Podařila se nám krásná věc. Jeden čtenář nám napsal, že se mu moc líbí romány Lizy Marklundové a moc rád by s ní udělal rozhovor. Nepomohli bychom mu nějak? Za pokus to rozhodně stálo!
Na jejích stránkách byla kontaktní adresa, hned jsme tam napsali, a odpověď přišla nečekaně rychle – asi během hodiny. Že Liza má teď hodně povinností, ale ať pošleme otázky, zkusila by se na to podívat, jakmile bude mít volnou chvilku. A zjevně si ten čas našla: neuplynul ani týden a my už jsme měli odpovědi ve schránce.
Jedna odpověď je o něco delší, než je obvyklé, a Liza tam do závorky napsala, ať to zkrátíme, pokud chceme. Nekrátili jsme nic. Náš velký dík patří čtenáři Pepovi, za nápad a za nadšení, a Vám přejeme příjemné počteníčko :-)
Vzpomenete si ještě na své literární počátky? Co první jste kdy napsala?
Já jsem se narodila v šedesátých letech v malé vesničce uprostřed rozlehlých lesů u polárního kruhu, v nejsevernější části Švédska, tam se nedalo dělat vůbec nic jiného než číst. A protože množství knih, co jsem měla k dispozici, bylo taky omezené, začala jsem hodně brzy sama psát. Byly to příběhy o děvčátku jménem Annika, které řešilo různé záhady a dostávalo se díky tomu do problémů, ale nakonec to vždycky dobře dopadlo (což je vlastně to samé, co píši doteď...).
A ten úplně první příběh, co jsem o ní napsala, si taky pamatuji. Dopadla nějaké zloděje šperků a zamkla je v jednom domě (v červeném, ten si pořád v hlavě dokážu vybavit), a doteď si pamatuji, jak úporně jsem přemýšlela nad tím, kolik policejních vozů by asi tak mělo přijet, aby ty špatné chlápky zatkli. Nemohlo jich být sto, protože by se nevešly na dvorek před domem, ale taky to nemohl být jenom jeden, protože to by zas vypadalo jako zklamání. Nakonec jsem se rozhodla pro šest vozů, a ještě dlouho poté, co jsem to dopsala, jsem hloubala, jestli je to takhle věrohodné. To mi bylo osm...
Pracovala jste několik let jako novinářka a reportérka, jaká to je podle vás práce? Byl to váš sen? Naplňovala vás?
O tom, že se stanu novinářkou, jsem se rozhodla už tehdy dávno, když jsem psala příběhy o Annice. O ničem jiném jsem ani neuvažovala. Když mi bylo devět, napsala jsem nějaké básně, které se pak četly ve švédské televizi, a taky jsem později, ve škole, napsala krátké milostné příběhy pro teenagery, a jakmile to bylo možné, přihlásila jsem se na žurnalistiku, a vzali mě. To by mě nikdy ani nenapadlo. Hlásilo se čtyři sta lidí a brali jenom dvacet, a já jsem tam byla nejmladší. V tom čase jsem bydlela v Hollywoodu a čekala své první dítě. Tak jsem se přestěhovala zpátky do severního Švédska, porodila dceru (a dala jí jméno Annika), studovala, odpromovala, a začala pracovat. Práce byla přesně taková, jak jsem očekávala. U jedněch z těch novin, kde jsem pracovala, jsem potkala svého manžela, a než mi bylo třicet, už jsem měla tři děti a zaměstnání jako investigativní reportérka u největšího skandinávského deníku.
Ve 31 jsem napsala svůj první román. Ve 32 jsem pracovala jako redaktorka ve zprávách. Ve 33 šéfredaktorka ranních zpráv. Ve 34 výkonná šéfredaktorka celých zpráv TV4. Všechno mě to velmi naplňovalo, ale ve 35 jsem tu práci jednoduše nechala a naplno se začala věnovat psaní.
