Nepřítel

První povídku s názvem Nepřítel vypráví poručík Ludvík Breyer. Formou vzpomínky nám přibližuje zážitek z války, který se odehrál během klidné chvilky u jedné francouzské vesnice. Tehdy mu opravdu došlo, že jejich političtí nepřátelé jsou vlastně lidi stejní jako oni.

Jednou se jim dokonce podařilo s nepřáteli navázat kontakt. Jeden z nich prolezl skrz ostnatý drát a donesl jim krabičku cigaret. Příště lezl zase Ludvík na oplátku k nim. Hodně se tehdy bál, ale zbytečně. Přesto, že ve válce byli nepřáteli, ve všední situaci to byli obyčejní lidé.

Během jedné z výměn se ale na frontě objevil major. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy k nim přicházel chlapec z nepřátelské linie, nejspíš zase s krabičkou cigaret. Major ho zastřelil. Následovala střelba, během které přišlo o život hodně mužů.

V povídce Mlčení u Verdunu se zase setkáváme s hledači kovů, kteří se vydávají na místa, kde se za války bojovalo. Sami jsou nesmírně zamlklí a k životu jim stačí jen hledání a naděje, že něco najdou.

Karl Broeger ve Fleurách je další z šesti povídek. Karl v současné době pracuje jako bankovní úředník, ale kdysi bojoval ve válce. Jednoho dne se účastní jakési akce, konané na místě, kde se před lety bojovalo. Karl se v myšlenkách vrací zpět do válečných let a vzpomíná na jednoho chlapce, se kterým se seznámil a bojoval, a který byl později prohlášen za nezvěstného. Karl pozoruje přednášku o taktice boje a přitom v duchu doufá, že onen chlapec přeci jenom žije.

Povídka Josefova žena zase vypráví o poddůstojníkovi Josefu Thiedemannovi, který se po výbuchu granátu psychicky zhroutil. V roce 1919 se vrátil z války domů ke své ženě, ale nic už není jako dřív. Josef nic nevnímá, ke všemu je apatický a nedokáže se postarat o statek, který s manželkou vlastní. Josefova žena je na všechno sama a z manželova stavu je naprosto bezradná.

Jednou se ale rozhodne, že se musí s Josefem vrátit na místo, kde se to všechno přihodilo...dovede svého muže na místo, kde kdysi bouchl granát. Ten dlouho nic nepoznává a k jakýmkoli podnětům je imunní. Pak ale najednou bouchne mina a Josef dostane hrozný šok. Jeho žena mu však odmítá pomoci a nechá Josefa trpět. Ten se nakonec vzpamatuje a všechno je zase jako dřív.

Pátou povídkou je Příběh Anetiny lásky. Vypráví o dvou kamarádech, Anetě a Gerhardovi. Z počátku je jejich přátelství poměrně vřelé, ale postupem času vyprchává. Gerhard je jako jeden z prvních povolán do války a odjíždí. Aneta od něj dostává skoro denně dopisy a když jednoho dne přijede domů, požádal Anetu o ruku.

Miloval ji, ale ona jeho brala spíš jako starého přítele. Ke svatbě však přesto zvolila, hlavně proto, že chtěla být první ve třídě, co se vdá. Po svatbě Gerhard zase odjel a za čtyři týdny padl ve válce. Z Anety se tak v sedmnácti letech stala vdova. Později se znovu zasnoubila, ale o štěstí se mluvit nedalo. Uvědomila si totiž, že Gerharda opravdu miluje. Ovšem ne už živou bytost, ale pouhý stín. Aneta se rozešla se svým chlapcem a uzavřela se. Rodina i známí se jí snažili pomáhat, ale marně. Roky utíkaly a ona jednoho dne zemřela.

Podivný příběh Johanna Bartoka uzavírá sérii povídek. Vypráví o jistém Johannovi, který je čerstvě ženatý a byl povolán do války. Manželce a svému tovaryšovi předal vedení svého obchodu, pořídil si společnou fotku s manželkou, její portrét pak vystřihl a vložil si ho do hodinek. Nešťastnou náhodou byl během války Johann odsouzen k patnácti letům vězení.

Když ho propustili, bylo mu 47 let. V těžkých chvílích se neustále díval na obrázek své ženy. Jedině ten mu pomáhal udržet se při životě a držet ho v naději. Po návratu domů se ale setkává se svou ženou, vdanou za tovaryše, kterému Johann kdysi přenechal svůj obchod. Prý jeho žena kdysi dostala zprávu, že Johann zemřel. Ten odchází do města začít nový život.

Kniha Nepřítel je v lecčems jiná ve srovnání s ostatními knihami tohoto autora. Jednak je o poznání útlejší a taky se jedná o povídky. Celkově jsem měla trochu problém se do příběhů začíst. Dle mého názoru nedosahovaly takových kvalit jako třeba Tři kamarádi nebo Noc v Lisabonu, nemluvě o románu Na západní frontě klid.

Proto bych Nepřítele hodnotila spíše jako slabší z děl Ericha Marii Remarqua. I v Nepříteli je však znát jeho typický styl a prodchnutí ponurou, nesmírně smutnou atmosférou plnou žalu.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář