Herci

Za román Herci jste včera v sedmnáctém ročníku převzal Literární cenu Knižního klubu určenou nejlepšímu nevydanému rukopisu. Jak dlouho jste ho psal?

Knížku jsem psal jeden, a to minulý rok. Frýdlant, Kos, Poděbrady a Kréta. Potřeboval jsem před rodinou zlegalizovat kavárenské povalečství a pobyty v Středozemí.

Nepociťoval jste autorskou touhu vyprávět příběhy o hercích, když jste připravoval svůj lexikon 99 filmů moderní kinematografie?

Nepociťoval, ale téma divadla si mě zvláštním způsobem přitáhlo samo. Mám vůči literatuře, dobré próze zvlášť, respekt. Žijeme v době, kdy zuří nejen záplavy v okolí řek, ale i na knižním trhu. Když navštívíte knihkupectví a vidíte množství titulů, působí to demotivujícím způsobem. Napsat a vydat knížku dnes není složité, ale napsat dobrou knihu, za kterou by se autor nestyděl, jednoduché není.

Příběh jsem měl vymyšlený a v této oblasti si – je to trochu opovážlivé – věřím. Chtěl jsem, aby výsledek šlo označit za literaturu, ale literární instrumenty jsem držel v ruce poprvé. Navíc jsem vůči látce cítil povinnost, nechtěl jsem jí polámat kosti. Byla to zkrátka výzva, abych se něco nového naučil.

Shodou okolností mi v té době zavolal dávný kamarád Petr Halberstadt z Mahenovy činohry v Brně, abych pro něj, na tělo, napsal hru o Nikolu Teslovi. Vždycky jsem si přál psát přímo pro konkrétní herce. Divadelní svět si mě – poctivého divadelního analfabeta – nadvakrát přitáhl.

Podle scenáristického díla je zřejmé, že máte rád zlomové společenské situace. Televizní hra Stříbrná vůně mrazu pojednávala o roce 1990 na malém městě, film Nepolepšitelný se vrátil do času po srpnu 1968. Proč vás ty situace tak oslovují?

Nevím, ale je to tak. Bytostně, téměř osobně, mě velmi oslovují české dějiny a 20. století. Začal jsem studovat historii a pak jsem přeběhl k filmové vědě. Skrz historii se nejlépe vyjadřuje k současnosti. Navíc mám rád konfrontaci velkých a malých dějin.

Od malička jsem si přehrával události roku 1938, 1948 a 1968. Šlo ty špatně se vyvíjející šachové partie, kde nám chyběly důležité figury, uhrát? K psaní Herců jsem nepotřeboval studovat žádné dějinné reálie. Už jsem měl vše stokrát zažité.

Hrálo nějakou roli, že jste si pro tři různé společenské poměry vybral prostředí divadla, v němž se má inscenovat Goethův Faust?

Určitě, protože tato hra je o moci a úpisu duše. Vždy, když jsem byl svědkem, jak se řešilo, co kdo v Česku podepsal, tak jsem si říkal: O tom přece vypráví Faust! V knize je několik analogií – řekněme faustovská a obecně herecká. I od života dostáváme role a jsme s nimi více či méně spokojeni.

Jaký je to pocit, ocitnout se v roli soudce lidí i historie?

Nepovažuji se za soudce, ale za pozorovatele. Bavilo mě sledovat své hrdiny, protože jsem věděl, co za svou maskou skrývají. Když člověk není připraven, je snadné úpis ďáblovi podepsat. Hodně věcí v každodenním balábile nedomýšlíme. Naše skutky nás vždy dostihnou. Nelze utéci sám před sebou.

Váš vpravdě postmoderní román se odehrává ve třech prostředích. První je v reálné situaci u nás po roce 1956, druhé je ovlivněno představou, že Rudá armáda u Stalingradu prohrála a prezidentem „našeho“ protektorátu byl Emanuel Moravec, a ve třetím jede prezident Jan Masaryk vyjednávat o možné legalizaci komunistické strany, zakázané po neúspěšném puči v roce 1948, za Chruščovem. Co vás na tom tak lákalo?

Dramatický rok 1956 byl jasný. Proběhl 2. sjezd svazu spisovatelů s odvážnými projevy Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Veřejně zazněly kritické hlasy proti komunistické straně, která na to nebyla zvyklá. Maďarsko, Suez. Neuplynul v té době takový čas od konce války, a tak nebylo těžké si domyslet, jak by to vypadalo, kdyby fašistická diktatura trvala, i co by se stalo po roce 1948, kdyby komunisté nepřevzali moc. Vše do sebe zapadalo.