Co vás přivedlo k tomu, že jste se stala takzvanou velvyslankyní dobré vůle UNICEF?
Nikdy jsem nešla na vysokou školu. Místo toho jsem cestovala po světě. Jedním z těch důvodů, které mě tehdy v Hollywoodě přiměly opravdu poslat tu svou přihlášku na žurnalistiku, byl jeden incident v Guatemale v osmdesátých letech.
Bylo nádherné nedělní odpoledne, seděla jsem ve venkovní části restaurace u jezera. Byla jsem těhotná a bylo mi hodně špatně. Kolem mě všichni obědvali, smáli se, pili pivo. Vtom se najednou mezi stoly objevil malý chlapec, oblečený jen v hadrech, mohlo mu být tak pět. Nejspíš byl indiánského původu, mluvil divným jazykem a k tomu rukama naznačoval, že má hlad a chtěl by něco k jídlu. Jakmile se objevil, lidé v restauraci se najednou začali chovat úplně jinak. Začali na to dítě křičet, kopali do něj, odstrkovali jej jako zatoulaného psa. Ale ten kluk se nedal, zůstával tam. Začala jsem mu dělat sendviče, ruce se mi třásly. Kluk si je vzal, v očích strach, pak se obrátil a utíkal pryč. Následovala jsem ho za roh jedné chatrče a tam ho našla – krmil dítě ještě menší, než byl on sám. Ještě teď si pamatuji ten pohled, oči těch dětí, plné strachu. V tom momentě jsem se rozhodla, že udělám cokoli, abych tohle mohla změnit. Cokoli.
A proto – Unicef.
Pokud byste se chtěli podívat na něco z mého úsilí:
https://www.youtube.com/watch?v=h2Q1sq1afE0
Sedm let později jsem se na Madalitsa a jeho sourozence jela podívat. U videa bohužel nejsou titulky:
https://www.youtube.com/watch?v=wVI3h6nNC0w
Věděla jste hned od začátku, že chcete napsat knihu a vydat ji? Bylo to náročné?
Jak už jsem říkala, psala jsem skoro tak dlouho, jak jsem četla. Můj první román se mi podařilo vydat u nejprestižnějšího švédského vydavatelství, a to se mi fakt moc nelíbilo. Měla jsem pocit, že svou práci celkem odflákli, neposlouchali mě a ta kniha se neprodávala. Proto jsem se pak rozhodla, že chci mít svou vlastní práci pod přímou kontrolou, a společně s několika dalšími lidmi jsem založila svůj vlastní vydavatelský dům. Dnes už je třetím největším ve Švédsku.
Napsat román je náročné. Chce to třeba rok absolutního soustředění. Nejtěžší je přitom udržet tu obrovskou živou masu textu v hlavě, jinak se začnete opakovat. To soustředění musí být obrovské.
S Jamesem Pattersonem jste společně vytvořili thriller The Postcard Killers. Jak se vám spolupracovalo? Bylo těžké prosadit své myšlenky?
To začalo tak, že Jamesův agent zavolal mému agentovi, jestli bych s ním nechtěla napsat knihu. V tom čase už jsem měla za jedenáct let napsaných deset románů a jednu faktografickou knihu, a opravdu jsem si přála dělat chvíli něco trochu jiného. Myslet trochu jinak, něco nového se naučit, tak trochu si provětrat mozek. A do toho, z ničeho nic, se ozve největší autor thrillerů na světě, že by chtěl se mnou spolupracovat. Mohla bych si u toho zkusit nový způsob myšlení, něco se naučit a provětrat si mozek? Souhlasila jsem úplně okamžitě!
Jak já, tak James už jsme předtím psali něco ve spolupráci s jinými lidmi, a tahle jízda s románem The Postcard Killers byla prostě čirou radostí. Vůbec nebylo zapotřebí kompromisů, na všem jsme se shodli. James je extrémně vtipný, velmi chytrý, a vlastně taky velmi skromný. Fakt ho mám moc ráda!
