Z jako Zelda

Všechno to přitom mohlo být jinak, kdyby Zelda Sayerová, dcera alabamského soudce, na jednom z plesů v rodném Montgomery v posledních dnech první světové války nepotkala okouzlujícího Yankee.

Zaznamenala jsem sněhobílý límeček košile, jemně řezanou bradu, oči dokonale mandlového tvaru, stíněné dlouhými, jakoby péřovými řasami. Páni moji.
Uklonil se. „Poručík Scott Fitzgerald. Je mi velkou ctí, že vás poznávám.“ Hlas měl hlubší, než jsem očekávala, a v něm ani náznak alabamského nebo jakéhokoliv jižanského přízvuku.
Předstírala jsem, že jsem zaražena jeho smělostí. „Aniž by nás kdo představil?“
„Život pádí – a může být i hodně krátký.“ Naklonil se ke mně. „Ujišťuji vás, že jsem dost moudrý na to, abych nejednal zbrkle nebo nevhodně.“

Zelda postupně přichází na to, že Scott ve skutečnosti často jedná zbrkle i nevhodně, ale shodne se s ním na tom, že život pádí. A ona s ním chce držet krok! Svět se přece tak rychle mění: ženy už nemusí být pouze poslušné manželky, letadla mohou létat z kontinentu na kontinent a všude žije tolik zajímavých lidí!

Zeldini rodiče sebevědomého mladíka prokouknou. Když jim navíc sdělí, že se chce stát spisovatelem, důrazně své dveři doporučí, aby se od Scotta držela dál. I Zelda samotná koneckonců cítí, že pokud s ním zůstane, nebude to mít jednoduché.

„Přála bych si, aby nebyl ten pravý, ale obávám se, že patrně bude,“ svěří se  jedné jižanské kamarádce. Pak už jde všechno naráz: svatba v úžasném New Yorku, Scottova první kniha slaví úspěch, seznamují se se světem spisovatelů a umělců, bouřlivé večírky, francouzská Riviéra, večírky, Paříž, jazz, další večírky…

Jenže všechno hezké jednou skončí. A třpytivý jazzový věk není výjimkou.

Loni ovládl kina film Velký Gatsby na motivy stejnojmenné Fitzgeraldovy knihy. Teď si můžete přečíst, z kolika litrů potu a krve kniha vznikla.

Román Theresy Anny Fowlerové je v záplavě biografií a autobiografií zcela výjimečnou knihu. Život Zeldy Fitzgeraldové totiž zpracovává jako román. Autorka se dokonale vcítila do role ženy žijící ve stínu slavného muže a podává jedinečnou výpověď o dvacátých letech, o krásném jazzovém věku, o osobnostech té doby a především o dvou silných osobnostech, které se k sobě hodily tak moc, až se začaly ničit.

„Bylo to všechno chyba. Zaprvé jsme se vůbec neměli brát. Měla jsem počkat, abych viděla, jak se to všechno vyvine. Jde o to, že… zdá se prostě, že jsme se vydali do velkého dobrodružství, ale to dobrodružství se proměnilo v neodolatelný večírek, v pět let trvající párty, dámy v třpytivých róbách, smokingy se saténovými klopami, bezedné číše šampaňského… Ale to není manželství, tak se nedá žít. Někdy musí také dojít na skutečný život.“
„Odkdy stojíš o to, čemu říkáš ‚skutečný život‘? Žila jsi životem princezny, a milovala jsi každou jeho minutu. Střevíčky, toalety, kožichy, tohle tady –“  širokým pohybem rukou ukázal na dům, kopce, vyhlídku – „kdo si žije lépe než ty?“
„Chci mít manžela, kterému by na mně záleželo více než na čemkoliv jiném, snad s výjimkou dětí. Tobě jde vždycky jen o příští povídku, hru, román, film, věčně se honíš za tím, aby tě pochválil nějaký stupidní kritik, jsi posedlý nějakými kouzelnými počty prodaných výtisků, a ta strašlivá potřeba ujišťovat se, že jsi nejlepší žijící spisovatel na planetě a každý myslící člověk bude navěky uctívat tvé knihy!“

Přidat komentář

Jak se Therese probírala historickými prameny, zjišťovala, že Zeldin mediální obraz byl značně pokřivený a v mnoha ohledech měl jen málo společného se skutečností. Částečně to zapříčinil sám Francis Scott Fitzgerald. Génius velmi rychle pochopil, že k tomu, aby se prosadil, potřebuje, aby si ho lidi zapamatovali. Musí být vidět, musí být slyšet. Musí ze svého jména vytvořit něco jako značku. Žena k tomu neoddělitelně patří.

Proto třeba dodnes mnozí věří, že Zelda byla přímou inspirací k vytvoření hrdinky z Velkého Gatsbyho. Ať už to vymyslel kdokoli, Fitzgeraldovi tento mýtus vyhovoval, rád ho příležitostně přiživil a vedl svou ženu k tomu, aby dělala totéž. Na pravdě nezáleželo. Chce-li jeho publikum, aby Zelda byla Daisy a Daisy Zelda, ať je tomu tak.

Zelda vklouzla do své role s chutí a elegancí, v tomto směru se na ni opravdu dalo spolehnout. Idylický život je přesto nečekal. Nezodpovědný přístup k hospodaření s Fitzgeraldovými nestálými příjmy, a také sklony k nadměrnému pití dělaly oběma škrt přes rozpočet. Stěhování, cesty po Evropě, pobyty u přátel v letním domě mohly být potřebným rozptýlením, ale ani zdaleka neřešily všechno.

