Odveď mě domů

Dospívající Isabelle je vychovávaná jako správná dívka z té správné rodiny. Jenže láska se na svolení neptá, a tak její první skutečná láska má nečekaně podobu krásného Roberta, syna jejich posluhovačky, syna černošské posluhovačky. V tehdejším Kentucky věc nejen nevídaná, ale vyžadující přímo exemplární ukázku toho, kdo kam v této společnosti patří a jak se má chovat.

A je jedno, že už od občanské války za zrušení otroctví uběhlo více než  půlstoletí. Lidská nenávist k většině cizímu a odlišnému je jedním z charakterizujících prvků společnosti. A přetrvává do dneška.  To se snažila ve své literární prvotině z roku 2013 vyobrazit americká autorka Julie Kiblerová. Její kniha „Odveď mě domů“ (orig. Calling Me Home) se odehrává totiž ve dvou časových liniích. Jedna v oněch časech nastupující druhé světové války, a druhá pak v současnosti.

Dneska stařičká Isabelle žije zcela sama a jednou z mála radostí jsou ji pravidelné návštěvy její kadeřnice Dorrie, černošské ženy s plno problémy, která se snaží především uniknout ze stereotypu její komunity a rodinné historie. Ta je jednoho dne slečnou Isabelle požádána, jestli by ji neodvezla na rodinný pohřeb. Dlouhá monotónní cesta autem je tak pro Dorrie nečekanou příležitostí poznat křehkou duši navenek velmi sebejisté staré dámy. Duši poznamenanou krutostí rovnající se peklu.

Kiblerová napsala silný dramatický příběh, který se svojí osudovou krutostí dá přirovnat, aspoň obsahově, k dílům amerických jižanských autorů jako Flannery O´Connorové. Na rozdíl od třeba úžasného románu „Černobílý svět“ od K. Stockettové zde Kiblerová neponechala ani kousek místa jakékoliv formě humoru či úsměvu.

Je to příběh, ve kterém je naivita mladé zamilované dívky vyvážena neúprosnou životní zkušeností té stejné osoby s odstupem desítek let. K tomu pomáhá především autorčina schopnost zaplnit děj dokonale různorodými postavami, silnými a děsivými ve svých mnohdy pokroucených charakterech. A přitom i prozíravý čtenář je neustále překvapován reálnou krutostí, kterou život dokáže připravit, a bude šokován závěrečnou pointou. Ovšem asi tou nejsilnější myšlenkou v příběhu je bezmoc, neřešitelnost. Má být hlas srdce silnější než slova rozumu?

V překladu Jakuba Volného vydal Ikar – Euromedia Group v roce 2013.

Autorem recenze je Bohdan Volejníček 

Přidat komentář

Na sklonku života se devadesátiletá běloška Isabelle vydává na cestu po Americe na pohřeb. Nikoho blízkého na světě již nemá, a tak požádá o doprovod svou mladou černošskou kadeřnici Dorrie. Tato na první pohled nesourodá, ale velmi blízká dvojice, se tak vydává na cestu, která pro jednu znamená konec jedné životní etapy a pro druhou začátek nového života. Isabelle se musí navždy vyrovnat se svou minulostí a Dorrie se snaží přijmout současnost a budoucnost. Je čas otevřít si navzájem své duše.

Ze současnosti se dostáváme do roku 1939 do městečka Shalerville. Šestnáctiletou Isabelle, dceru váženého lékaře, k smrti nudí konvenční společenské večírky, které však patří k společenským povinnostem vyplývajících z jejího původu. Jeden další takový využije a vytratí se s novou spolužačkou na úplně jiný "večírek". Zde však ve své naivitě naletí jednomu z mladíku, který se násilně domáhá intimnostem. Zachrání jí Robert, syn jejich služebné. Krásný a inteligentní hoch, bohužel však černé pleti. Doprovází jí k hranicím Shalervillu, kde na ně doslova křičí cedule, že černým po setmění vstup zakázán.

Tato událost navždy změní život Isabelle i celé Robertově rodině. Vzniklé přátelství pomalu přerůstá v lásku, tajné schůzky, strach i odhodlání. Isabelle v její mladičké naivitě nedochází, jak strašné následky může jejích láska přinést. Robert se snaží odolávat, neboť sám dobře ví, jak předsudky společnosti a stanovená společenská pravidla bolí. Avšak "pravá láska se nikoho na svolení neptá" a tak i Robert podléhá své lásce. Jenže Isabellina rodina, především matka a bratři, jsou schopni udělat cokoliv, aby neztratily nic ze svého společenského postavení a "zprznění bílé ženy černochem" je jeden z nejodsuzovanějších činů.

