Vůdce. Architekt zla. Strýček Dolfi. Říšský kancléř… Adolf Hitler zaujímá v lidských dějinách místo téměř výhradně záporné. Jenže jak se tomuto ztělesnění zla podařilo přesvědčit miliony Němců, aby mu svěřili vládu? Odpověď nabízí kniha Temné charisma Adolfa Hitlera od Laurence Reese.
Adolf Hitler byl na první pohled ten nejnepravděpodobnější vůdce: neschopný obyčejného lidského přátelství, neschopný vést intelektuální debaty, naplněný nenávistí a předsudky, zcela bez schopnosti skutečně milovat a osamělý. Jako lidská figura byl nepochybně politováníhodný.
Jenže navzdory tomu si získával čím dál tím větší zástupy přívrženců, kteří byli ochotni pro něj a pro jeho ideje položit život. Zásluhu na tom mělo jeho osobní kouzlo. Charisma, které způsobovalo, že lidé při poslouchání jeho projevů přestávali přemýšlet.
Hitler hned od začátku prohlašoval, že demokracii je potřeba nahradit autoritářským režimem, nezastíral nijak ani svou nenávist k Židům. A Němcům to při jeho plamenných projevech nijak nevadilo. Německo bylo po první světové válce tolik zpustošené, zbídačené hyperinflací a unavené aférami politiků Výmarské republiky, že se cokoliv zdálo lepší než „slabošská“ demokracie.
A Adolf na mnoho lidí podle všeho působil jako spasitel. Národní socialismus v jeho podání měl spíš než k politické straně blíž k náboženství a Hitler se svým uhrančivým pohledem řekl lidem přesně to, co chtěli slyšet. Nebo to, co si mysleli, že chtějí slyšet.
„Pořád jsme byli fascinováni, rozumíte, když jsme ho viděli v Berlíně. To bylo jedinkrát, kdy jsem ho za války viděl zblízka. V té době na nás ještě pořád dělal dojem, měl na sobě uniformu v barvě polní šedi, jediným jeho vyznamenáním byl železný kříž první třídy. Dokonce i zpětně, když poslouchám jeho projev znovu, musím říct, že jsem fascinován. Ne že bych se chtěl vrátit oněch časů, ale je to jako tenkrát. A je těžké to zprostředkovat dětem, vnoučatům, když v té době nebyli součástí toho všeho,“ řekl Carlheinz Behnke z SS.
A právě o zprostředkování Hitlerova kouzla se autor snaží skrze dobový tisk, dopisy, deníky a výpovědi lidí, kteří se s Hitlerem osobně setkali. Výsledkem je ucelený pohled na osobnost Adolfa Hitlera a způsob, jakým manipuloval lidi k provedení svých plánů. Ohromně zajímavé je i srovnání s psychologickým profilem Stalina, dalšího diktátora a masového vraha.
Laurence Rees, bývalý ředitel historického oddělení BBC, napsal fascinující studii o člověku, který dokázal, že nic není nemožné a byl jen krůček od toho, aby se stal vládcem světa.
„Celý můj život,“ napsal Hitler v roce 1942, „lze shrnout jako neutuchající úsilí přesvědčit druhé.“ Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří v této době žili a tento úsudek potvrdili. Když byli donuceni uvést, proč je tato podivná figura podle nich tak přesvědčivá, jmenovali mnoho důkazů, jako jsou okolnosti doby, obavy, naděje a tak dále. Mnozí však popisovali, že je prostě k Hitlerovi cosi silně přitahovalo – řada lidí to označila jako „charisma“.
I když je tato práce celá o Hitlerovi, jsem do hloubi duše přesvědčen, že má dnešku co řícI. Touha být v krizi veden silnou osobností, bažení po tom, aby naše existence měla nějaký smysl, uctívání pseudohrdinů a „ celebrit“, touha po spasení a vykoupení: nic z toho se od Hitlerovy smrti v dubnu 1945 ve světě nezměnilo.
Hitlerovou určující vlastností byla schopnost nenávidět. „Byl ve sporu s celým světem,“ napsal August Kubizek, který s ním v Rakousku několik let bydlel. „Kamkoliv se podíval, viděl nespravedlnost, nenávist a nevraživost. Nic neuniklo jeho kritice, nic nenacházelo milost v jeho očích… Dusil se svou nenávistí, vyléval si vztek na všem, na lidstvu obecně, které ho nechápe, které ho neoceňuje a které mu ztrpčuje život.“
Přidat komentář
A zase ten Áda (Mirka Karásková , 31.7.2013) Odpovědět