Čekání na kocoura

Koček se v knize objevuje hned několik. Vlastně, tolik koček, kolik je příběhů. A kočkaři, jak autorka přezdívá milovníkům koček, jednotlivé příběhy dotváří. Tak se snadno dočteme, jak spletité jsou lidské osudy a mezilidské vztahy. Myslím si, že každý čtenář se v nějakém příběhu najde. Ať už s kočkou či bez ní. A pokud ne, tak se alespoň pobaví a zasměje. U mě to tak rozhodně bylo.

Na knize určitě oceníte tu rozmanitost příběhů. Proto není nudná a docela snadno u vás vyvolá různé emoce. Příběhy se nepletou, přesto doporučuji si na knížku vyhradit dost času a hlavně klid, to proto, aby vás nikdo při čtení nerušil. Příběhy jsou krátké a figurují v nich lidé a kočky různých věkových kategorií a různých povahových vlastností. Setkáme se tedy s malinkými koťátky po požáru na ostrově Brač, panem Jiřím, i se šedesátiletou paní Liškovou.

Příběhy byly taktéž nedávno publikovány v časopise Marie Claire. Názvy kapitol jako např. Cuba Libre dodávají knize na zajímavosti. Celkem je jich čtrnáct a předchází jim velmi milý úvod samotné paní autorky, kde nám pečlivě vysvětluje, proč se vlastně rozhodla psát o kočkách, a kdy její vřelý vztah ke kočkám začal.

Knihu jsem dostala darem, neboť jsem odjakživa velký milovník psů a tak trochu odpůrce koček. A ten, kdo mi tuto knihu věnoval, se mě vždy snažil přesvědčit o pravém opaku. A povedlo se. Jen bylo třeba si nejdříve přečíst tuto knihu. Kočky jsem tedy vzala na milost. Navíc si ráda čas od času přečtu krátké povídky. Je to totiž uklidňující neboť se nebojím, že bych po odložení ztratila nit.

Autor: Jitka Kolomazníková