Nejen u nás, v České republice, jste se do podvědomí čtenářů dostala díky sérii knih o Annice Bengtzonové. Není v této postavě i trochu vás? Jste taky ambiciózní a workoholička?
Chtěla jsem takovou hlavní postavu, která by mohla skončit ve všech možných trablech kdekoli na světě, ale nechtěla jsem, aby to byl policejní komisař. O policejní práci nevím vůbec nic, to by mi zabralo léta studií, abych se do toho dostala. Na druhou stranu – žurnalistika je něco, co znám jako vlastní dlaň.
A jedna z věcí, které jsem ve svých románech opravdu moc chtěla popsat, byla moc, kterou média mají, její využívání a zneužívání. Takže volba byla celkem snadná.
A být z novin zvyklý na uzávěrky se taky celkem hodí, když se člověk chce stát spisovatelem.
Představovala jsem si Anniku jako moderní hrdinku současného kriminálního románu. Narozdíl od mnoha jiných ženských protagonistek, Annika má své ženské podmínky a omezení. Kromě toho, že je manželkou a matkou, bývá prostě vnímána jako druhořadá bytost, ostatně jako všechny ženy. To je fakt, s nímž se nějak musí vypořádat – stejně jako všechny ženy na světě.
Ale i jako žena má samozřejmě mnohem širší řadu charakteristik.
Je zranitelná, není zapotřebí mnoho a už má slzy na krajíčku, a taky je ambiciózní tak moc, až je s tím trochu na obtíž. Miluje a pečuje o své děti, ale je kvůli nim flexibilní asi jako lednička, když jde o spolupráci se svými kolegy. Je velmi chytrá a tvrdě pracuje, ale má problémy dát si do pořádku osobní život.
A taky je to jedna velká ukecaná hlava, co neustoupí, když jde do tuhého.
Narodila se v malé vesnici několik hodin cesty na jih od Stockholmu, kde vůbec nic nebylo. Její otec byl vedoucí odborové organizace u místní železárny. Když se podnik zavřel, ztratil otec pevnou půdu pod nohama a stal se z něj alkoholik. Umrzl k smrti v jámě, beznadějně opilý, když byla Annika ještě teenager.
Na střední byla Annika královna maturitního večírku, takové to hezké děvče, chodila s hvězdou místního hokejového týmu, s klukem jménem Sven.
Nikdo ovšem nevěděl, že Sven Anniku mlátil a zneužíval, a vztah skončil tím, že jej zabila, v té samé, teď už opuštěné železárně, ve spalovací peci. Tento vztah jako i vražda jsou traumaty, které Anniku i v dospělém věku pořád pronásledují, jak v soukromém, tak v profesním životě.
Přátelství a důvěra jsou pro ni složitou věcí. S matkou má komplikovaný a celkem omezený vztah, se sestrou není v kontaktu vůbec.
Annika se vdá za Thomase, úředníka, s nímž se seznámila během práce. Mají spolu dvě děti, Kalle a Ellen. Když svého manžela potkala, byl již ženatý s jinou ženou. Nevěra je něco, čemu Thomas zjevně nedokáže odolat, jelikož později i během manželství s Annikou naváže vztah se svou kolegyní.
Annika má několik přátel a spojenců, především lidi v práci, v postupně se potápějícím bulvárním plátku Kvällspresse. Šéfredaktor Anders Schyman je důležitou postavou v jejím životě stejně jako ona v jeho.
Jestli je něčím posedlá, pak je to její práce. Nemůže se od svých povinností odloučit ani na chvilku, a to tím spíš, když jí to někdo přikazuje. Tahle posedlost je pak tak trochu cestou do temnoty.
Současná média – jejich postupy, etika a moc – jsou jedním z hlavních témat všech mých kriminálních románů o Annice Bengtzonové. Pracovní podmínky a možnosti žen a mužů jsou dalším tématem, stejně jako zločin, zlo jako takové, spravedlnost a nespravedlnost...