Isabelle tak ztrácí své dětské iluze a ocitá se na pokraji dospělosti, kdy se musí osamostatnit a začít nový život, který aspoň trochu může zmírnit její bolest nad ztrátou životní lásky, rodiny i víry a naděje. Teď na konci života jí zbývá jen celou tuto kapitolu uzavřít.

Dorrie vyrůstala v moderní době, přesto i ona zažívá předsudky společnosti. Trápí se se svým synem, který se dostává do jednoho průšvihu za druhým, trápí se s bývalým manželem a nevěří žádnému muži, i když se zdá, že jeden muž by v jejím životě přeci jen mohl být.

V knize se prolínají střídavě obě linie. Ještě nikdy jsem snad nečetla knihu, kde by se pasáže z minulosti a současnosti tak elegantně střídaly. Přechod z jedné roviny do druhé proběhl vždy tak, že jste po celou knihu neztrácely přehled. Obě postavy jste si museli zamilovat, Isabelle si prožila tolik bolestivých zkušeností, o to více jí však posílily. Sledovali jste její vývoj od mladičké naivity, přes bolestivé poznání až do smíření. Kdybych někdy chtěla poznat osobně nějakou postavu, jistě by to byla zrovna Isabelle. Dorrie je také příjemná a zajímavá postava, která během cesty dochází díky Isabelle k mnoha poznáním. I Robert byl okouzlující, Isabelle leckdy nechápala jeho odtažité chování, on se však snažil jen správně rozhodnout mezi srdcem a rozumem, neboť dobře věděl, co zlého se může stát a za to má můj obdiv.

Celá kniha je neskutečně krásná. Plna lásky, něžné romantiky, strachu, bolesti, poznání, předsudků i odpuštění. Při jejím čtení jsem ani nebrečela, jen se zatajeným dechem četla a cítila tolik nepopsatelných emocí. Není to žádný romantický kýč, a ačkoliv je plná smutku není to žádný srdcebol, veškeré události jsou předkládány smířeně a dospěle a o to více si tato kniha zaslouží pozornost.

Mrazí mě při představě, že autorka své dílo psala podle rodinné historie. Nechci ani věřit, že se jedná o debutové dílo, protože to co nám v něm autorka předvedla si zaslouží obdiv. Je těžké napsat knihu, která vzbudí emoce, ale nesklouzne do sladkobolu nebo klišé a tato kniha to dokázala. Chystá se prý i natočení filmu, na jednu stranu jsem na to velmi zvědavá, na druhou se bojím, že film nedokáže věrně přenést pocity, které ve mě kniha vyvolala.

Tento rok mě naprosto okouzlily tři knihy. Hvězdy nám nepřály od Johna Greena, Než jsem Tě poznala od Jojo Moyes a právě Odveď mě domů. Kniha která se dle mého může měřit právě s těmito skvosty. Příběh který Vás chytne za srdce hned na začátku a až do poslední stránky Vás nepustí ani nadechnout. Kniha, která opravdu vypadá jako příběh, který Vám někdo vypráví. Žádné přibarvování, žádné sladkobolné výlevy ani žádná přehnaná klišé. Prostě příběh takový jako sám život.

Autorka recenze: Barbora Obstová

Přidat komentář

Píše se rok 1939. Mladinká Isabelle, dcera ze zámožné rodiny žijící v Shalervillu, je jednoho dne zachráněna před znásilněním. Robert, její zachránce, je opravdu milý, hodný, pracovitý a velmi chytrý hoch. Ačkoliv si to Isabelle zprvu nepřipouští, nakonec tomu nedokáže zabránit – ti dva se do sebe zamilují.

Láska. Sama o sobě by nejspíš nebyla zas tak velkým problémem. To, že je Robert synem a bratrem dvou žen, které v rodinném domě Isabelle slouží, by v konečném důsledku ani tak moc nevadilo. Ale co třeba taková tmavá barva pleti?

Robert mě zrovna zachránil před něčím, co jsem si ani pořádně nedokázala představit. Přesto mě nesměl doprovodit až domů kvůli pravidlu, jehož smysl mě nikdy nenapadlo zpochybňovat. Přečetla jsem si ceduli, jako bych ji viděla poprvé v životě: NEGŘE, TADY V SHALERVILLU NEMÁŠ PO SETMĚNÍ CO POHLEDÁVAT.

Je to až s podivem, že? Skoro tři čtvrtiny století po tom, co černošské obyvatelstvo díky Lincolnovi získalo svobodu, se k černochům stále chovají jako k nějaké primitivnější formě života. Náš mladý pár to nebude mít lehké.

A opravdu. Po několika společných okamžicích příběh nabírá rychlý spád. Nic nemůže trvat věčně, byť to bylo třeba jen několik středečních odpolední a pár napsaných dopisů. Když se Isabelle nakonec dokáže dostat do jiného města a ve svých sedmnácti letech se za Roberta provdá, něco se musí nutně pokazit. A nejsou to jen udivené nebo znechucené pohledy bílých a vystrašené pohledy lidí s tmavou pletí…

Příběh je zasazen do zvláštní, celkem originální kompozice a formy, v níž se střídají pohledy postav i časové roviny v podobě retrospektiv. Ohraničuje jej vyprávění samotné Isabelle coby už téměř devadesátileté dámy. Do svých vzpomínek se vrací ve chvíli, kdy se svojí kadeřnicí Dorrie vyrážejí na cestu napříč Státy kvůli pohřbu.

Dívala se na mě skrz obraz v zrcadle svého staromódního kosmetického stolku, kde jsem jí každé pondělí upravovala vlasy. Pak její šedomodré oči, z nichž každým rokem víc a víc vyprchávala modř, udělaly něco, co jsem za tu řadu let, co ji stříhám, natáčím a foukám vlasy, ještě neviděla. Nejdříve se zaleskly. Pak se zalily slzami. Ruce se mi bezvládně svěsily, jako bych místo nich měla hroudy jílu, do nichž se vsákly ty její slzy a ztěžkly.

Dorrie má taktéž své osobní problémy. Tato cesta pro obě možná nakonec bude znamenat víc změn v jejich vztahu, než by si zprvu připustily…

Musím říct, že už po otevření knihy a po přečtení prvních několika stránek jsem věděla, že čtu něco výjimečného. Vy byste si zase mohli říci, že příběhů o lásce je spousta. Souhlasím. Tento je ale jiný. Dorrie by možná namítla, že to není jen o lásce, ale také víře a naději. Já bych dodala, že kromě těchto tří aspektů se tu vyskytuje velké množství nespravedlnosti, zkaženosti a hlavně příliš surové reality.

Z každé stránky na vás přímo prýští obrovské množství emocí, které možná nebudete moci pojmout ani vy sami… hlavně pokud jste žena. Řekla bych, že autorka skvěle ztvárnila i psychologii postav. Román z takto neotřelého prostředí rozhodně stojí za přečtení a věřím, že si na něm každý najde to své.

Autorka recenze: Dana Zálešáková

Přidat komentář

Slečně Isabelle táhne téměř na devadesátku a její veskrze osamělý život oživuje její kadeřnice, matka dvou dospívajících dětí, černoška Dorrie. Dorrie je však pro starou paní víc než jen ženou, která se jí stará o vlasy - je jí i přítelkyní, dcerou kterou neměla, laskavým člověkem. Proto Dorrie nepřekvapí, když ji stará paní požádá o laskavost - aby ji zavezla na pohřeb, který se koná v místech, kde Isabelle žila jako mladá dívka.

A tak se tato nesourodá dvojice vydá na cestu. Během té začne Isabelle vyprávět svůj dojemný a bolestný příběh. Příběh plný lásky, nespravedlivosti a lidské krutosti. Ve svých vzpomínkách se vrací do roku 1939, kdy celý příběh začal.

Ocitáme se v městečku Shalerville, kde je rodina 16-ti leté Isabelle velmi váženou. Toto postavení s sebou pro mladou slečnu přináší určité povinnosti - a jednou z nich je udržování společenských styků. Jednoho večera, kdy příběh začíná, se slečna Isabelle chystá na večírek dle přání své matky. Ovšem Isabelle má o svém večeru jiné plány - s novou spolužačkou se vytratí do jednoho z nejživějších klubů v Newportu. Zde se však ve své nevinnosti stane kořistí muže s nepříliš čestnými úmysly a vše by mohlo dopadnout špatně, kdyby do situace nezasáhl Robert.

