Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škol - 8. vydání

Robert Fulghum je křesťanský kazatel, což pro ateistu není asi zrovna lákadlo proč se do knihy pustit, ale rozhodně v jeho díle nenajdete žádný náboženský fanatismus ani poučky v tomto duchu. Kniha je totiž plná krátkých příběhů a historek, mnohdy ne delších než tři stránky.

Všechny může charakterizovat úsměvnost i lehký a laskavý humor. V závěru každého příběhu najdete ponaučení, které ovšem strpí i ten, co ponaučení poslouchá nerad. Texty působí mile, hravě a optimisticky.

Jednotlivé povídky jsou krátké, každá v sobě zahrnuje nějakou úvahu či domněnku. Setkáte se v nich s událostmi, které prožíváte každý den, s lidmi, které denně potkáváte a přesto jsou slavní. S věcmi, které jsou pro nás všední, ale přesto tak neobyčejné, např. žehlení nebo praní - proč vlastně pereme prádlo? Nejen proto, že je špinavé, ale i s láskou k někomu, na kom nám záleží.Také pro něj žehlíme a vaříme, aby se dobře najedl. Nejen on, ale i my sami...

Celá kniha je jakoby protknuta láskou k lidem, našim nebližším, k životu a pouhému jeho okamžiku. Robert Fulghum se sám těmito úvahami a otázkami zabýval a teď nám je předkládá ve vší laskavosti a hravosti.

Zastavme se např. u poslední věty citátu: "Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta., chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě." Směšné, pouhý citát pro děti ve školce, můžete si na první pohled myslet, ale opak je pravdou. Vždyť v této větě je tak hluboká pravda! Co je pro nás cennější než zdraví, mít někoho vedle sebe a mít ho rád? Vždy si přece dáváme pozor na okolnosti, na to, aby se nám nic nestalo a my byli spokojení a mohli se o radost ze života dělit s někým, na kom nám záleží - s manželem, rodiči, dětmi, přáteli,... Vždyť co je v našem životě cennější než právě tohle?

Myslím, že tato kniha osloví především melancholiky. Je totiž melancholií nasáklá, autor často vzpomíná a někdy se dokonce za svou melancholii omlouvá! Myslím si, že omluva určitě není na místě, ale knihu bych povahám poněkud akčnějším asi nedoporučovala. Je sice úsměvná a laskavá, ale místy trochu zmatečná (např. ve srovnání s knihou Možná, možná ne od stejného autora) a někdy i nudná.

Někdo Roberta Fulghuma považuje za oblíbeného autora a přítele na celý život. Já se jeho fanouškem asi nestanu, nicméně setkání s jeho knihou pro mě bylo příjemné, zábavné i přínosné.


Autorkou recneze je Lucie Horáková

Přidat komentář