Stín větru

Daniel Sempere, hlavní hrdina a vypravěč příběhu, žije v Barceloně 1. poloviny 20. století. Příběh v podstatě začíná tím, že ho jeho otec odvede na pohřebiště zapomenutých knih, kde má Daniel možnost vybrat si jednu z knih, která je lidstvem zapomenuta. Danielův výběr je spíše náhodný, nicméně vybere si právě svazek Stín větru, kterým je chlapec okouzlen natolik, že se jeho autora, Juliána Caraxe, vydá hledat.

Daniel se však brzy ocitá ve spleti záhad, kterými je Carax opředen, přičemž mnohdy se jedná o záhady a události životu nebezpečné. Během jeho pátrání mu stojí po boku přítel Fermín, jehož mu do cesty připletla zvláštní náhoda. Odhalení záhady života Juliána Caraxe přináší Danielovi podivné zjištění, že si jsou oba jejich životní osudy v lecčems podobné.

Motiv pohřebiště zapomenutých knih se mi jevil velmi zajímavým, nicméně byl v podstatě zmíněn pouze na začátku knihy a postupně z vyprávění mizí, což mě dost mrzelo. Stín větru je však součástí čtyřdílného cyklu a další tři díly se mi zatím do rukou nedostaly, a proto věřím, že bude pohřebiště zapomenutých knih v těch dalších dílech románu ještě zmíněno.

Nejlepší se mi ani nezdála volba využití jedné z postav, prostřednictvím které se nám rázem objasní celá zápletka. Tento prvek ve mně budil dojem autorovy snahy vše rychle ukončit, což je dle mého názoru rozhodně na škodu, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že první polovina knihy byla rozehrána mistrovsky. Zafón využívá nejrůznější odbočky, děje se proplétají a příběh se v této fázi čte velmi dobře a má spád. V okamžiku, kdy na scénu přichází deník Nurie Monfortové se vše rázem mění.

Na druhou stranu bych rozhodně vyzdvihla perfektní vykreslení postavy hlavního hrdiny a jeho přítele Fermína. Také jazyk, jaký Zafón užívá, je sice místy až vznešený, ale rozhodně je velmi čtivý a živý. Čtenář mu snadno přivykne. Velmi působivé je také vyprávění a popis starých uliček v Barceloně, tamního prostředí a míst.

Stín větru bývá označován za knihu s prvky gotického románu a já se k tomuto názoru rozhodně přikláním. Nejrůznější ponurá místa staré Barcelony, tajné spolky a spletité příbuzenské vztahy společně s popisem záhadami opředených míst mě zcela uchvátily!


Autorkou recenze je Andera Štyndlová

Přidat komentář

Co způsobilo takový čtenářský zájem? Jako u mnoha dalších titulů se dá říci, že prostě vyšla ve správnou dobu na správném místě. Stejnou odpověď bychom asi našli u dalších světových bestsellerů, jako „Šifra mistra Leonarda“ i „Harry Potter“. Tyto knihy v zásadě nepřinesly nic inovačního, nic nového, prostě jen byly velmi dobře a čtivě napsány, a hlavně si jich asi všimli ti správní lidé.

Autorem knihy je Carlos Ruiz Zafón (*1964), který před vydáním „Stínu větru“ (orig. La Sombra del vineto) napsal několik knih pro děti a mládež.

A o čem je tedy tento příběh? Možná to nejlépe vyjádří hlavní hrdina:

„O prokletých knihách, o člověku, který je napsal, o postavě, která uprchla ze stránek jednoho románu, aby jej mohla vzápětí spálit. O zradě a o ztraceném přátelství. Je to příběh o lásce, o nenávisti a snech, které žijí ve stínu větru.“

Děj tohoto skutečně čtivého a napínavého románu se odehrává v uličkách a palácích katalánského města Barcelona, v dobách ale nekrásných až krutých - v první polovině minulého století, v době bratrovražedné občanské války a následného fašistického režimu diktátora Franca.

Hrdinou příběhu je mladý Daniel Sempere, který žije jen se svým otcem, vášnivým milovníkem knih a majitelem knihkupectví a antikvariátu. Jednoho dne otec dospěl k názoru, že Daniel už mentálně dospěl do stavu, kdy ho nechá projít iniciací v takzvaném pohřebišti zapomenutých knih.

Toto tajné místo, vlastně knihovna, obsahuje tisíce titulů, které z nějakých důvodů se musí chránit před okolním světem. Daniel má právo vybrat si jednu z nich, která ho bude provázet celý život, nad kterou musí držet ochrannou ruku. Jeho osudovou knihou je román „Stín větru“ neznámého Juliána Caraxe. Příběhem je fascinován a chce zjistit další informace o tomto záhadném autorovi.

Tím se ale dostává do vírů událostí, které mohou jeho i blízké vtáhnout do spárů smrti. Jak jde čas, Daniel dorůstá v muže, zamilovává se, prožívá první erotické zkušenosti a čím dál více zjišťuje, že Julián Caraxe je snad postava z chimér, za kterou zůstávají zničené osudy i životy.