“I když jsem se tedy o Roberta nijak zvlášť nezajímala, věděla jsem, že je výjimečný. Měl jakousi zvláštní auru, která ho odlišovala od ostatních. A to nejen od těch několika černých kluků, které jsem tu a tam potkala, ale i od bílých chlapců.”

Tato událost vytvořila mezi mladou dvojicí velmi silné pouto, které přerostlo v lásku. Lásku tak silnou a odhodlanou, že měla snahu za sebe bojovat. Bojovat proti nepřátelskému postoji matky slečny Isabelle, jejích bratrů a celé společnosti, která věřila, že černoši nejsou více než zvířata a nejsou hodni vztahu s bílou ženou. Ovšem jsou doby, kdy ani láska nedokáže porazit postoj okolí. Kdy špatné rozhodnutí neublíží jen vám, ale spoustě dalších lidí, na kterých vám záleží.

Vyprávění slečny Isabelle se v knize prolíná se světem Dorrie, která s dojetím poslouchá celý příběh, avšak sama řeší i své vlastní problémy - s dětmi a také s muži. Příběh Isabelle a Roberta jí však pomůže se ve svém životě správně rozhodnout. Což je největší dar, který jí stará paní mohla dát.

“Jedno si pamatujte Dorrie: Někteří muži jsou hotovou pohromou. Pak jsou dobří muži. Ti jsou fajn. Jenže pak přicházejí na řadu muži, které milujete. Jestli na nějakého takového narazíte, chyťte se ho a už ho nepusťte.”

Odveď mě domů je kniha, která chytne za srdce snad většinu žen. Je psaná velmi ženským stylem, který okouzlí vaši duši. Pro mě osobně byla víc než jen milostným příběhem. Jsem člověk, který ostatní soudí dle činů, ne barvy kůže, proto jsem byla kolikrát do hloubi srdce otřesena tím, jak se lidé mohli stavět k lásce mladých lidí tak hloupě jen proto, že jeden z dvojice byl černoch. Toužíte-li po čtení, které vás chytne a rozbouří vaše smysly, je tato kniha tím pravým pro vás.

Autorka recenze: Nikola Slavíčková

Přidat komentář

Dvě zcela rozdílné ženy. Devadesátiletá Isabelle a 36-letá Dorrie. První bílé pleti, druhá černé. A přesto věk ani barva nehrají žádnou roli. Obě ženy mají vztah mnohem bližší, než by se od kadeřnice a její zákaznice čekalo. Už deset let Dorrie pečuje o vlasy slečny Isabelle a  počáteční zdvořilostní rozhovory se během té doby změnily v přátelské. Přesto o své minulosti vědí tak málo.

Julie Kiblerová vypráví příběh od počátku střídavě z pohledů obou žen. Laskavých bytostí, které váže neobvykle upřímný a přátelský vztah. Bez jakékoliv přetvářky či využívání.

Když jednoho dne Isabelle požádá Dorrie o laskavost a chce odvést z Texasu do Cincinnati na pohřeb, přichází konečně ta pravá chvíle povyprávět o svém dřívějším životě. Dorrie jako rozvedená matka dvou dětí neměla právě lehký život a v současnosti se ocitá opět na křižovatce. Isabellin příběh je následující...

Rok 1939. Šestnáctiletá Isabelle žila v městečku Shalerville jako nejmladší dcera v dobře situované rodině lékaře. Hlavní slovo ale měla vždy matka. Upjatá, přísná a vyznávající morálku 19. století. Prohřešky synů s velkorysostí omlouvala, ale na Isabelle nahlížela kritickým a ostřížím zrakem. Isabellin otec, ač měl vždy mnohem větší srdce než jeho žena, nebyl nikdy natolik silný, aby byl schopen odporovat. Dětství nenabízí prostor k řešení vážných otázek a Isabelle vše brala jako samozřejmost. Černošskou hospodyni Coru, která vaří, uklízí, ale před setměním musí spěchat domů, protože všichni černí mají za tmy zákaz vstupu do městečka. I Cořiny děti Nell a Roberta, kteří si spolu s ní hrávali na dvorku, ale vždy byly pevně stanoveny mantinely.

