Krásné zítřky

O tom by mohli vyprávět, a taky několikrát tak učinili, někteří z obyvatel slumu Annávádí na předměstí Bombaje, nedaleko jednoho z místních letišť. Díky těmto výpovědím tak máme přehled o tom, co se tam dělo a stále děje, a to díky žurnalistce Katherine Boo, která sepsala knihu Krásné zítřky a dostala za ni Pulitzerovu cenu.

Hlavní změnou a hnacím motorem se stává příběh nebo spíše událost spojená s Jednonohou, především tedy konec jejího života, neboť právě ona se pohádá se svoji sousedkou, polije se benzinem a upálí se. Odvezena do nemocnice, silně popálená a tvrdí, že byla zbita a donucena k takovému činu. A úřady tento čin začnou prošetřovat.

Těžký je život ve slumu a ještě těžší je bojovat s nespravedlností. Právě sběrač vyhozeného materiálu Abdul má být s otcem souzen za smrt Jednonohé. Může být snad někde ještě horší místo, než právě na předměstí? A co musí udělat proto, aby byli „volní“? Jenže je to taková volnost, kterou by si přáli? Změní se nakonec něco pro normální obyvatele, nebo vše zůstane při starém? Touží Indové být součástí světa globalizace?

*

Za ta léta už prohlédla zjevnou pravdu – že se Bombaj hemžila nadějemi a ambicemi, které rychle vedly k zisku. Bombaj byla městem nezhojitelných křivd a neutuchající závisti. Existovala snad na tomto zbohatlickém, nerovném místě jediná duše, která by nesvalovala vinu za svou nespokojenost na někoho jiného? Bohatí občané obviňovali obyvatele slumů, že je kvůli nim město špinavé a nedá se v něm žít, přestože právě přebytek lidského kapitálu udržoval mzdy jejich služebných a řidičů na velmi nízké úrovni. Ve slumu si zase stěžovali na překážky, které před ně bohatí a mocní staví, aby nemohli mít podíl z nového zisku. Úplně každý si úplně všude stěžoval na své sousedy. Ale v metropoli jednadvacátého století čím dál méně lidí vynášelo své spory na ulici. Jak se postupně uvolňovalo vnímaní skupinové identity na základě kasty, etnického původu a náboženství, zloba a naděje se stávaly soukromou záležitostí stejně jako spousta dalších věcí v Bombaji.

*

Četl jsem již několik příběhů, které mají reálný základ. Ale zde je vidět a také cítit, že dílo sepsala novinářka. Nejsou zde totiž vykreslovány pocity osob, ale jen vylíčení skutečnosti. A to takové, že si občas říkáte, je tohle opravdu možné? Děje se to? Kdo zbožňuje Indii, znovu se dozví něco nového, a pro vás ostatní bych jen tu knihu doporučil. Třeba i vás něčím obohatí.

Autor recenze: Josef Němec