Jedním z velkých otazníků v Zeldině životě znamená roztržka s Hemingwayem. Therese přiznává, že se jí ani po dlouhém pátrání nepodařilo objevit spolehlivý zdroj, který by tuto epizodu vysvětlil. Ze začátku se ti dva zjevně snášeli celkem dobře, Zelda věděla, že její manžel chová vůči mužnějšímu, energickému Hemingwayovi nekritický obdiv, a byla by to respektovala. Z toho, jak se však od jistého času začali jeden o druhém vyjadřovat (Zelda v soukromé korespondenci, Hemingway celkem neomaleně přímo v knihách), je zjevné, že se něco stalo.

Therese udělala, co bylo v jejích silách, přišla s opodstatněnou domněnkou a vložila do příběhu svou verzi. Je zvláštní, nakolik právě tato drobná pasáž přitahuje veřejnost. Autorce se obecně dostalo obrovské pozornosti médií, nicméně na tento incident s Hemingwayem se jí ptají skoro v každém rozhovoru.

Therese Anne Fowlerová, jež v současnosti vyučuje tvůrčí psaní na universitě v Severní Karolíně, říká, že se se Zeldou cítí v mnohém spřízněná. Sama byla v dětství tou „klučičí“ holkou, která odmítala sedět doma s panenkami a hřebenem, a mnohem radši utíkala ven hrát baseball. A také se u své rodiny nesetkávala s pochopením. Pochopitelně, ve své době již měla mnohem více možností, mnohem méně překážek než svého času Zelda.

Kromě skvělého stylu kritika oceňuje také literárně-historickou hodnotu Theresina díla. Rozhodla se totiž zůstat věrná pramenům a faktům, nakolik to jen bude možné, a přípravám věnovala veliké úsilí. Její kniha tudíž představuje sice beletristický, přece však na pravdě založený pohled na život jednoho z klíčových autorů minulého století – a jeho ženu, která, jak je již obecně celkem známo, hojně publikovala vlastní povídky pod jeho jménem.

A i mimo této životopisní roviny, jak v doslovu k českému vydání připomíná Pavla Horáková: vzhledem k tomu, jak se ženská a mužská úloha ve společnosti během posledních desetiletí radikálně proměňovala, znamená Theresina kniha významný příspěvek k diskuzi, klade nové otázky a upozorňuje na případ jedné výjimečné ženy, v níž se snoubil pokrok s tradicí, rebelie s pokorou, oddanost s touhou dokázat něco sama za sebe...

Přidat komentář

Autorka Therese Anne Fowlerová se vydala svéráznou cestou. Po dlouhém studiu všech možných dokumentů se rozhodla vykreslit vztah dvou velkých tvůrců a hvězd na základě své fantazie. Dokonce i jejich dopisy, které román provázejí, si vyfabulovala. Odpovídají však charakteru jejich chování i smutných konců. Sama Zelda zemřela, i kvůli nervové nemoci, podobně jako její muž mladá a nešťastná. „Jen jsem zabloudil ve vlastní hlavě,“ říká jí v jednu chvíli Fitzgerald. „Ernest říkal, že by si rád udělal takový výlet do Španělska: jen muž, auto a cesta.“

Přátelství Fitzgeralda a Hemingwaye v Zeldě probouzelo žárlivost, kterou však musela tajit. Je těžké postavit se mezi dva muže, spojené jako představitelé tzv. ztracené generace, jejichž život rozvrátila či poznamenala 1. světová válka.

Je třeba ocenit, že se Fowlerové podařilo vykreslit svéráz doby i řady osobností Zeldu a Scotta provázejících životem. Vznikl tak mimořádně působivý román.

Žárlivost až za hrob provázela i život Gregoryho H. Hemingwaye, syna slavného spisovatele a vášnivého lovce. A rovněž otce Johna Hemingwaye, který se rozhodl vypovědět o rozkladu vztahů nejbližších příbuzných v životopisné knize Hemingwayové, skrytá tvář jedné rodiny (vydala Paseka, přeložil Šimon Daníček, 249 Kč).

„Tu mrchu jsem nesnášel. Narodila se bez mateřského instinktu. Nikdy vůči mně neprojevila náklonost… Nikdy mě neobjala,“ cituje John svého otce, když mluvil o babičce Paulině Pfeifferové (1895–1951), bohaté novinářce, druhé spisovatelově manželce. Dávala přednost staršímu bratrovi Patrickovi, jehož existence jí připomínala šťastnější časy strávené s bývalým manželem, jenž si přál mít dceru, ale narodili se „jen“ synové.

Bylo to nějaké prokletí, vždyť i budoucí spisovatel chodil v dětství v dívčích šatech, aby uspokojil představy svého otce. A Gregory se rovněž tajně převlékal do ženských šatů, dokonce si chtěl nechat chirurgicky upravit pohlaví, při operaci ale zemřel.

Otce miloval a nenáviděl. Díky němu ho po celý život netrápily existenční starosti, ale absence otcovské a matčiny lásky či prosté pozornosti ho pronásledovala do posledních dnů. Vyčítal si i Ernestovu sebevraždu, jak John zjistil. Nejde o román, ale o rodinnou „literaturu faktu“. Poutavý příběh to nicméně je.

Dva spisovatelé, dva žánry a dvě literární díla, která si budou připomínat ctitelé obou tvůrců i Zeldy Sayerové-Fitzgeraldové a Pauline Pfeifferové Hemingwayové.


11.3.2014  Právo

Přidat komentář