Jistě je rozdíl, když herec Mildner v první části odchází do exilu, nebo je ve třetí kapitole členem poroty karlovarského festivalu a natáčí v USA…

V jedné části Mildner říká: Cikánka mi předpověděla, že umřu v cizině! Vždy ho situace vyžene z Čech. To, co se mění, jsou kulisy a jejich scénografické provedení. Věřím, že se situacemi, s nimiž se máme konfrontovat, se setkáme v jakémkoli politickém prostředí. Často se vymlouváme na politiku. V prvé řadě ale musíme začít u sebe. Věci jsou na svých místech a my je nemůžeme vinit za to, kde stojí, když jsme je tam sami postavili.


5.9.2012  Právo

Přidat komentář

„Původně jsem připravoval podklady pro film, nakonec jsem je použil jako základ románového příběhu. Před literaturou mám však pořád respekt. Jedna kniha spisovatele nedělá, stejně jako jedna báseň z vás neudělá básníka,“ myslí si Holanec. Přitom už získal na Českých lvech trofej za nejlepší nerealizovaný scénář a podílel se také na sérii Soukromé pasti.

„Sebelepší scénář je polotovar, v dalším procesu vám ho mohou stokrát předělat. Ale napsat knihu pro mě byla výzva,“ vysvětluje, proč se přihlásil do soutěže o sto tisíc korun, v níž porazil víc než stovku dalších autorů. Vítěznou knihu Herci Knižní klub ihned vydává, ode dneška je na pultech.

Holanec vystudoval filmovou vědu a historii, obojí je na příběhu znát. „Přečetl jsem na škole mnoho hereckých životopisů a memoárů. Historickou realitu jsem rozmontoval na malé kousky a znovu postavil, vycházím z pravdivých skutečností, ale mají svoji mez tam, kde začíná literatura,“ říká autor.

Příběh se odehrává ve velkém pražském divadle na konci padesátých let, vyloženě historický však není, má paralely až k současnosti a mísí tři dějové linie.

Autor chtěl ukázat i to, jak mohou mediální zkratky zjednodušovat historii.

„Použil jsem například motiv, o kterém se jednu dobu hodně mluvilo: Karel Höger byl prý zrádce, protože je zachycený na fotografii z divadla, jak hajluje. Jenomže to bylo ve skutečnosti tak, že po vypálení Lidic a Ležáků nacisté jednoduše nahnali české herce do divadla a donutili je vyfotit se tak. Höger přitom dlouho spolupracoval s odbojem,“ vysvětluje Holanec.

Tématem Herců je tak zejména odpovědnost, která člověka jednou dostihne – i když ho při podepisování ďábelského úpisu nikdo nevidí.


5.9.2012  Mladá fronta DNES

Přidat komentář

Vítězné dílo se na pultech knihkupectví ocitá souběžně s vyhlášením ceny. To je jedna ze zásad soutěže. A jeho autor získává zároveň prémii 100 tisíc korun. S vyhlášením výsledků 17. ročníku byl zároveň vyhlášen ročník 18.

O Literární cenu Knižního klubu se mohou ucházet díla psaná česky, která mají formu novely nebo románu, nebyla dosud publikována a nejsou smluvně vázána v jiném nakladatelství.

Takové rukopisy je možné zasílat do 31. prosince letošního roku na adresu Euromedia Group, Literární cena KK, Nádražní 32, 150 00, Praha 5 nebo prostřednictvím formuláře na stránkách www.lckk.cz.

Práce budou opět hodnoceny odbornou porotou složenou z autorů, literárních kritiků, publicistů a knihkupců, letos v čele se spisovatelem Ivanem Binarem. Děje se tak anonymně, rukopisy jsou označeny čísly a totožnost autorů je odhalena až po stanovení vítěze. Oceněná práce má být skutečně hodnotným dílem, na něž se neklade požadavek komerční úspěšnosti.

Výsledky 18. ročníku Literární ceny budou vyhlášeny začátkem září 2013.

„Když jsem psal Herce, říkal jsem si, že kdyby si je přečetl mladý Australan na surfu (tedy, až by přistál na pláži) nebo ET se svítícím prstem, bytosti nedotčené Evropou a dvacátým stoletím, neměli by poznat, který z příběhů se odehrává v reálné situaci a který v alternativní,“ říká Václav Holanec o svém prvním románu, s nímž vyhrál 17. ročník Literární ceny Knižního klubu.

Celý rozhovor s autorem vítězného díla si můžete přečíst ZDE.


Ukázka z knihy:

„Co na to říkáte?“ Kočař položil naschvál nejasnou otázku a obřadně nalil portské do broušených skleniček. Zajímalo ho, jak herec, který pod zdvořilým úsměvem maskoval nejistotu, zareaguje.

