Back beat

Pojmenování knihy Back Beat vychází z cyklu televizních dokumentů, které právě dokončujete. Jak nápad na tentoprojekt vznikl?

Vše začalo v Brně na Šelepce, kde jsem se před pěti lety potkal s Vláďou Pavlíkem – diskžokejem a dnes úspěšným podnikatelem. Skupina Progress zde tehdy slavila čtyřicáté výročí a Vladimír mi tehdy řekl, že se mu líbí mé dokumenty a že by se chtěl nějakého natáčení zúčastnit.

Znali jste se spolu už ale dříve, je to tak?

Ano a opět se vrátím k Šelepce, kam jsem šel ve čtrnácti poprvé na diskotéku. Poslouchali jsme Led Zeppelin a Black Sabath, to tady se ze mě stal hipísák a tady jsme taky odehráli jedno z prvních vystoupení Bodlák–Vondrák. A právě zde jsme se po čtyřiceti letech s Vláďou Pavlíkem znovu potkali.

Na čem jste se dohodli?

Krátce nato, v srpnu roku 2009, měli ve Slavkově u Brna koncertovat Jethro Tull, a tak jsme se domluvili na natáčení. Vzali jsme tři kamery, zvukaře a jen tak pro sebe a pro radost jsme jeli točit. Podařilo se nám získat zajímavý rozhovor s Ianem Andersonem a také legendární písně, na které jsme kdysi na Šelepce jako puberťáci tančili. Tehdy jsem jen tak plácl: To je back beat! a myslel tím jakýsi návrat big beatu.

V natáčení jste pokračovali. Kolik dílů nakonec vzniklo a co z nich obsáhla kniha?

Bavilo nás to a kapel jsme natočili dvacet. Dvanáct z nich je v knize.

Kdy se filmového cyklu dočkají diváci?

Začátkem roku 2014. Nakonec to bude třináct dílů vysílaných na nové televizní stanici Art. Jeden celý dokument bude například věnovaný Uriah Heep, Jethro Tull či Eriku Burdonovi – ti všichni k nám byli neuvěřitelně vstřícní.

S kým bylo jednání naopak složitější?

John Mayall nám třeba dovolil natáčet jen první tři písně, ale zase je pro nás speciálně uzpůsobil. V každé z nich hrál na jiný nástroj a vybral právě takové, které chtěl mít v televizi.

Vracíte se také k Woodstocku?

V samostatném díle se zaměříme na hippies­blues a bude zde právě John Mayall a dvě tělesa, která na Woodstocku byla: Johnny Winter a Canned Heat.

Ne vždy byla asi domluva s manažery a hudebníky jednoduchá. Čím jste se je snažili přesvědčit k osobnímu setkání?

Pořád se v podstatě hlásím k hippies, takže hlavně přes kytičky (úsměv). Zářným příkladem toho jsou Slade, kteří nám několikrát po sobě neodpověděli a pak jen napsali rázné NE. Kontaktovali jsme je však znovu a připojili seznam osobností, s nimiž jsme zatím točili. Teprve poté souhlasili a byli velmi příjemní.

Jaký je to pocit, setkat se po tolika letech s někdejšími hudebními idoly a bilancovat?

Nádherný. Při setkání s Ianem Andersonem z Jethro Tull mi třeba prolétlo hlavou, jak jsme ho jako malí napodobovali, když jsme na Šelepce hráli na imaginární flétnu. Zpívali jsme zpaměti skladby Uriah Heep či Erika Burdona a Johnnyho Wintera...

Je osobnost, kterou jste chtěl pro cyklus dokumentů získat, ale zatím se to nepodařilo?

Jsou dvě: Leonard Cohen a Eric Clapton. Ale věřím, že se to nakonec podaří, protože s oběma jsme v kontaktu. A pokud vzniknou další díly dokumentů, ve vysílání by se mohly objevit v roce 2015.

Co byste v nejbližší době ještě rád dokončil či uskutečnil?

S panem Suchým bych rád natočil dokument, v němž by otevřeně mluvil naprosto o všem, i o svých bolestech a dosavadních tabu. Bylo by to takové „opus magnum“, které je však zatím na bázi přání. Se sourozenci Ulrychovými pak připravuji televizní film k sedmdesátinám Petra Ulrycha, pětašedesátinám Hany a padesáti letům jejich společného působení.

S Jiřím Suchým jste spolupracoval také díky Divadlu šansonu, které jste založil v roce 2006. Od letošního března je však divadlo bez střechy nad hlavou, nemáte už stálý program. Co bude s divadlem dál?

Jednání s pronajímateli sálu Dominik, odkud jsme nakonec odešli, mě velmi otrávilo. Stejně tak mě otrávilo to, že jsme nedostali žádný grant ani dotace od města a Jihomoravského kraje, což je po šesti letech fungování divadla unavující.

A vzhledem k tomu, že teď točím tolik filmů, mám rozepsaný román a domlouváme se na spolupráci s Divadlem Husa na provázku, mám práce na dva roky dopředu. Divadlo šansonu tak zatím odpočívá a já si mezitím odpočnu od něj, abych pak na divadlo zase dostal chuť.


3.6.2013  Brněnský deník 

Přidat komentář

Pretty Things, Yarbirds, Eric Burdon, John Mayall, Johnny Winter, Canned Heat, Ten Years After, Uriah Heep, Iron Butterfly, Nazareth, Donovan, Ian Anderson.

Ti všichni se na 250 stránkách Vondrákovi zpovídají těsně před koncertem - což sice přidává knize na atmosféře, nicméně některé rozhovory tím trochu utrpěly.Muzikanti už tradičně kvůli soustředění se na výkon neradi hovoří s novináři těsně před vystoupením, někteří tak zůstali na slovo skoupí.

Naštěstí si ale Back Beat neklade za cíl investigativní odhalování skutečnosti toho typu, kolik peněz profetoval Johnny Winter. Hovor se vždy točí hlavně kolem muziky jako takové.Jak píše Vondrák v úvodu, doba internetu vyhnala některé z tehdejších legend zpět na koncertní pódia (prodejem desek se dnes muzikanti uživí jen stěží). Ty, které dorazily zpětně i do Česka, se kameře Vondrákova štábu většinou nevyhnuly.

V knize tak narazíte na historky a podrobnosti z jejich životů, které dají nejen hudebním fanouškům nahlédnout pod pokličku tehdejší hudební scény, poznamenané alkoholem, drogami i volným sexem, tedy hodnotami, které vyznávaly poválečné květinové děti.

Otázky se sice místy opakují, kupodivu to ale není na škodu - máte možnost srovnávat jednotlivé osoby a jejich názory a vzpomínky. Protřelé harcovníky rocku, v naprosté většině životem omlácené a stokrát zkoušené osobnosti, spojuje v Back Beatu (možná i nechtíc) především pokora a láska k muzice jako takové.

I přes přiznání, že živit se hudbou je někdy pořádná dřina a stát léta v záři reflektorů není nic až tak záviděníhodného, jak se může na první pohled zdát.

Back Beat určitě ocení především kovaní rockoví fanoušci, kteří tu narazí na své oblíbence a zavzpomínají s nimi na roky jejich největší slávy. Zklamaní nebudou ale ani ti mladší. Back Beat zdařile funguje i jako encyklopedie, opepřená konkrétními zážitky.

Nebo vás snad nezajímá, komu tehdy fandil David Bowie, s kým kamarádil Jimi Hendrix nebo kde slavil 21. narozeniny Eric Clapton?

5.6.2013  Právo  

Přidat komentář