Jak čas plynul, z Nell i Roberta přestali být tolerovaní kamarádi na hraní a stali se pomocnou silou v domácnosti. Tak jak velely společenské rozdíly. Isabelle, hnaná touhou dospívající dívky vykonat i něco mimo tolerovaný vzorec chování, navštívila jednoho večera, místo večírku svých spolužáků, klub pro dospělé. Nezkušenost se jí téměř vymstila znásilněním. Nebýt Roberta, který ji ze spárů opilého floutka zachránil a, přes zákaz vycházení, doprovodil domů. A právě tento večer změnil naprosto všechno. Zažité mínění, idylu spokojené rodiny i dospívání

Dva mladí lidé, kteří dříve chodili téměř nevšímavě okolo sebe, začali pociťovat zájem, náklonnost a strach. Pár náhodných i tajně plánovaných setkání přetavilo okouzlení v lásku . Bylo možné se takové přitažlivosti ubránit?

"Isabelle?" zeptal se konečně. Hrůza si pomalu prožrala cestičku až k mému srdci.
"Neříkej to. Ne," zašeptala jsem a chytila ho za ruku. V tu chvíli mi bylo jedno, že stojíme sotva pár metrů od místa, kde Robert existuje jen přes den a jen jako podřadná pracovní síla.
On to ale řekl: "Tohle se nemůže dít. Nic se mezi námi nestalo."
"Jsou mi ukradení, víš to, že ano?" Kývla jsem bradou směrem k městu. Pak jsem otočila hlav zpátky zadívala se mu vyzývavě do očí. ,,Je mi jedno, co si ostatní myslí. To říkám smrtelně vážně. Každé slovo."
"Isabelle, to, co se dneska v noci stalo... Nikdy z toho nemůže být nic víc. Dnešní večer nám zůstane jako hezká vzpomínka. Nám oběma. Víš to. Kdyby se někdy někdo dozvěděl, že jsem tě políbil, víš, co by mi udělali, že ano? A co by tvoje máma udělala tobě? Nejde to."
"Ale...," zadržela jsem dech. ,,Roberte Prewitte, já... Myslím... Myslím, že tě miluji."

Tajné schůzky, dopisy a nakonec i utajená svatba přesto nemohly odbourat předsudky a pokrytectví ostatních lidí. Lidí, kteří se rozhodli být žalobci i soudci a rozhodovat o osudu druhých. Jak dlouhý čas byl vyměřen této zakázané lásce?

Julie Kiblerová si mě už od první stránky příběhu podmanila svým příjemným a něžným stylem vyprávění. Velmi těžko se mi volí slova k vyjádření dojmů. Pocity a emoce jsou těžko přenositelné a tato kniha je emoční smršť. Proto to bude velmi klišovité a otřepané, ale Odveď mě domů je překrásná romance, která má vše, co milostnému příběhu náleží. Napětí, sympatické hrdiny, spoustu lásky, porozumění, velké srdce, ale i sobectví, faleš a pokrytectví. Zkrátka vše, co tvoří život, a s čím se sami střetáváme každý den. Proto je tak snadné všemu napsanému uvěřit.

Autorka s obrovskou lehkostí pracovala s emocemi mladých dospívajících lidí, které neočekávané city zahrnuly jako lavina. U postavy mladé Isabelle bravurně zachytila ten doutnající pozůstatek dětství, který na prahu dospělosti přetrvává v každém z nás. Zarytost, s níž se rvala o lásku hlava nehlava, s vnitřní dětskou vírou ve samozřejmost šťastných konců. Naproti tomu Robert, který si dlouho, i přes pohlcující city, ponechával chladnou hlavu s vědomím všech hrozících rizik.

Těžko se mi věří, že jde o debutové dílo. Chce se mi až říci, že Julie Kiblerová vypadá jako Nicholas Sparks v sukni. Možná odvážné, ale ne úplně nemožné srovnání.

Pokud máte rádi hořkosladké romance, netíží vás rasové předsudky a rádi cítíte po dočtení ten těžko definovatelný popis ve vnitru, který vás ještě několik dní provází, je kniha Odveď mě domů přesně ta pravá. Nebo se zkrátka jen na tu barevnou lásku budete v budoucnu dívat trochu jinýma očima. Všem čtenářům doporučuji ke čtení připravit zásobu kapesníků, které v závěru najdou bohaté využití. Nádherná kniha. V tom je obsaženo vše. Vřele doporučuji.

Autorka recenze: Eva Šamánková

Přidat komentář