Letní zahrada

Představte si, že máte nějaký příběh – příběh o lásce a o válce. Proběhnou takové ty klasické peripetie, kdy se hlavní hrdinové hrozně milují, nemůžou bez sebe být, ale nepřízeň osudu je od sebe oddělí, oni všechno překonají a bum jsou spolu, šťastně až do smrti. Konec pohádky. Tak je to vždycky.

Jenže u Paulliny Simons se na „vždycky“ nehraje – ona ví, že její příběh není žádná pohádka, ale hodně krutá realita, která nemůže mít „šťastně až do smrti“. Protože i když jsou Alexandr s Táničkou konečně spolu, jsou v Americe a vychovávají svého prvorozeného syna Anthonyho, stejně je jejich štěstí tak křehké a pomíjivé, protože – tolik věcí se může pokazit a duchové z minulosti se připomenou vždy v ten nejnevhodnější moment. A dokáží se s tím životem zmožení milenci vypořádat? Překonali sice válku, ale nebude pro ně všednost každého dne mnohem větší překážkou?

Stejně tak jako byl druhý díl jiný než díl první, je i ten třetí úplně odlišný od prvních dvou. Paullina se tentokrát rozhodla na zhruba šesti stech stranách zachytit více než padesát let života ústředních postav, takže čtenář má možnost vidět celý příběh poněkud komplexněji. Což o to, to by bylo fajn.. ale kdyby ten rozsah byl seškrtaný na polovic. Protože přibližně osmdesát procent je pouho – pouhé utahané americké štěstí, pro které jsem nějak neměla pochopení. Milostné scény, výchova Anthonyho, plavání v bazénu, pracovní večírky, pečení chleba. Zcela otevřeně přiznávám, že mnohem víc jsem si užila pasáže, kdy se mluvilo o válce.

Jakožto ohromná fanynka prvního dílu chápu, proč autorka napsala díl druhý. A dokonce mám asi i pochopení pro to, že napsala Letní zahradu. Ono to dává smysl, protože bez toho proklatého třetího dílu by to nebylo celé. Ale to nemění nic na tom, že jsem v jistých chvílích měla pocit, že Letní zahrada devalvuje ty dvě knihy, které jí předcházely.

Moje profesionalita je zcela v trapu, protože mám tak hrozně rozporuplné pocity. Na jednu stranu Letní zahradu miluju a jsem za Šúru a Táňu hrozně ráda, na stranu druhou bych nejradši svůj výtisk nacpala do skartovačky a dělala, že něco takového jako pokračování Taťány a Alexandra vůbec neexistuje. A tomuto pocitu bude odpovídat i mé hodnocení – bohužel víc než sedm hvězd to tentokrát nebude. Ale to nic nemění na tom, že Měděný jezdec (myšleno díl první) je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.

Autorka recenze: Kateřina Kiliánová
http://laurdes.cz/

"Snažil jsem se toho lazarevského Alexandra najít."

V prvním a druhém díle se v pozadí příběhu odehrávala druhá světová válka a Taťána s Alexandrem měli nejistou budoucnost. Šance, že to oba přežijí, byla mizivá, a šance, že se znovu potkají? Skoro nulová. Přesto oba přežili hrůzy války, koncentračních i pracovních táborů, mučení, několikaleté odloučení. A spoustu horších věcí. A teď jsou konečně spolu, v bezpečí Ameriky, a můžou fungovat jako rodina. Ale Leningrad je stále pronásleduje a nenechá je jít, ať se snaží sebevíc. Jizvy na těle i na duši si nosí sebou a není jednoduché se jich zbavit. Paullina realisticky popsala život po druhé světové válce. Život dvou lidí, kteří pro sebe znamenají všechno, ale možná že ani to nestačí. Stránku za stránkou máme možnost sledovat, jak se Taťána s Alexandrem snaží vypořádat se svými démony a žít normální život. Ale Paullina to zase vzala po svém a hlavním hrdinům to nějak neusnadňuje. Netrápí je zima. Nemají hlad ani strach, že zemřou ve válce. Přesto má čtenář pocit, že se každým okamžikem může něco pokazit a jejich už tak křehký vztah skončí. Že rány, které si odnesli, se jen tak nezahojí.

"Myslela sis, že se ti vrátí ten starý Alexandr, ale přivezla sis mě."

Taťána s Alexandrem jsou jedny z nejsložitějších a nejlépe propracovaných postav, o kterých jsem četla. Od prvního dílu si oba prošli neuvěřitelným peklem a samozřejmě, že je to změnilo. V knihách jde vidět jejich neuvěřitelný vývoj. Taťána už není to naivní, nevinné dítě, které se zamilovalo do nadporučíka Rudé armády. Z Taťány je žena, která dělá první poslední pro svou rodinu. Taťána je sice pořád tichá a nenápadná, ale pod tou křehkou slupkou se skrývá neuvěřitelně silný duch. A Alexandr je zlomený. Zničený. Zjizvený. Ale přesto se sebere a snaží se seč může být manželem a otcem, kterého si jeho rodina zaslouží. I když je to neuvěřitelně těžké. I když má nejednou chuť to vzdát. A i když mu to Taťána místy vůbec neusnadňuje. A ta jejich láska? Protáhli ji vším možným, musela čelit nejedné zkoušce, a přesto přežila. Přesto je silnější než kdy dřív. Tohle je ta láska, kvůli které stojí za to ráno vstát z postele a rvát se se dnem, který na vás čeká. Taťána a Alexandrem jsou dvě poloviny jednoho celku.

"Pravou lásku najde člověk tehdy, když se mu jí dostane právě tolik, kolik dokáže přijmout a kolik si zasluhuje."

Paullina Simonsová je paní Autorka. Píše tak reálně, že to prostě nejde a vy se musíte vžít do toho příběhu. Čtete a najednou vám dojde, že máte celý obličej mokrý a nemůžete přestat brečet. Protože co když tam někde byl nějaký Alexandr s Taťánou? A i kdyby ne, ten příběh je tak reálný, že když Taťána pláče, pláčete taky. Když se Alexandr rozčiluje, rozčilujete se s ním. Když dělají pitomosti, máte chuť s nimi pořádně zatřást a říct jim, ať se sakra vzpamatují. Ale oni to stejně udělají a vy jste bez sebe vzteky a frustrací. I když víte, že je to jenom kniha, máte chuť autorku nakopat za to, že vám něco takového udělala. A když už si říkáte, že nic horšího se stát nemůže, Simonsová vám ukáže, že se sakra pletete, a přijde scéna, kdy máte chuť tu zatracenou knížku zapálit a zapomenout, že jste někdy četli něco jako je Měděný jezdec. Ale pak se uklidníte a čtete dál. A stránky plynou a vy jste celí napjatí, jak se to vlastně vyřeší. A ono se to vyřeší, ale vy to zase obrečíte, protože to prostě psala Simonsová a ta nemůže udělat věci jednoduše. A celou dobu vás zajímá, jak to sakra skončí. Možná máte i nějaké nápady, ale i přesto vám ten konec vyrazí dech. Mistrovské dílo.

Autorka recenze: Míša Durcová
http://misa-a-knihy.blogspot.cz/