Dvojčata

Dvojčata Isolta, které nikdo neřekne jinak než Issa, a Viola se celý život potýkají se stínem té druhé. Většinou té „lepší“ pro okolí. Která to však ve skutečnosti je? Na to vlastně asi není jednoznačná odpověď.

Chytřejší Issa se postupem doby stala anorektičkou, která se víc starala o svůj zevnějšek než o to, kým by mohla být. Tráví tak díky tomu momentálně čas v nemocnici. Oproti tomu Viola má přítele, ale spokojenost také není stoprocentní. Vrací se jí totiž zážitky z dětství.

„Člověk patří tam, kde je jeho srdce.“

Obě byly vychovávány jen matkou, která nakonec spáchala sebevraždu. Děvčata se zakoukala do chlapeckých dvojčat – Johna a Michaela – a jen jeden z nich byl předurčen k tomu, aby nadále žil. Který z nich miloval Violu? Kdo měl na svědomí zmizení dívky Polly? Proč by byla smrt řešením situací?

*

U pláže matka zastaví poblíž chaty pobřežní hlídky. Otevře láhev vodky, zakloní hlavu a pije, jako by to bylo mléko. Vyráží přes oblázkovou pláž a nohy, křoupající po kamíncích, se pod ní náhle zkroutí. Rose padne na kolena a směje se, zakloní hlavu a odhalí bílé hrdlo. „Vaše chyba!“ křičí. „Vaše chyba.“
„Já vím,“ Isolte si zakryje uši rukama a znovu zašeptá: „Já vím.“
Rose si dá láhev ke rtům, polkne a zahodí ji někam do tmy. Isolte slyší ránu, když láhev dopadne na zem, a zachrastění kamínků. Pak se matka rozpláče a leze přes oblázky. Vlasy se jí zacuchávají a táhnou se za ní, přišlápne si sukni. Vzlyká tak, že se jí zvedá hrudník a třesou se ramene.
Všechno se to děje pomalu, jako vždycky: matka vkráčí do pěnivých vln, prsty na nohou zakrývají bílé bublinky. Noční košile se nafoukne na hladině, pak zase splaskne a potopí se do vln. Ani jednou se nezastaví a nezachvěje kvůli ledové vodě.
A v ten okamžik ji následuje i Isolte. Vklopýtá do vody a natahuje ruce, a by ji vytáhle, snaží se ji vzít za paži. Pokaždé když se pokusí chytit její tělo, jí ruka projede elektrizovaným vzduchem. Prsty jí zabzučí a vrací se prázdné. Cítí, jak jí do nohou kouše ledová voda. Ucukává. Lapá po dechu a nabírá rovnováhu, protože jí vlny strhávají nohy po kluzkých kamenech. „Stůj!“ křičí. „Stůj, mámo! Promiň! Stůj! Stůj…“

*

Zajímavé vyprávění o sesterském soužití, ve kterém jsem se občas měl problém vyznat. Trochu moc se přeskakovalo v čase z minulosti do současnosti a nazpět. Na druhou stranu to chvílemi mělo velice zdařilé grády. Jinak tedy nenáročné čtení na deku.

Autor recenze: Josef Němec

Dvojčata

Debutové dílo britské autorky Saskie Sarginsonové vypráví o jedinečném poutu jednovaječných dvojčat. Děj je v převážné míře zasazen na východ Anglie do Suffolku, do míst provoněných loukami, lesy a mořem, kde sama autorka strávila dětství.

Saskia Sarginsonová s neuvěřitelnou lehkostí a vlastně až poezií popisuje tento kousek země se všemi jeho barvami a vůněmi. Po celou dobu přichází stále s novými nápady, jak přitažlivě popsat další obyčejný den. V ostrém kontrastu s tím ale dokáže až téměř s morbidností a nechutností Gillian Flynnové ukázat i odvrácenou nemilosrdnou stránku přírody - špínu, tajemná zákoutí lesů a jejich strašáků nebo uhynulá zvířata.

V těchto kulisách se odehrává mnohovrstevnatý a hluboký příběh dvojčat Isolte a Violy Loveových, sester vzhledově zcela identických, ale povahově naprosto odlišných.

Ocitáme se tak střídavě ve dvou časových rovinách. Přítomností je rok 1987, kdy Viola a Isolte jsou již dospělé ženy, bydlí v Londýně a vedou naprosto rozdílné životy. Isolte pracuje jako redaktorka v módním časopise, má vlastní byt a za přítele úspěšného fotografa. Naproti tomu Viola je nešťastná, rezignovaná a pobývá již poněkolikáté v nemocnici, kde bojuje s anorexií.

Vzpomínky obou sester nás postupně přenášejí do událostí roku 1972, zlomového roku  jejich dospívání. Jako dcery svobodné matky, vyznavačky životního stylu hippies, se často stěhovaly, až nakonec zakotvily v lesní chatě v Suffolku. Krásná krajina přímo vybízela k objevování a toulkám, a tak místo školy obě sestry často pobíhaly po lese. Při jedné ze svých výprav se seznámily s dvojčaty, zrzavými bratry Johnem a Michaelem.

Společné přátelství s chlapci plné dobrodružných akcí se velmi brzy přeměnilo v další silné pouto a vznikla tu i první tajná láska. Štěstí ale netrvalo dlouho a jedna nechtěná tragická událost jim všem nadobro změnila směr životů.

Díky častému střídání rovin příběhu i jeho vypravěčů je děj knihy zpočátku poměrně roztříštěný a může působit matoucím a nesouvislým dojmem. Vzpomínky z roku 1972 nejsou totiž řazeny přesně chronologicky a navíc se ve vyprávění střídají obě sestry rozdílným způsobem. Isoltina část je vyprávěna ve třetí osobě, naopak Viola hovoří v ich-formě.

Tento zmatený pocit se ale s postupem stránek rychle vytrácí. Příběh plný dětské nevinnosti krok za krokem nabírá na dramatičnosti a poctivě budované napětí směřuje nemilosrdně k onomu osudnému dni. Rovněž Violin hlas průběhem děje roste na síle, když její tón nabírá na naléhavosti a dojemnosti. Ve velké emocionální hloubce se tak rozkrývají důvody jejího sebedestruktivního jednání.

Když lidé zemřou, přijdete o to, jak vás milovali. Přijdete o to, jak vás viděli. Nikdo to nemůže nahradit. Nikdo mě nebude milovat tak jako máma. Nikdo mě neuvidí takovou, jakou mě viděl John. Miloval mě a chápal, jaká doopravdy jsem: že existuju v různých vrstvách, jako malba. Viděl mé já, výrazné a jemně osamělé, průsvitné jako skica namalovaná vodovkami.

Dvojčata jsou napsána příjemně lehce a velmi procítěně. Ve skvěle vykreslené atmosféře se tu odvíjí hořkosladký příběh o sourozeneckých poutech, ztrátě blízkých, síle lásky i nutnosti vlastního odpuštění. Více než zdařilá a krásná prvotina.

Autorka recenze: Eva Šamánková