Žlutý svět

Rakovina. To slovo by mnozí z nás nejraději ani neznali, a přece se nám nejednou nečekaně vkrade do života a převrátí všechno naruby. Je vůbec možné, že by ho někdo slyšel rád? Ale ano!

Ze začátku to zní šíleně, postupně ale porozumíte, co se vám Albert Espinosa snaží říct. Na každou věc se můžete dívat z různých úhlů, záleží jen na vás. On se rozhodl být rakovině vděčný. Dokonce své lekce z této nemoci aplikoval na život a sepsal o tom skvělou knížku.

Ten den jsem pochopil, že je bolest pouhé slovo, které nemá žádnou praktickou hodnotu – stejně jako strach. Ale když ve skutečnosti neexistuje slovo, pak neexistuje ani podstata toho, co by mělo znamenat.

To vám pořád ještě může znít hodně abstraktně, Albert však názorně vysvětlí, jak se zbavil třeba té malé, nepříjemné bolesti po vpichu jehly, ale třeba i strachu z toho, co nad ním neodbytně viselo od dětství – předčasná smrt. Měl na to dostatek příležitostí, v nemocnicích strávil spoustu let a na nemocničním lůžku mu čas k přemýšlení nikdy nechyběl.

Kdokoli, kdo četl Hvězdy nám nepřály, si na tento román nejspíš vzpomene, zejména na Hazel, jak říká, že ty nemocné děti většinou nejsou žádní malí hrdinové, jak se to zvykne prezentovat v novinách. Albertův příběh je skutečný, a taky vám bude jasné, že nejde ani tak o „boj s rakovinou“, jako spíš o trpělivé vyčkávání na výsledky posledních testů, nekonečné dny v nemocnici a život s vědomím, že to možná už nikdy nebude jiné.

Albert přesto oplývá neuvěřitelnou energií a chutí vidět to dobré. Pokud se u Hvězd někdo podivoval, že se nad rakovinou dá i smát, pak se tady bude podivovat dvojnásob – kniha srší humorem. Pacient si pozorně všímá nejrůznějších stránek našich životů, mezilidské vztahy, lásku, strach ze smrti, ale i mnohem drobnější věci.

Díky náhodnému setkání před vyšetřením CT například velmi prostě vysvětlí, jakým způsobem si trénuje mozek, aby zvýšil jeho kapacitu. Pak přichází s překvapivě jednoduchým testem, jak sám sobě pravdivě odpovědět na otázku, zda máte někoho skutečně rádi. Provokuje vás k přehodnocení svého přístupu, nabádá k hledání nových cest a jiných řešení. Kolik věcí denně děláte úplně automaticky? Přitom stačí začít od detailů. Sáhnout v obchodě s pečivem ne po tom samém rozinkovém šneku, co si dáváte ke svačině pořád dokola, ale třeba po něčem, co jste nikdy neochutnali. Ani vás to nelákalo. Jenže co můžete vědět?

A pak ta dobře známá, a přece nedoceňovaná poznámka k našim snům – pokud je něco, co doopravdy chcete, proč se o to nepokusit hned? Nejde to? Výmluvy. Albert vám to vysvětlí.

Mladá sestra řekla té starší: „Sny jsou severem všech. Když si je splníš, musíš jít na jih.“
Tahle věta mě naprosto uchvátila! Skoro jsem přestal dýchat... Naštěstí jsem měl respirátor, takže jsem se o to nemusel starat.
Odešly a já si pomyslel: „Kolik mi toho ještě chybí, abych dosáhl severu, a kolik na to dobýt jihu, když si splním své sny.“

Albert všechno vnímá, všechno zaznamenává, vyvodí z toho praktické důsledky a všechno vyzkouší. Jeho kniha není sbírkou motivačních citátů. Vypráví úplně konkrétně, o čem přemýšlel, co zkusil, co se povedlo a jak díky tomu člověk může být šťastnější. Vykládá o tom s nadšením dítěte, kterému je těžko odolat.

Rovněž nejde o nějakou příručku pro nemocné, jak zvládnout svůj nelehký osud. Je pro nás všechny. A pokud si občas prohlížíte knihy, s takovým tím neurčitým pocitem, že snad ani nevíte, co přesně hledáte, zkuste Žlutý svět, možná je to právě ono…

* * * * *

Myslím, že nesledoval auta, ale že se díval, jak se pohybují, zajímala ho jejich rychlost, kroužení, elegance. A z toho byl jako nepříčetný: tvary, energie otáček, jemnost přesného zaparkování.
Během několika málo měsíců mu objevili metastázy na obou plicích. Ten den jsme šli ven společně. Neměl to povolené, ale povedlo se nám propašovat ho ven na falešnou propustku, kterou mu přenechal jeden kamarád.

Žlutý svět

Věděl jsem, že mu udělá dobře, když se bude dívat na auta. Skoro dvě hodiny jsme strávili pozorováním toho, jak parkují. Když jsme se vraceli zpátky do nemocnice, zeptal jsem se ho: „Proč se tak rád koukáš na auta, Marku?“ Pohlédl na mě a odpověděl: „Proč vy tak rádi koukáte na slunce?“ Vysvětlil jsem mu, že se nedíváme na slunce, ale že to je slunce, co nám poskytuje potěšení… že se opalujeme… že je to příjemné… že…. Pravda je, že jsem nevěděl, proč zíráme na slunce.
Nesoudit – ten den jsem dostal od malého kluka velkou lekci. On se díval na auta a já na slunce. Mě to hrozně uklidňovalo a on se zase mohl zbláznit z toho, co viděl. Jeho auta mu zcela jistě přinášela totéž, co mně dávalo slunce: teplo, zdraví a štěstí. Předpokládám, že pohled na to, jak někdo parkuje, ti také něco přináší. Podstatné není to, na co se díváš, ale co ti ono dívání přináší.
Tenkrát jsem se hrozně rozlítil, tu noc jsem strašně brečel… Nechtěl jsem, aby tohle dítě za pár měsíců zemřelo. Kluk, co má takový náhled na věci, by měl přežít, měl by stát v čele národa, měl by vést ostatní lidi. V jeho posedlosti bylo něco, co mě úplně uchvátilo. Nevěděl jsem, co mu patří. Takže věřím, že ať už je kdekoli, pořád všechno pozoruje stejně vášnivě.
Už nikdy jsem pak nesoudil. Jenom jsem se těšil posedlostmi ostatních. Mám přátele, kteří sledují zvuky ptáků, zdi, nebo dokonce vlny vysílané mobilem.
Najdi si něco, co se ti líbí pozorovat, a dívej se na to.