Kniha je často přirovnávána ke gotickému románu. Skutečně obsahuje vše z tohoto stovky let starého žánru – tajemná a temná místa (Barcelona zde není vykreslena jako slunné a krásné město), mnoho tajuplných úkazů a postav jako ze světa paranormalit, plno emocí, lásky a nenávisti, a v závěru se téměř vše realisticky vysvětlí. Přesně tak je i napsaný tento mistrovský román, který by se dal nazvat moderní obdobou gotických příběhů.

Kniha podle mne má dva výrazné klady – dokonale vykreslenou atmosféru (především zmaru a bolesti), a pak až poetický jazyk. Naopak stejně jako některým dalším i mně trochu vadí, že skvělé a záhadné pohřebiště zapomenutých knih v příběhu nemá větší roli, více spojení s dalším dějem.

Ale Ruiz Zafón v příběhu pokračoval, a tak možná v další knize najdeme více. Ta další pokračování se jmenují „Andělská hra“, a nyní už vyšla česky i poslední třetí kniha „Nebeský vězeň“, ve která se prolínají děje předešlých knih.

V překladu Atheny Alchazidu vydalo nakl. Knižní klub - Euromedia.


Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář

Daniel Sempere je obyčejný desetiletý kluk, kterému zemřela matka na choleru. Žije pouze s otcem – s majitelem antikvariátu – který ho jednou přivede do tajného společenství, přesněji na pohřebiště zapomenutých knih. Knih, které jsou pro ostatní svět zapomenuty, zničeny, ale zde žijí a ožívají v temnotách a zdech zdejšího panství.

Má si vybrat jakoukoli jednu knihu, o kterou se bude p celý život starat. Pohled mu spočine na románu Juliána Caraxe – Stín větru, který ještě tu noc přečte jedním dechem. Rád by získal ostatní jeho knihy a vůbec zjistil, kdo ten autor je.

Jenže tak snadné to mít nebude. Díla tohoto méně známého autora nejsou k dostání a většina vydání jsou již v propadlišti dějin, nějaký šílenec je totiž pálí a ničí

Díky Caraxově knize se setká s knihkupcem donem Barcelonem, který ji chce koupit, a jeho slepou dcerou Clarou, ke které pocítí ten nejsilnější cit – lásku. Jenže vzápětí se shledá se zklamáním a odnese si zmlácený obličej.

Život bývá nevyzpytatelný a jako by tomu sám chtěl, potká bezdomovce, který mu pomůže. Daniel s duší dobráka se s ním spřátelí a z potulného žebráka se stává pomocník v otcově obchodě.

*

…V mém světě byla smrt jakousi bezejmennou a nepochopitelnou rukou, jakýsi podomní prodejce, který si odnáší matky, žebráky a devadesátileté sousedy, jako by šlo o pekelnou loterii. Nešlo mi do hlavy, že by smrt mohla jít vedle mě, po mém boku, mít lidský obličej a nenávist v srdci. Že by mohla nosit uniformu nebo plášť, stát v kině u pokladny na vstupenky, smát se v baru, chodit s dětmi ráno na procházku a odpoledne se přičinit, aby někdo zmizel v kobkách pevnosti Motjúïc či v bezejmenném hrobě a bez smutečního obřadu.

…

„Chudáček, vždyť má zlatý srdce. Nikdy nikomu nic neudělal. A že se rád oblíkne jak kabaretní zpěvačka a vyzpěvuje písničky? No a co je na tom? Lidi jsou vážně zlí.“

Don Anacleto se odmlčel a sklopil zrak.

„Nejsou zlí,“ namítl Fermín. „Ale pitomí a to není totéž. Zlo představuje jakousi morální hodnotu, vyžaduje záměr a jistou úvahu. Pitomec nebo blb nijak nepřemýšlí ani neuvažuje. Jedná pudově jako hovězí dobytek. Je přesvědčen, že jedná správně, že má vždycky pravdu, a je pyšný na to, že se s odpuštěním tentuje do každého, kdo mu připadá jiný. Kdo se od něj liší, ať už barvou, vírou, jazykem, národností nebo, jako je tomu v případě dona Federika, svými volnočasovými aktivitami. Světu by vskutku prospělo víc skutečně zlých lidí a méně omezených tupců.“

*

Co se stalo se zmizelým spisovatel Caraxem? Jak do všeho zapadá jeho zakázaná láska Penélope a krutý komisař Fumero? Dočká se Daniel opětované, náctileté lásky? Proč je sledován mužem se sežehnutou tváří?

Vše se zamotává a nitky jako by nechtěly být srovnány. Je možné, že život Daniela je silně spjat se životem Caraxe? Kdo se snaží zamést stopy po minulosti?

Dychtíte po románu, kterého se nepustíte, ani když se vám víčka sklápí únavou? Stín větru je dokonalou honbou po tajemství života neoceněného spisovatele a touhy chlapce milovat a zamilovat se do dívky, která mu své city opětuje, i přes odpor jejích rodičů. Žádné nudné popisy historie, krajiny, či městského okolí, pouze děj, který uhání do cílové rovinky. A když jí protne, litujete toho, že Stín větru není delší a že příběh, alespoň na stránkách, končí.

Autor: Josef Němec

Přidat komentář