Některé z vašich knih byly již zfilmovány. Podílela jste se na scénáři filmu, či výběru hlavní hrdinky?
Ne, nerozhodovala jsem vůbec o ničem. A ani nechci. Moje knížky jsou jako moje děti, ale filmy, to jsou vnoučata. Nejsou mou zodpovědností. Vybrala jsem producenta a produkční společnost, ale tím to pro mě končí. Četla jsem scénáře, švédské i ty americké, a řekla jsem, co si o nich myslím, ale s mým názorem producenti můžou dělat, co se jim zlíbí. Já jim každopádně věřím. Jinak bych si je nevybrala.
Máte momentálně rozepsanou nějakou knihu? Prozradíte něco více o ní?
Právě začínám psát poslední knihu v Anničině sérii, číslo 11 – Železárna. Ale o tom zatím fakt nemůžu říct vůbec nic... Nebo, dobře, něco můžu. Anničina sestra Birgitta tady hraje dost velkou roli.
Máte vůbec čas ještě na něco jiného než na psaní?
Ale ano! Pletu, posiluji, hraji na klavír, cestuji, řídím několik firem (safari kemp v Keni, vydavatelství, farmaceutickou společnost, pěstuji ovocné stromy...). Část roku pobývám vždycky ve Španělsku.
Stíháte číst současnou literaturu? Co vás v poslední době zaujalo?
Právě teď o víkendu jsem začala číst Proustovo Hledání ztraceného času! Takže zeptejte se za rok a já vám řeknu, co si o tom myslím...
Poradila byste něco začínajícím spisovatelům, kteří ještě neprorazili a mají svá díla v šuplíku?
Pište o něčem, co dobře znáte a co vám připadá důležité říct, jinak se vám nikdy nepodaří dotáhnout práci do konce.
Pak prostě seďte na zadku dostatečně dlouho a poskládejte tam hezky jedno slovo za druhým. Neexistují žádné triky ani zkratky. Bohužel.
A pokud je vaším cílem zbohatnout, zkuste štěstí radši jako burzovní makléř!
Za rozhovor děkuje Pepa a Míša
Přidat komentář
Externí pracovnice Annika Bengtzonová pracuje přes léto jako brigádnice Večerníku, chce později pracovat jako novinářka na plný úvazek. Jenže dokáže se v této branži opravdu prosadit? A bude se opravdu muset přeorientovat z hodné, milé dívčiny na úplně jinou bytost, která pase po senzacích a na nikoho nebere ohled?
„Upalte je! Upalte je!“
Liza Marklund patří po právu mezi nejuznávanější autory severské krimi. Ne nadarmo získala přídomek královna švédské krimi. Její romány o reportérce Annice Bengtzon vynikají propracovanou ukázkou toho jak probíhá běžná práce v novinách. Autorka samozřejmě nezapomíná ani na pořádnou dávku akce a tak se čtenářům dostává do rukou zajímavý mix, který je skvělým osvěžením po všech těch policejních vyšetřovatelích.
Když porovnáme obě knihy, je vidět jednoznačný posun hlavních postav. Ve Studiu 6 je Annika naprosto nezkušená a důvěřivá novinářka, která postrádá tolik potřebné ostré lokty a předvídavost co a kdy napsat, což se jí mimochodem nejednou vymstí. Oproti tomu v Explozi nám autorka předkládá již vyspělou a ostřílenou matadorku, která jde tvrdě za svým cílem a i díky tomu si získala prestiž na novinářském poli.
Annika to bere jako jedinečnou příležitost, jak se v silně konkurenčním prostředí novinové redakce prosadit. Proto horké letní dny netráví u vody ani v přírodě, nýbrž v rozpálené městské džungli. Hledá svědky, tahá informace z vyšetřovatelů a za pochodu se snaží pochopit, jak novinová redakce funguje.
„Bertil Strand!“
Studio 6 (Eva Šamánková , 10.2.2014) Odpovědět