Jak zacházet s nemrtvými

Na počátku letošního roku nakl. Argo přichystalo další román tohoto švédského spisovatele „Jak zacházet s nemrtvými“ (orig. Hanteringen av odöda, 2005), který opět má náboj rozšířit české fanoušky Ajvida Lindqvista. Autor nám teď předkládá příběh založený na možná až klišovitým tématu oživlých mrtvol – zombie.

Základní dějová osnova je vlastně jednoduchá: jednoho velmi horkého srpnového dne se přežene přes Stockholm něco jako elektrická bouře, která způsobí, že nelze nic vypnout z elektřiny, a především lidem způsobuje děsivé boleti hlavy. A pak najednou – prásk – a je zase všechno v pořádku a v klidu.

Tedy až na jednu maličkost: „Před pěti minutami lapiduši z márnice zavolali na recepci, že potřebují dole pár chlapů z ochranky, protože se jim snaží utéct … parta mrtvol. No jasně. Hlídači se zachechtají, dobrej vtip, a přece jen se zajdou dolů podívat. Za několik minut volají, že potřebují posily, protože se už probudily všechny mrtvoly.“

V oblasti Stockholmu se najednou probudí k životu mrtvoly. Těla lidí, kteří zemřeli během posledních několika týdnů. Přesto jde ale o tisíce oživlých mrtvol. Některé se probudí v márnicích, některé se začnou probouzet ve svých hrobech a snaží se dost na povrch. Jsou samozřejmě v různém fyzickém stavu, v závislosti od toho, jak dlouho a kde byly pohřbené. Ale všechny jsou „naživu“, tedy aspoň z fyzického pohledu. Přesto mají něco jako probuzení základních myšlenek a vzpomínek a snaží se vrátit domů. Ke svým manželkám, mužům či rodičům.

Možná to bude vyznívat až kacířsky, ale knihu bych primárně snad ani nezaškatulkoval do hororového žánru. Osobně mi připadá spíše jako silné psychologické drama s prvky hororu. Ajvide Lindqvist nám přináší vlastně pohled na situaci, kdy nastane nejen něco „ nadpřirozeného“, ale především pro desítky či stovky lidí a rodin nastane nepředstavitelná situace.

Jejich nedávno zesnulí, které už oplakali, nečekaně a vlastně zázračně ožijí. Jak se k nim teď chovat, co vlastně jsou, co si pamatují, jak snést pohled na jejich „uhnívající“ těla? Autor proto vytvořil hned několik dějových linií, kterýma poukazuje na různorodost situací a přístupů.

Je tu tedy otec s malým synem, kterému se den před „událostí“ zabila při autonehodě žena, stará žena, které se vrátil domů nemrtvý manžel, a třeba silně emociálně zabarvený příběh rodiny, která se před týdnem musela rozloučit s tragicky zesnulým malým dítětem, a to ožilo.

A právě tyto psychologické vztahy mezi nemrtvými a jejich příbuznými jsou hlavní a nosnou autorovou myšlenkou, či námětem. Hororová je tedy především samotná situace, i když autor z nemrtvých neudělal žádné krvelačné bestie toužící po čerstvém lidském mase, ale i některé stavy (v přítomnosti více nemrtvých lidé získávají telepatické schopnosti, a podle toho se nemrtvý chovají) a situace (nemrtvý nemají vlastně rozum, jednají instinktivně a někdy tedy i dost drsně).

Obdobně jako u „Ať vejde ten pravý“ je i tento román vynikajícím dílem netradičně pojatého moderního hororu, který značně ale přesahuje tento žánrový rámec.


Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář