největší Šárčin problém, konkrétně Štěpánčin manžel Marek.

S ním Šárka vždycky vycházela dobře, ale v den, kdy se jim narodil syn Mareček a Šárčin synovec, Marek se opil a ten večer Šárku znásilnil. Ta následkem toho otěhotněla a byla nucená jít na interrupci. Díky jednomu večeru se jí zhroutil celý svět ... rozešla se s Ondrou, kterého milovala, ukončila život dítěte, které nemělo být nikdy počato, o svěřování nemohla být řeč a to nemluvě o psychickém traumatu, které jí zůstalo.

Znásilnění samozřejmě neohlásila a doma se s ničím takovým svěřit nemohla. Zranila by tím především Štěpánku, které by se určitě rozbila rodina a iluze o šťastném manželství. Všechno dusí v sobě a tiše trpí taky třeba proto, že ještě na základní škole se jí kamarádka Anička svěřila, že jí tatínek osahává.

Šárka Aničce chtěla pomoct, ale protože Aniččin tatínek byl v Nížanech vážený člověk, nikdo tomu nevěřil a za černou ovci nakonec byla Šárka. Od té doby ztratila důvěru ke komukoliv a raději se se vším snaží vypořádat sama.

O jejím příběhu se dozvídáme až v samém závěru knihy, kdy sama všechno vypráví právě Jarkovi, ovšem každý čtenář snadno vytuší, co konkrétně Šárku trápí. Stále jsem doufala, že se Šárka svěří rodičům dřív, ale stalo se tak také až pár řádků před koncem knihy, takže vlastně můžeme jen odhadovat, jestli bylo v jejím případě lepší mlčet, nebo zdali se dlouhým mlčením trápila zbytečně.

Právě z tohoto důvodu bych určitě uvítala druhý díl Potížistky, protože konec se mi zdál jaksi otevřený, a to také díky SMS od Ondry, který se jí od rozchodu neozval, a na kterého stále myslí. Snad každý čtenář (čtenářka) si určitě přeje, aby se Šárka s Ondrou k sobě vrátily, hlavně proto, že jejich rozchod byl zcela zbytečný.

S Potížistkou jsem měla jediný problém, a to v nesnadnosti vcítit se do hlavní hrdinky. Ta je totiž hodně uzavřená a tím, že všechno dusí v sobě, naráží na nepochopení u druhých, čímž se pak vlastně zbytečně trápí všichni. O svých citech nerada mluví, nerada se někomu otevírá a pomoc druhých záměrně přehlíží.

Potížistka nekončí tradičně happyendem, jako většina knih Lenky Lanczové. Konec je totiž bezmála tragický, i když s velkými nadějemi v očích Šárky.

Knížka se čte doslova jedním dechem, což určitě není způsobeno jen nenáročným tématem, ale zcela jistě i umem autorky čtivým stylem psát.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář

Představovat spisovatelku Lenku Lanczovou snad ani není třeba. Její jméno je v oblasti dívčích románků už pěknou řadu let synonymem kvalitního čtení, vždy zajímavého děje a čtivosti. Ani Potížistka není výjimkou!

S osmnáctiletou Šárkou se život příliš nemazlí. Problémy jí provází už od dětství, kdy se jí její kamarádka Anna svěřila s tím, že jí tatínek osahává. Šárka se snažila kamarádce pomoci, vše řekla ve škole, ale protože Aniččin tatínek byl známý lékař, nikdo malé Šárce samozřejmě nevěřil.

Když chodila do osmé třídy, málem ji zneužil její učitel. Po zkušenostech s Aničkou už se se svým problémem nikomu nesvěřila, dusila ho v sobě až nakonec skončila na psychiatrii. Léčba však neměla valný účinek. Ani zdejší lékaři si nedokázali získat Šárčinu důvěru natolik, aby se jim se svým trápením svěřila.

Po střední škole následovalo vysokoškolské období, které Šárka trávila v Praze. Bydlela tady společně se svou sestrou Štěpánkou a jejím manželem Markem, kteří spolu zrovna tou dobou čekali miminko. Šárka v Praze chodila s klukem Ondrou, jezdila se svou partou na výlety a užívala si bezstarostného studentského života. Relativně klidné období však zčeřila noc, kdy se Štěpánce narodil syn a Šárce synovec Mareček. Marek se coby šťastný otec vydal tuto událost zapít s kamarády. Když se pak opilý vrátil domů, Šárku znásilnil. Druhý den se sice omlouval a svou zodpovědnost se snažil svalit na vliv alkoholu, ale Šárka dostala další životní ránu, se kterou se nedokázala vyrovnat. Okamžitě přerušila studium, dokonce se i rozešla se svým klukem a odjela na rok do Irska.

Letní prázdniny se Šárka rozhodla strávit doma v Nížanech. Nijak se tam netěšila, nic ji tam nelákalo, ale plánovala se tam zotavit ze všeho špatného, co prožila. Z původně nudné představy se vyklubaly docela pěkné prázdniny. Šárka se tam díky své bývalé spolužačce Ivaně dostala do její party, se kterou jela trampovat, potkala nové zajímavé kluky...a jednoho dne se znovu setkala se svou sestrou Štěpánkou, Markem a jejich malým synkem.

Nově vznikajícímu vztahu s Jarkem, kterého potkala v nedalekém motorestu, se ale zatím bránila. Nedokázala a nechtěla začínat nějaký vztah, protože se ještě pořád bála.

Známost navázala až s Benjaminem neboli Benem. Ben se kvůli ní rozešel se svou holkou Ditou, ale jeho špatnou stránkou byla přílišná žárlivost. Jednou si Šárka vyšla s Jarkem ven, dokonce se mu i se vším špatným, co ji v životě potkalo, svěřila, ale celá situace neskončila zrovna dobře. Ben je potkal, ztropil scénu a popral se s Jardou. Po tomto incidentu se Šárka s Benem rozešla.

Prázdniny končí a Šárka se vrací zpátky do školy, do Prahy- tam, kde to vlastně všechno začalo. Ovšem tentokrát si za své bydliště zvolila kolej.

Potížistce snad ani nedokáži nic vytknout. Řekla bych ale, že nepatří mezi typické romány Lenky Lanczové, hlavně proto, že nekončí happyendem nebo proto, že hlavním motivem knihy není přímo láska, ale spíš trápení a dívčí tajemství. S hlavní hrdinkou myslím není problém se ztotožnit. Ač se snaží působit nevrle a nepřístupně, padla mi do oka a dokázala jsem se do ní lehce vžít. Potížistka není typickým "slaďáčkem", ale reálným příběhem ze života, který navíc končí nečekaně a nikoli šťastně. Konec je tak trochu otevřený, takže by se k Potížistce klidně hodil i druhý díl, který bych si s chutí a ráda přečetla - stejně jako tuto knihu, kterou mi nezbývá než doporučit!

Autorkou recenze je Lucie Horáková

Přidat komentář