Kabinet

Něco mu však přece zjevně chybí – klid. Žene se od jednoho těla ke druhému, dává lásku a nechává za sebou spoušť, možná pomáhá, neví o tom. V psychickém vypětí čím dál tím častěji provokuje sebe sama představou, že by manželce odhalil celou pravdu – na jak směšných základech to jejich rodinné štěstí stojí.

„Popudlivost, kterou ve mně manželství vyvolává, je možná příznakem toho, jak moje žena dbá na detaily. Šmik, šmik, prostřihává keříky; mohu ji pozorovat, jak celé hodiny upírá pohled na jednu věc ve snaze obdařit ji dokonalostí, kterou já nejsem s to spatřit. Celé dny se dokáže soustředit na výhled za výběžkem stromů, pod větví, mezi dvěma proutky; rozmýšlí si celý vesmír stejně pečlivě jako vlastní koláže.“

Proti její spořádanosti a pečlivosti působí on jako smršť. Neustále v pohybu. Strhává všechno v dosahu, laská i ničí. Pohlcuje těla, užívá si rozkoší a všechno si to zaznamenává barvitým, nijak se neostýchajícím jazykem.

Něco se jednou musí zlomit. Na scéně se objeví Jizva, spíš děvče než žena, je krásná a vynucuje si pozornost a pan doktor jejímu kouzlu na několik týdnů úplně propadne. Není však nenahraditelná. Po ní přichází David Swancourt. Po něm by možná taky někdo ještě přišel...

Útlá knížka s nenápadným jménem skrývá bouři živočišnosti, hladu a chtíče. A podává ho dokonale nekompromisním způsobem. Žádný náznak, který by čtenáře třeba ušetřil rozpaků. Hrdina je nenuceně vulgární, jaksi téměř elegantně sprostý a nebere ohledy, jako kdyby na něco takového prostě nebyl čas. Udýchaný krátkým, ale rychlým během končí tak, jak si sám dřív předpověděl.

Své dvě ordinace nazval příznačně Nuda a Kouzla, podle toho rozděluje také klienty. Místo, kam čtenáře bere svým dílem Rikki Ducornet, není ani jedno z toho. Nuda určitě ne, kouzla však také jen stěží. V každém případě to bude něco, na co jen tak lehko nezapomene.

* * * * *

Neurotička, chytlavá, pompézní, chvástavá. Měl jsem to tušit. Další dívčí asistentka rámaře mé ženy. Moje jasnozřivá Akiko ji nesnášela na první pohled, zatímco já od ní nedokázal odlepit oči. Šukali jsme očima. Transakce skončila špatně – Lucy rozlila kávu na manželčiny archy. Za to letěla, i když ne nadlouho. Pár dnů nato mi zavolala do ordinace a prosila mně, abych se jí zastal. Jelikož se Akiko v doposud nevídaném návalu vzteku přestěhovala s prací jinam, takže o ničem nevěděla, udělal jsem, co se ode mě chtělo. Takže Lucy vítězná, čehož jsem prostě musel využít. Její drobný přečin potěšil toho grázla, jehož v sobě mám. Po jednom žhavém odpoledni mezi dvěma provinilci to správně mělo skončit, ale já se nechal chytit. Podobná setkání dávají dnům šťávu. A tak poměr trval dál.

Lucy byla jak rozmazlené děcko; řádili jsme spolu. Pošťuchovala mě, popichovala, chtěla vidět dům, chtěla vědět, jak s Akiko bydlíme. Tekly jí sliny jak kočce lačnící po rybě prostřené na pánově stole. Takže jakmile Akiko odjela pryč, na druhý konec země, kočky si opravdu vystrojily scénu domácího štěstí. (Měl bych dodat, že Lucyina průhledná povaha mě sice dokázala pobavit, ale to její popichování mě zas proti ní zatvrdilo. Ve skulinách by vždycky měla jen druhořadé místo.) Věděl jsem, že ji tahle hra odrovná. Že začne závidět – a začala. Když jsem viděl, jak jí ze zlomyslných očí vyskakují zelenkavé uhlíky, lekl jsem se, že jsem už zase zašel příliš daleko. (Jako když jsem přefikl tu blondýnku, co nám dělá daně.)

Převalovali jsme se po domě jak pandy. Točil jsem si s ní jak na obrtlíku. Kroutil jsem s ní sem a tam. Podařilo se nám zprznit každou místnost bez výjimky a skopnout rudou lakovanou skříňku, i když je dům vyzdoben jen střídmě. Měl jsem dost rozumu na to, abych ji držel mimo ateliér, ale když nad postelí uviděla viset velkou koláž, začala běsnit: Ta kunda si tohle všechno nezaslouží! V tu chvíli jsem jasně viděl, jaká bude za deset let: brunátná, na hranici obezity, zahořklá.

Potřebovala utěšit. Namíchal jsem jí kir, vyndal chlebíčky, a pak, když padla tma, ji vzal do manželské postele.

Tahle svrchovaná zrada Lucy uklidnila; jako strýčku Skrblíkovi se jí nad hlavou sklenula duha, hrnec zlata. Nechal jsem ji snít její sen, i když jsem se jí mínil zbavit; bylo zjevné, že je pěkně praštěná, možná na hranici psychózy. Bál jsem se, a právem, že svoji povahu nemá pod kontrolou. Zvládnout tuhle aféru by byla dřina. Začal jsem si prohlodávat cestu ven.