Obavy z vývoje politické situace se šířily po celé zemi. Události plynuly rychle a předbíhaly nejsmělejší dohady. Jako by se doba snažila dohnat strašlivou nehybnost posledních let. Po sedmnáctileté německé nadvládě se společenské poměry začaly rychle měnit. Lidé přestávali mít strach. Během rychle se zkracujících podzimních dní se Kočař stal svědkem něčeho, co ještě před rokem považoval za nemyslitelné - na ulici odvážlivci odstraňovali německé nápisy, na kabátech chodců se objevovala národní trikolora a na fotografiích prezidenta Emanuela Moravce přimalovaný hitlerovský knír.

Včera se dozvěděl, že panika zachvátila i představitele úřadu protektorátní vlády. Češi, kteří vsadili na aktivní spolupráci s okupační mocí, zametali stopy někdejší horlivosti. Úměrně s tím, jak klesala víra v německou Novou Evropu, rostla nervozita z trestu. Obava, že s obnovením Československa přijde i odplata, odplata stejně nelítostná jako okupační teror v dobách hrůzovlády, získávala každým dnem zřetelnější kontury. Hrozilo, že divoké vyřizování účtů se pohrne zemí jako lavina.

„Nevím přesně, co myslíte, pane řediteli,“ odpověděl Pilar. Všiml si, že před něj Kočař položil Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Kočař německy uměl špatně, ale chtěl na Pilara zapůsobit. Frankfurter Allgemeine Zeitung na území bývalé a den ode dne menší Velkoněmecké říše patřily k nejprogresivnějším tiskovinám, k oporám reformních sil, k deníku, který se nebál kritizovat Speera a berlínskou vládu.

Zatímco české deníky se s výjimkou posledních týdnů bojácně podvolovaly cenzuře a to i tehdy, když jí - s pokročilým rozkladem moci - povážlivě slábly síly, řada německých periodik podporovala od třiapadesátého roku reformní snahy a odhalovala pro veřejnost šokující zločiny Hitlera a jeho nejbližších.

Zveřejnění poměrů v koncentračních táborech vyvolávalo zděšení. Němci odmítali uvěřit, že by o dech beroucí krutosti Hitler mohl vědět. Jednalo se o další důkaz o intrikách, které vůdci připravili Himmler, Bormann a další zločinci, kteří se dostali do čela státu.

„Ve Francii komunisti zřejmě vyhrají volby,“ prohodil bez emocí Kočař. To, co nenápadně, téměř mimovolně vyslovil, byla důmyslná udička, návnada na Pilara. Oficiální propaganda poslední měsíce chrlila do světa zprávy, že s výjimkou Polska v zemích, z kterých se Němci stáhli, prudce stoupal vliv a síla komunistů. Pilar si přisunul noviny a rozbušilo se mu srdce.

„Vy jste před válkou u nich byl, ne?“ pokračoval Kočař nevinným tónem. Pilar nejistě přitakal. Od devětatřicátého roku žil ve strachu, že ho předválečné členství v komunistické straně zničí. Necelé dva roky členství ve straně revolučního pokroku se proměnily v noční můru. Němci si Pilara předvolali dvakrát k výslechu, u kterého se mu dostalo důrazného varování od korektního úředníka.

Otázky mířily k informacím o lidech z Borkaňukova okolí a ostatních komunistických poslanců, s kterými se před válkou seznámil. Při druhém setkání Pilar podepsal dokument, v kterém se zavázal, že v případě potřeby bude spolupracovat s říšskými bezpečnostními orgány. Teprve v posteli mu došlo, že se upsal ke konfidentství. Gestapo se však prakticky obešlo bez jeho služeb. Pilar byl vyhodnocen jako ovlivnitelný, málo důvěryhodný zdroj a byl veden jako taktická záloha.

„Byl jsem jen řadovým členem,“ řekl Pilar ustrašeně a hodil do sebe zbytek portského. „Statečné lidi jako vy budeme potřebovat!“ řekl Kočař, dolil mu a potěšeně pokýval hlavou. Ve skutečnosti měl radost z toho, že zaznamenal, jak se přes Pilara přehnala vlna strachu.

„Já zase volil před válkou Klofáče, na minulosti nesejde. Proč vás ale obtěžuji - neznáte se s Bednářem?“ Pilarovi pomalu docházelo, že jeho někdejší příslušnost ke komunistické straně není něco, čeho by se měl obávat, ale že se naopak proměnila ve výhodu.


6.9.2012  Literární noviny  

Přidat komentář

Stejní hrdinové, jiná doba.

Román Herci se odehrává v atraktivním prostředí velkého pražského divadla, a přestože se třikrát vrátíme na podzim roku 1956, nejedná se o historický příběh, ale o látku, která se originálně vyjadřuje k současnosti.

Žili bychom šťastnější život, kdybychom se narodili do jiné doby?


Fotografie si můžete prohlédnout zde:

Přidat komentář